Přinášíme reakci divadelního režiséra Jiřího Honzírka na rozhodnutí ředitele Moravské galerie Jana Presse neprodloužit smlouvu s kultovní kavárnou Podobrazy v Brně a nahradit ji „kavárnou spíše muzejního typu, jaké známe z evropských měst“.
(Text je uveden závorkou, dává najevo své vedlejší poslání, dovysvětluje text závorkou neuvedený, je tu pro to, aby doplnil sdělení již vyřčená, fundovaná a erudovaná, aby doplnil jednání hlavních postav v příběhu, kterými jsou například jazzová zpěvačka, doktor mediálních studií, novinářka celostátního deníku, politický aktivista, doktorka politologie, právník, bohemista, kurátorka, doktor hudební vědy, operní pěvec, televizní dramaturg, psycholožka, filmový teoretik, filmový režisér, podnikatel a další, kteří se v příběhu více či méně mihnou, text je uveden závorkou, protože mluví o věcech skrytých a tušených.
Autorem textu je insider Jiří Honzírek, dlouholetý návštěvník kavárny Podobrazy v brněnském Místodržitelském paláci, kterou se rozhodl nový ředitel Jan Press zavřít, zavřít a zrekonstruovat ve „vzorovou kavárnu muzejního typu“, což autor považuje za nebezpečnou a ředitelovy ekonomické zájmy zakrývající formulaci.
Ne pivo, ale sociální kapitál
Text se zastává odporu proti tomuto zrušení a všímá si jedné zdánlivě nepodstatné okolnosti příběhu, a to per huba šířených výtek na adresu kvality piva, které se v kavárně točí. Text musí vyjadřovat stanovisko autora a přitakat této výtce, proto konstatuje, že Starobrno je obyčejným průmyslovým výrobkem bez lásky a myšlenky. Nudnost piva se autorovi nicméně nejeví jako relevantní záminka pro obhajobu gastronomického zařízení. Autor si prostřednictvím textu klade otázku, jak je možné, že se podniku, kde nemají dobré pivo, zastává tolik lidí. Jak je možné, že se píší petice a osnují revoluční plány, přičemž kavárna se nachází v České republice, kde je pivo levnější než voda? „Aha“, předpokládá autor pochopení čtenářů, „takže tam nabízejí dobré víno!“ Ne, text se zaškobrtl, protože ani víno není v Podobrazy výjimečné. Proč se tedy lidé zastávají podniku, kde se nedá kvalitně opít? Končí text odstavce.
Podivení čtenáře roste. Originální kavárna, když se jí lidé zastávají kvůli obzvláště vypečeným tatrankám, říká si.
Text si přijde jako hlupák, autor totiž moc dobře ví, že ani tatranky nejsou v Podobrazy nijak výjimečně ceněným lákadlem. Přesto byl text donucen sloužit téhle schválnosti, a teď si líže ránu a usmívá se. Autor se totiž konečně přestane schovávat a prostřednictvím textu říká: kavárna Podobrazy byla otevřena před většinou těch, do kterých můžeme dnes chodit, v čase, kdy neexistovaly huby, coworking centra ani kavárny s wi-fi. Svou vstřícností nabízela zázemí vznikající občanské společnosti města často za cenu jedné kofoly s citrónem upíjené hodiny a hodiny. Kavárna Podobrazy pomáhala vytvářet „brněnskou kavárnu“, aby tomu rozuměli i pražští novináři. Podílela se na vzniku poptávky, jejíž přebytek mohly využít potenciální kavárníci pro vznik dalších kaváren, které dnes znamenají v centru Brna skutečnou hodnotu. Není to tedy pivo ani víno, co aktivizuje stovky lidí, je to vůle zastat se společenství unikátní různorodosti, shluku rozdílů, jejichž originalita se zjevuje právě díky této různosti. Kavárna Podobrazy je sociální kapitál, který by mohl například pomáhat se zviditelněním nájemce, kdyby o to do data zveřejnění textu stál. Autor pracuje s patosem a tím dává smysl závorkám v úvodu i na konci textu, neboť emoce jsou postavám přisuzovány mimoděk, skrytě.
Autor je fascinován tím, s jakou obratností dokážou někteří „volení“ úředníci zapracovat na likvidaci své osobní pověsti a destrukci sociálního kapitálu, který při svém jmenování dostali tak nějak od cesty. Ano, máte pravdu, na Brno je úspěchem hodným pamětní desky už to, že byl ředitel vůbec vybrán.
Ani „in“, ani „trendy“
Text pokračuje důležitým sdělením: kavárna Podobrazy není „in“, není „trendy“, a o to víc si zaslouží ve srandě moderní uniformity boje za jinakost žít dál. Byla jednou z prvních v regionu, tehdy se jen těžko mohla podobat jiným a postupně se dozvídala o vzniku mnoha dalších. Na rozdíl od nich však na dobu nereagovala, nepřebírala trendy, prostě nemusela, protože o zákazníka neusilovala. Vzhled a ráz kavárny Podobrazy prostě není marketing, v takové kavárně tedy může být obyčejné pivo, obyčejné víno a tuctové tatranky, tady se nevydělává. Podobrazy nejsou ryto, nepřizpůsobují se době, nýbrž vědí, že svoje zákazníky mají.
Autor mluví o panice, kterou zažívá při argumentu, že kavárnu Podobrazy je třeba zavřít, aby byla přeměněna v novou, lepší, vzorovou. Autor mluví o panice při argumentu, že to tam nežije, o panice z toho, že si někdo dovolí dělat ramena směrem k jakékoliv komunitě lidí a sugerovat jí dojem, že ví, jak vypadá prostředí, kde to žije. Autor mluví o panice z toho, že existuje uniformní představa o životě v trendech, o vzorové kavárně, která vypadá stejně jako ty další, o komunitě, která vypadá jako něco, co umíme popsat, v čem se orientujeme, pardon, řve text, ale autor spolu s dalšími návštěvníky kavárny umí psát – a text to dobře ví – umí i číst a sem tam počítat, umí si spočítat, jak se na padlé kavárně vyřádí kamarádi nového pana ředitele.
Závorka zde končí a s ní i vedlejší text).
Pozvánka na tuctové pivo
Text hlavní není uveden závorkou. Vážený pane Pressi, velmi Vám děkuji za kroky, které jste doposud učinil. Společnost kavárny Podobrazy se díky nim nebývale utužila a zjistila o sobě mnoho nového, a proto dovolte, abych Vás i za ostatní pozval na tuctové pivo, místo u stolu se najde pro každého, když tedy nebude plno.
Autor je divadelník, který v Podobrazy s kolegy konzultoval nejednu inscenaci.