Znáte ten pocit, že jste si dovolili příliš, smíšený s neochvějným přesvědčením, že to stálo zato? Občas je dobré si ho připomenout, protože se na něj velmi snadno zapomíná. Něco podobného mohl poslední srpnový víkend zažít leckdo (ostatní se mohou podívat aspoň na fotoreportáž). Čeští squatteři dali vědět, že tu stále ještě jsou, i když nemají žádné squaty a během akce Vzpomínky na budoucnost pozvali veřejnost k nečekané ochutnávce: jaké to je obsadit aspoň dočasně některý z chátrajících pražských domů?
Zase jednou se ohledávaly hranice systému a otevřeno bylo pro všechny. Nešlo jen o samoúčelné překračování čáry, za kterou se už nesmí. Pokoušení nemožného nepřineslo pouze očekávatelnou zprávu o paradoxní nedotknutelnosti soukromého vlastnictví. Radikální akce byla rovněž zprávou o tom, co si u nás běžně dovolují ti, kteří na to mají moc, peníze nebo obojí. Výhodou této zprávy bylo kontrastní pozadí. Na jedné straně pestrá směsice autonomů, umělců a nejrůznějších občanských aktivistů spolu s těmi, kteří se prostě přišli podívat, a na straně druhé nejrůznější majitelé a spekulantské firmy, které si vzaly domy za rukojmí a nechtějí je vydat, ale ani přivést k jejich původnímu účelu. Tedy k tomu, aby se v nich žilo, aby to v nich žilo.
Chudí na jedné lodi
Aspoň na chvíli to vypadalo, že věc je možné vyložit také jinak než jako záležitost jedné nepočetné, ale umanuté subkultury, která s problémy společnosti nijak nesouvisí, protože žije v komunitní bublině někde na okraji všeho. Zdálo se, že oni na první pohled exotičtí, naivní a samozřejmě podezřelí otevírači domů veřejnosti tentokrát dokázali, že především již dávno otevřeli otázky, které se týkají celé společnosti a budou stále aktuálnější.
Subkulturní zahleděnost dovnitř pro jednou přestala hrát důležitou roli. Iniciátoři akce obrátili svůj pohled ven a výhled umožnili i ostatním. Není sice příliš na co se dívat, není to pěkný pohled, ale je nutné to vidět. Otázka squattingu najednou přestala být jen problémem chybějících komunitních sociálních center a míst alternativního umění. Jednalo se také o situaci v českých ghettech a předražených ubytovnách. O nedostatek nebo spíše neexistenci sociálních bytů pro potřebné. O to, komu slouží privatizace obecních bytových fondů po celé republice. Ale třeba také o to, že chudí Romové i chudí bílí stojí – stejně jako v mnoha jiných případech – na jedné ztroskotané lodi.
Oslavit neúspěch
Hodně pomohlo, že posledním obsazeným domem zůstala budova na Pohořelci – v centru města, s dlouhou historií, která ovšem už roky nikam nevede. Jeho vlastník (společnost Czech Property Investments, v jejímž čele stojí Radovan Vítek) přitom rozhodně nestrádá. Naopak, patří mezi největší hráče na bytovém trhu. Stojí za připomenutí, že jde přesně o tu společnost, která v zimě uzavírala ubytovnu v Krásném Březně a osud jejích obyvatel jí byl zcela ukradený, neboť z nich už vytěžila, co vytěžit šlo. A její majitel, mimochodem jeden z nejbohatších Čechů, je zase ten, který zkoušku z finančního práva dělal podle indexu v době, kdy seděl ve vazební věznici za kuplířství, a který přesto tvrdí, že to odpovídá řádnému studiu.
Do chátrajícího domu se přišli podívat i jeho bývalí obyvatelé, aby si ověřili, co stejně již tušili: že budova, v které oficiálně sídlí na devadesát firem podobných jmen, je prázdná a bez života. V posledním obsazeném baráku lidé zůstávali i proto, že neuposlechnutí výzvy orgánů směnili za možnost zdůraznění vzkazu, o který jim šlo především. Někteří do domu vstoupili také proto, že se jim tam dobře vzpomínalo – na Ladronku, na Miladu nebo třeba na záhon jahod, který na dvorku domu zalévali před patnácti lety.
Jeden pečlivě připravený nápor tedy otevřel dveře několika domů, nestačil ovšem na to, aby oživení přetrvalo. Přímo nevyslovený, ale přitom hmatatelný cíl akce tudíž splněn nebyl. Praha už zase žádný okupovaný squat nemá. I tak to vypadá, že pravdu měla dívka, která po propuštění všech zadržených lidí z policejní stanice v Bartolomějské konstatovala, že podle všeho „máme po víkendu dobrý důvod oslavit další neúspěch“.
Autor je zástupce šéfredaktora A2.