Jak byste porovnal zkušenosti roku 1989 v různých východoevropských zemích?
Především, nešlo o žádnou náhodu, že byl režim nakonec poražen polským dělnickým hnutím. Solidarita byla označena za odborovou organizaci, ale jak vznikla? Byla sítí továrních buněk, organizovaných nikoli podle oboru činnosti, ale podle lokality, a řízených ústředím vedeným angažovanými intelektuály – podobně jako rané komunistické strany. V dobách Solidarity komunistická strana přicházela s reformou trhu, zatímco požadavky pracujících se týkaly obnovení rovnostářského sociálního státu založeného na plánování. Během osmdesátých let opozice polských pracujících v naději na větší míru svobody následovala své protivníky v otázce znovuustavení liberálního tržního kapitalismu a obě strany byly následně, v politickém kontextu nové liberální demokracie, zašlapány do prachu bezvýznamnosti. V Maďarsku soutěžili o moc protržní exkomunisté, protržní liberálové a protržní národní konzervativci. Všichni obhajovali zburžoaznění společnosti, utvoření střední třídy, údajného garanta svobody – a teď některým vrtá hlavou, proč je nová střední třída tak autoritářská a rasistická. V regionu došlo pouze k jediné skutečné revoluci, a to v Rumunsku. Rumunské inteligenci trvalo celé desetiletí, než dokázala, že to byl puč, coup d’état, dirigovaný KGB – nicméně v prvních dnech ledna 1990 jsem viděl na sněhu krev vojáků a pracujících, které si nikdo nechce připomínat. Ale já tak činím a jsem jim vděčný za to, že jsem se mohl po deseti letech vrátit a zažít moment extatického štěstí, že je Ceauşescu pryč. Co se týče ostatních věcí, šlo o proces rozkladu doplněný lumpárnami, v němž jsme my disidenti byli za hlupáky legitimizující svinstva, která se děla. Přesto, jako u všech revolucí, to byl inspirativní moment, když se nesčetněhlavý dav stal jednou duší.
Pokračující ekonomická krize urychlená privatizací, deregulací a liberalizací zprvu veřejné mínění nelekala. Lidé jako Lech Wałęsa, Václav Havel, Jacek Kuroń a ostatní, včetně mne, předkládali své ideály jako něco západního. To bylo synonymum úspěchu. Když se nakonec na obzoru objevil kolaps civilizace – zatímco staří disidenti stále oslavovali svobodu, ačkoli už byli novými mocnými obviňováni z toho, že jsou vykořeněnými kosmopolity, promiskuitními osmašedesátníky, homosexuály, obhájci Romů a především, což je nejhorší, feministy – bylo už příliš pozdě. Nicméně ani na okamžik jsem nezalitoval toho, že jsem bojoval proti onomu takzvanému socialistickému režimu a pořád se emocionálně ztotožňuji s disidentstvím těch let. Ale výsledky našeho úsilí se mi opravdu nelíbí, a ačkoliv můj podíl na těch událostech nebyl velký, cítím se zodpovědným. Obzvláště pokořující je, že i nejjednodušší trockista nebo militantní anarchosyndikalista viděl jasněji než věhlasní a brilantní teoretici, že jakkoli zasloužená byla konečná porážka Sovětského bloku a sovětského stylu státního kapitalismu, jakkoli pochopitelné a prospěšné bylo následné východoevropské poblouznění svobodou a právy, byla to současně historická katastrofa, zvěstující úpadek moci pracující třídy, kultury odporu, konec dvou století blahodárného strachu vládnoucích tříd. Co bylo v Marxově Kapitálu filosofickou konstrukcí a idealizací – kapitalismus jako totální systém s kapitálem jako jediným subjektem – se stalo hmatatelnou každodenní skutečností.
Do jaké míry byla vaše politická dráha odpovědí na sociální a politické výsledky transformace a nakolik zahrnovala kritiku liberalismu?
Moje dráha byla skutečně zvláštní, kopírovala let bumerangu, zleva doprava a zase zpět. Marxistou jsem se stal až po roce 2000. Začátky byly úplně obyčejné – rebelie proti diktátorství, s přidanou dimenzí odporu proti etnické diskriminaci, kterou jsem zažil v Rumunsku. Ale kupodivu mi k tomu pomohly moje výpady vůči konzervativnímu myšlení. Podobně jako když jsem byl mladý a můj zájem o křesťanství podnítil Nietzsche, přivedl mne Leo Strauss ke Spinozovi a Rousseauovi. Liberalismus, jako systém separování a mírnění konfliktu, je neschopen ukotvit politický pořádek, postrádá totiž motivaci svobodně přijmout závazky, jež jinak nazýváme altruismem. Pokud mu tohle chybí, bude muset překračovat všechny hranice, jen aby legitimizoval útlak, a nabízet ušlechtilé lži vzdělaných elit.
Odhodil jsem celé své takzvané dílo, odchýlil se zcela od svého dosavadního života a šel znovu do školy. To mi umožnilo razantně zavrhnout stávající situaci, kterou jsme způsobili, a probudilo mé sympatie a soucit s lidmi ožebračenými a znovu uvrženými v nevědomost příklonem k trhu. Musel jsem zjistit, že náš naivní liberalismus předal rodící se demokracii do rukou nezodpovědných, nenávistí naplněných pravicových politiků a přispěl k znovuustavení zaostalého, poníženého a nerudného sociálního světa, vracejícího se před rok 1945. Zlom byl přirozeně dost bolestivý, protože mě vyřadil z okruhu disidentů, s nimiž jsem byl desetiletí spojen. Moji přátelé jsou v současnosti většinou o generaci mladší než já, jsou to báječní lidé, ale chybí nám sdílené vzpomínky tak nutné pro skutečné přátelství. Mladí levicově smýšlející Rumuni mi svého času umožnili v Transylvánii překonat smutek a konečně se zbavit pocitu, který mi otrávil mládí – tušení, že etnický konflikt je nevyhnutelný. Když dávám rozhovory a občas píšu pro rumunské časopisy, cítím se po třicetileté pauze vítán ve své vlastní zemi, což je pro mne zdrojem velké radosti a možná nezaslouženého zadostiučinění.
V pozoruhodné eseji Dvousetletá válka jste popsal vzorec společný pro rakousko-uherské impérium, Jugoslávii i Sovětský svaz. Politika byla omezená na centrum, zatímco regionální elity reprezentovaly etnicitu bez politiky. Když centrum zmizelo, etnicismus byl jedinou zbývající silou.
Byl jsem a zůstávám transylvánským Maďarem a vidím, že minority ani majority nejsou schopné jakkoli se poučit ze své zkušenosti. Zdá se, že usilují pouze o moc. Aby se dostaly z demokratického nacionalismu, dopustily se toho, čemu říkám etnicismus – apolitického, destruktivního jednání, protichůdného vůči myšlence občanství. Transylvánští Maďaři stáli v prvních řadách rumunské revoluce roku 1989, kterou za několik měsíců zatracovali, když se stali oběťmi rumunských pogromů. Běžné občanství se zdá být chimérou. Není divu, občanství a občansko-demokratický nacionalismus jsou závislé na státě, který zničila neoliberální politika. Zatímco nacionalismus znovu spojil malá knížectví do velkých států, etnicismus je zničil a vytvořil ubohé státečky, provinční a barbarské, závisející svou existencí na mezinárodních financích a místních mafiích. V tomto ohledu není východní Evropa nijak různorodá.
Tvrdilo se, že klíčovým geopolitickým pohybem Západu po roce 1989 bylo trvat na individuálním, izolovaném vztahu s každou středoevropskou zemí, narušovat spojnice mezi nimi, spíše než jednat s východním blokem jako celkem. Jedním z výsledků bylo, že jakýkoli postoj proti washingtonsko-bruselskému konsensu byl chápán jako projev izolacionismu nebo nacionalismu.
To je částečně pravda, ale liberální elity nepotřebovaly od Západu popostrkávat, aby zpřetrhaly své vazby na Rusko, ani aby se staly neokonzervativními. Nešlo pouze o tlak Západu, působila také dobrovolná snaha vyrovnat se svobodě Západu. Nadarmo jsem napsal v raných devadesátých letech, že svoboda není geografický koncept. Sloganem doby bylo stát se západním nebo později evropským. Příkladem toho, co velký spisovatel maďarského národoveckého hnutí třicátých let László Németh nazval sebekolonizací, může být, jak tehdejší deindustrializaci a prodej téměř všeho nadnárodním konglomerátům za hubičku přijímali lidé s nadšením.
Jaká je role Evropské unie v regionu?
Celá věc skončila neúspěchem. Evropská unie je považována za bandu nepříjemných cizinců s pompézní právní rétorikou, která maskuje západní samolibost. Potápějící se liberální minorita na ni hledí jako na možného ochránce proti vraždícím davům, ztělesňujícím liberalismus strachu, který je vždy špatným znamením. Evropská unie pozitivním způsobem zasáhla ve prospěch svobody tisku nebo genderové rovnosti, ale nevypadá to, že někdo věří v nesobeckost jejích motivů. Proto nebyla nikdy populární. Lidé nechtějí věřit svobodě, která byla odjakživa doprovázena jenom škrty.
Můžete periodizovat čtvrtstoletí od roku 1989?
Za prvé, moment nezávislosti a svobody, liberálního vření. Za druhé, privatizace a odstranění zbytků sociálního státu, společně s přeskupením dřívějších státních stran, které nadšeně akceptovaly neoliberální agendu, jak se sluší a patří vzhledem k jejich pozitivistické, progresivní a modernizační tradici. Za třetí, proti tomu povstavší pravicová korporátní odveta, dost neúspěšná, jejímž výsledkem bylo zklamání a vztek. Za čtvrté, degenerace ústavního systému, občanských práv, pluralismu a tolerance, která v případě Maďarska přinesla ustrnutí a nacionalismus a ve zbytku zemí sovětského bloku chaos.
Nenahrává chaos úplnému kolapsu sociálního řádu?
Když říkám chaos, mám na mysli konec obvyklé spolehlivosti, solidárnosti a důvěry, které podporují předpoklad určitého obecného dobra, a které nebyly nahrazeny ani tak novým revolučním přesvědčením jako spíš předsudky, stereotypy a šeptandou o okultních silách, přesvědčením, že každý je sám za sebe, ovzduším podezřívání, pocitem, že jsme vyřízení, ale zároveň je celá záležitost obrácena ve vtip, bujícím černým humorem, divokým odmítáním čehokoli, co zavání nadindividuálním, záští vůči veškeré politice, pohrdáním zákonem, nenávistí vůči všemu kolem a vůči sobě samotnému – bezvýchodností situace.
V několika případech byl základ pro obrozující se pravici ve střední Evropě připraven pochopitelnou volební anihilací středolevých vlád vedených znovuvzkříšenými komunisty. Poté co byli zvoleni na základě slibů obnovení sociální stability a solidarity po spoušti, kterou způsobila šoková terapie, se v úřadě ukázali jako skrz naskrz zkorumpovaní cynici, kteří bezohledně pokračovali v neoliberální politice. Jaký podíl mají tyto středolevé strany na vzniku nemocné pravice? Nezapomeňte, že ti lidé nikdy nebyli komunisty jinak než formálně. Byli modernizátory, kterým svazovala ruce vojenská síla Sovětského svazu, a byli vůči západnímu liberálnímu kapitalismu vždy méně kritičtí než disidenti. Stáli proti Solidaritě, protože se jim zdálo, že představuje nepořádek, protože byla proletářská, katolická a naivně vlastenecká. Ti lidé nikdy nebyli nepřáteli otevřené společnosti ve smyslu cirkulace kapitálu a osobních svobod, pokud se nerovnaly všelidové moci.
Není pravda, že takzvané levicové strany východní Evropy slibovaly víc sociální spravedlnosti než jejich takzvaní pravicoví rivalové. Byly vždy, přinejmenším od roku 1981, spojeny se škrty a vyrovnanými rozpočty. Se zajímavou výjimkou maďarských socialistů, jsou také očividně nacionalistické – podívejme se na lidi jako Robert Fico, Ivica Dačić, Victor Ponta, Sergej Stanišev, Miloš Zeman a další. Oficiální středolevá pozice ve východní Evropě je blíže duchu západního politického středního proudu než oficiální východoevropská pravice. Možná občas protestuje proti autoritářskému vývoji v Polsku nebo Maďarsku, ale zároveň jej jinde navrhuje nebo implementuje. Pokud je toto zrada, stala se už před třiceti lety. Z knihy Ernesta Mandela Od stalinismu k eurokomunismu víme, že to nebyla Margaret Thatcherová, ale Enrico Berlinguer, generální tajemník Italské komunistické strany, kdo poprvé – v roce 1973 – velebil nesporné přednosti odříkání.
Na přelomu tisíciletí jste analyzoval vliv sil vedoucích, navzdory pokračování formálně demokratického procesu, k omezení skutečného občanství v rámci liberálního kapitalismu. Změnila zkušenost uplynulé dekády nějak tento obraz?
Moc ne. V podmínkách deregulovaného neoliberálního globálního kapitalismu nerostou pouze počty imigrantů, ale mnoho dalších kategorií lidí, kterým jsou cizí, ať už z jakéhokoli důvodu, tradiční národní státy, jež nemohou nadále poskytovat na jedné straně zákonnou podporu a na straně druhé pocit vlastenectví. Pokud ale občanství přestává být všobecným právem, jehož dosah se od roku 1789 rozšiřoval, pak ztratí svůj smysl. Bude-li dostupné pouze oficiálně registrované bílé populaci západních národních států, povede k autoritářským režimům založeným na rasové a morální panice. Pokud xenofobie proti přistěhovalcům, šíření protiislámské nenávisti, protiromská hysterie a podobné projevy získají navrch, symbolický řád a veřejný pořádek může být udržen pouze tyranií jen zdánlivě opřenou o názor lidu, což bude tentokrát znamenat bohaté bílé a ty, kdo se jimi chtějí stát. Evropa se může kdykoliv stát větší Rhodesií.
Jak bychom mohli nastolit systém univerzálního občanství? Cena, kterou by bylo nutno zaplatit, je odstranění současné verze pseudoliberálního kapitalismu – žádný multikulturalismus v něm pořádek neudělá. Ale bílé majority jsou čím dál tím zoufalejší. Před rokem 1989 jsem se bál pouze tajné policie. Dnes ale musím čelit rozhořčení vlastních lidí, jelikož jsem viděn na straně Romů, imigrantů, gayů a tak dále. Poprvé v historii je rovnost považována za cosi škodlivého zájmům majority. Lidi nezajímá naše opozice vůči režimu Wall Street, pokud bráníme černé. Obojí je jim cizí. Levice je opět vnímána jako útok na lokální, tradiční, důvěrné a domácí. Tak jako globální kapitalismus je také komunismus nahlížen jako necitlivý k domovu. A on takový skutečně je, jelikož se zajímá o ty, co domov nemají.
Jaké intelektuální zdroje z minulosti dnes podle vás mají hodnotu?
Nebyli to Marx, Engels ani Druhá internacionála, ale zakladatelé Kominterny jako Lenin, Luxemburgová, Trockij a Bucharin a pár dalších jako austromarxisti kolem Otty Bauera nebo holandsko-německá komunistická opozice, kdo byli jako první zcela vážně nadnárodní a antirasističtí. To oni se ujali případu utiskovaných lidí z periferií a barevných národů. Copak se stalo s myšlenkou mezinárodní solidarity, přátelství mezi lidmi, sebeurčení, postavení se na stranu chudých, nebo pojmem nejslabšího článku?
Mezi mladou levicí v regionu dnes existuje vítaná tendence rozvinout formy spolupráce na základě společného odmítnutí nacionalismu mezi různými ostrůvky odporu ve východoevropských zemích. Na shromážděních, jež jsem navštívil v Záhřebu a Bělehradu, děti chorvatských a srbských nacionalistů, kteří si v minulosti přísahali smrt, resuscitují první podmínku jakékoli protisystémové opozice, nazývanou německy Fundamentalopposition – nedůvěru vůči klasifikačnímu principu nepřítele. A dělají to společně. Když buřiči v osmnáctém století přestali věřit v nadřazenost normanské krve a v nevýslovnou blaženost slibovanou biskupy, začali překonávat rozdíly vynucené shora, které je učinily poslušnými, a zrušili poklonkování spirituální a morální vrchnosti. Současný trik těch u moci je kultura. Dominantní systém se nestoudně ztotožňuje se západní dokonalostí: pracovitostí, hospodárností, šetrností, trpělivostí, disciplínou, tvrdou prací, sebezdokonalováním, vytříbeností. To všechno je dodáváno v uhlazeném estetickém obalu, naopak na Východ a Jih je nahlíženo svrchu jako na neukázněný, líný, rasistický, xenofobní a tak dále. Jde o variaci na staré téma podřadnosti bytostí řídících se srdcem a tělesností, a ne rozumem, jenž je historickou výsadou mocných. Podřadný, jedno zda proletář, žena, barevný nebo Semita, je vždy nějak ztotožňován s tělem, požadavky sociální spravedlnosti jsou vždy motivovány potřebou. Nadřazený je ztotožňován buďto s vášnivou duší, jako válečníci či Sombartovi heroičtí podnikatelé, nebo s ledově chladným duchem, jak je tomu u kněží, učenců, bankéřů nebo úředníků. Chudí jsou už kvůli samotnému faktu, že si přejí mít se lépe, ukazováni jako závislí na darech od bohatých a jako zloději, protože usilují o vyvlastnění a sociální spravedlnost. Váha takových kulturních klasifikací je nesmírná. Přerozdělování je považováno za charitu a zabavení majetku, které může provést pouze tyranský stát. Z toho důvodu také všechna rovnostářská hnutí znamenají konec svobody.
Zajímavé je, jak se tyto stereotypy pojí s moralizováním a rasismem. Východoevropské zřízení chce dokázat, že si zasloužíme být chudí – příkladem je orbánovská společnost založená na práci, která konečně překoná prokletí sociálního státu, tento mazaný komunistický úskok. Takže: měli bychom přestat být líní flákači, kteří si příliš stěžují, vždyť nízké platy jsou adekvátním trestem za naši morální nedokonalost. A pokud některé kultury jednotně selhávají, musí tu přece existovat také genetická nedokonalost, že? Tento tradičně koloniální pohled na kulturní rozdíly není ničím novým. Protichůdný tlak – bolševismus – selhal nebo byl poražen nebo obojí. Bude se říkat, že rekonstrukce nové východoevropské levice začne v kultuře odporu zapříčiněné nedostatkem demokratické kultury v postkomunistických zemích. Ale podobně jako kapitál nemá žádnou národnost, ani antikapitalistické hnutí žádnou nemá. Skutečně egalitární směry se nebudou zabývat diferenciací nebo diverzitou, ačkoli přesně tam leží jejich výchozí bod. To, co musí chtít vymazat, jsou třída, rasa a kulturní diference. Vive la différence? Nikoliv. Vive la Commune!
Z anglického originálu Words from Budapest (New Left Review č. 80/2013) přeložila Marta Svobodová. Otištěno se souhlasem vydavatele.
G. M. Tamás (nar. 1948) je maďarský filosof, politik a publicista, původem z rumunské Kluže. Kvůli protirežimním politickým názorům emigroval v roce 1978 do Maďarska, kde působil jako profesor filosofie na Budapešťské univerzitě. Od konce osmdesátých let byl hostujícím profesorem na univerzitě v Yale i na dalších anglických a francouzských univerzitách a působil jako dopisovatel mnoha amerických i evropských novin a časopisů. Na konci osmdesátých let podporoval vytvoření maďarského Svazu svobodných demokratů, v letech 1989 až 1994 byl jako člen této strany zvolen do parlamentu. Kvůli svému obratu k marxismu v roce 2000 svobodné demokraty opustil. Od roku 2002 je místopředsedou maďarské sekce Sdružení pro zdanění finančních transakcí a pro pomoc občanům (ATTAC).