Jaké to je vést galerii na malém městě a snažit se v ní prezentovat převážně současné umění? V sérii rozhovorů bychom rádi představili osobnosti, které rozvíjejí kulturní život i mimo metropole. V prvním z nich představujeme Jakuba Adamce, mladého umělce a hudebníka, který vystudoval v ateliéru Petra Lysáčka na Institutu pro umělecká studia Ostravské univerzity a v současnosti působí jak na české, tak polské kulturní scéně. Věnuje se kresbě, videu a fotografii a je součástí hudební formace I Love 69 Popgeju. V loňském roce se stal kurátorem Galerie města Třinec, která je, jak říká Marek Meduna, umělec a člen skupiny Rafani, nevzdálenější galerií od Prahy v České republice.
V Galerii města Třince pracujete jako kurátor od jejích počátků. Existovaly zde nějaké jiné instituce současného umění i dříve?
Proč jste se pro tuto práci rozhodl?
Dříve jsem pracoval v Polsku nedaleko Katovic jako grafik, ale po třech letech jsme přítelkyní začali přemýšlet o změně a o návratu do Těšína, ideálního města pro česko-polský pár. Bydleli jsem tu už předtím asi rok, když jsme se poznali. Občas jsme se dívali na nabídky práce a přítelkyně tehdy našla inzerát o výběrovém řízení na místo kurátora nově vzniklé Galerie města Třince. Přihlásil jsem se a vybrali mě. Práce grafika a vůbec život v Tychách, sídlištním městě nazývaném „ložnicí Katovic“, mi přestal dávat smysl, zatímco práce kurátora se mi zdála smysluplná. Vystudoval jsem uměleckou školu a chtěl jsem pracovat v kultuře. Jednoduše bych to asi taky mohl říct tak, že jsem se nechtěl starat jen sám o sebe, ale dělat něco aktivněji pro lidi.
S jakou představou jste do toho šel a jaká pak byla skutečnost?
Chtěl jsem nabídnout různé pohledy, postupy, formy a obsahy, a to nejen ty, které jsou spjaté s výtvarným uměním, organizovat rozmanité události přibližující lidem dění v současném umění i mimo region. Přimět diváky k přemýšlení a otevírat před nimi nové obzory. Poloha města vybízí k česko-polské spolupráci, proto jsme také uskutečnili výstavy ve spolupráci s Galerií BWA v Bielsko-Biała, galerií Szara v Těšíně, ale i s ostravskou Fakultou umění. Ke každé expozici připravujeme galerijní animace a komentované prohlídky. Organizujeme filmové projekce rozvíjející témata daných výstav nebo doprovodné hudební či divadelní akce. Důležitou cílovou skupinou jsou tu děti a mládež. Rádi bychom u nich vzbudili zájem o činnost galerie a o kulturu obecně, rozvíjeli jejich imaginaci, naučili je kritickému odstupu. Díky ne příliš dobrému vzdělávacímu systému je už od základní školy kultura někde na dolních příčkách hodnotového žebříčku, děti si myslí, že ji nepotřebují. Většině chybí jakékoli předpoklady k chápání umění. O to horší je situace v menších městech, kde kulturní nabídka není tak široká.
V čem je rozdílná situace galerie současného umění v menším městě, jako je Třinec, od podobných výstavních prostor například v Ostravě?
V nedostatku diváků. Třinec je relativně malé město bez vysoké nebo aspoň vyšší školy. Převážná většina absolventů zůstává ve velkých městech a sem se vrací tak maximálně na návštěvy. Třinec, to je v první řadě fabrika a hokej. Všechno se tady zdá být standardizované, bez nějakých extrémů – kromě zmíněné fabriky v beskydských kopcích. Moje přítelkyně tvrdí, že je Třinec „miasto widmo“, to by se dalo přeložit nejspíš jako město duchů, případně spící město. Jeden kamarád, který odsud pochází, mi kdysi řekl, že Třinec je nejméně kulturním městem, které zná, ale nevzpomínám si, jestli to myslel úplně vážně.
Kromě knihovny, která je jedním z mála center kulturních aktivit, je tady dům kultury, kam přijíždějí nejrůznější divadelní spolky – chození do divadla je v Třinci prestižní záležitostí. Také se zde konají koncerty, často jde o hvězdy let minulých. Zatím se mi nepodařilo setkat se tu s nějakými alternativními kulturními proudy, ale podotýkám, že jsem tady teprve necelý rok a půl. Hudební klub je tu v podstatě jen jeden a vládne v něm heavy metal. Světlou výjimkou je prostor Windholz cafe gallery v Bystřici nad Olší, kde se konají i alternativnější koncerty i výstavy. Je neuvěřitelné, že podobný prostor funguje na vesnici, kde dávají lišky dobrou noc, a přesto má svou stálou klientelu. Filmový klub v kině je jen pro pár nadšenců. Ale je taková kulturní nabídka v kontextu malých měst ve střední a východní Evropě nějak neobvyklá?
- Workshop k výstavě Marka Meduny Bakala
Jakou roli v tomto kontextu může hrát současné umění? A na jaké největší překážky jste během svého působení narazil?
Před rokem jsem byl nucen do programu na letošní rok zanést výstavu, kterou jsem uskutečnit nechtěl. Přišel pokyn z vyšších míst a proti tomu jsem byl tehdy malý pán. Ne úplně příjemné byly návštěvy umělců, kteří u nás chtěli uspořádat svou výstavu a nesouhlasili se změnami, jež proběhly, ani s novou koncepcí. Na druhou stranu se mi velice dobře spolupracuje s městskou knihovnou, pod kterou vlastně patřím a kde jsou lidé, kteří svou práci mají rádi. Ochrannou ruku nad galerií i nad kulturou v Třinci obecně drží zdejší místostarostka Milada Hejmejová. Byla to právě ona, která velkou měrou přispěla ke vzniku galerie a podporuje různé kulturní aktivity. Ovšem za pár měsíců končí volební období, paní místostarostka už nebude kandidovat a chystá se do důchodu. Bude zajímavé, jak se situace vyvine po volbách. Ať už tady vyhraje pravice nebo levice, kultura bude nejspíš pro jedny i pro druhé na posledním místě.
Během svého krátkého působení jste již stačil prezentovat autory, kteří představují tzv. progresivní tvář současného českého umění: Marka Medunu, Romana Štětinu, skupinu František Lozinski. Jaký měly tyto výstavy v Třinci ohlas? Kdo byli jejich diváci?
U širší veřejnosti byl ohlas samozřejmě slabší než u výstav umění, „které lidé znají a kterému rozumí“. Ale našli se samozřejmě i ti, kteří čekají právě na takové projekty. Ostatně na zajímavou expozici se někdy přijedou podívat i lidé ze širšího okolí. Ale ti jsou v menšině. Není se čemu divit, stále je tady spousta lidí, kteří když překročí práh galerie a vidí před sebou projekci, tak se leknou a odejdou. Nebo nerozumí obrazům či objektům, které se až příliš vzdalují realistickému ztvárnění. Když se pak objeví klasičtější výstava, například právě probíhající expozice regionální umělkyně Rosvity Mikulové, slýchávám: „Tak konečně něco pro normální lidi.“
Je to do jisté míry také misionářská práce. Jeden můj kamarád to přirovnal k práci vesnického učitele před několika desetiletími. Ale nevzdávám to, protože pro mě to zatím smysl má. Pro širší veřejnost chystám na příští rok další várku výstav na rozšíření jejich obzorů: svá díla tu představí například malířka a konceptuální umělkyně Laďa Gažiová, kreslířská dvojice Jiří Franta a David Böhm, slovenský konceptualista Svätopluk Mikyta nebo výtvarníci s třineckými kořeny Jan Wojnar a Pavla Krkošková Byrtusová.