Román José Saramaga Ensaio sobre a Lucidez (Esej o jasnozřivosti, Harcourt, New York, 2006) lze číst jako myšlenkový experiment bartlebiánské politiky („bartlebiánské“ samozřejmě odkazuje k postavě povídky Hermana Melvilla „Písař Bartleby“, podivně pasivnímu úředníkovi z New Yorku, který na každý požadavek svého šéfa, aby něco udělal, odpovídá: „Já bych prosím raděj ne.“). Popisuje zvláštní události v bezejmenném hlavním městě neidentifikovatelné demokratické země. Když nastane den voleb, strhne se ráno nad městem prudký přívalový déšť, což způsobí dramaticky nízkou průběžnou volební účast. Odpoledne se však vyčasí a lidé se masově hrnou k urnám. Úleva vládních představitelů však nemá dlouhého trvání, neboť sčítání hlasů ukáže, že 70 procent hlasovacích lístků v urnách je prázdných. Vláda je tváří v tvář tomuto zjevnému občanskému lapsu bezradná a rozhodne se dát občanům ještě jednu šanci vypsáním dalších voleb o týden později. Výsledky jsou ještě horší: 83 procent hlasovacích lístků je prázdných. Hlavní politické strany – vládnoucí pravicovou stranu (s. p. – Strana pravice) a jejího hlavního protivníka, stranu středu (s. s. – Strana středu) zachvátí panika, zatímco zoufale marginalizovaná levicová strana (s. l. – Strana levice) přijde s tvrzením, že prázdné hlasovací lístky jsou ve skutečnosti hlasem pro její progresivní agendu.
Antidemokratická konspirace?
Jedná se o organizovanou konspiraci s cílem svrhnout nejen stávající vládu, ale celý demokratický systém? Pokud ano, kdo za ní stojí a jak se jim podařilo přimět stovky tisíc lidí k podvratnému činu, aniž si toho někdo všiml? Když jsou běžní občané dotázáni, jak volili, odpovídají, že jde o soukromou věc a navíc – nemají snad právo vhodit do urny prázdný hlasovací lístek? Vláda si neví rady, jak na takový mírumilovný protest reagovat, je však přesvědčena, že vznikla antidemokratická konspirace, proto toto hnutí rychle označí za „čirý terorismus“ a vyhlásí výjimečný stav, čímž zruší nárok občanů na všechna ústavní práva.
Následně je zadrženo pět set náhodně vybraných občanů, kterým je přidělen status „rudého kódu“ pro přísné utajení a kteří zmizí v tajných vyšetřovnách. Jejich rodiny jsou orwellovským způsobem informovány, že nemají mít obavu z nedostatečné informovanosti o svých blízkých, neboť pouze toto „mlčení může zaručit jejich osobní bezpečnost“. Když tyto kroky nenesou ovoce, pravicová vláda přijme sérii postupně se stupňujících drastických opatření od vyhlášení stavu obležení a zosnování komplotů k vyvolání chaosu přes přesunutí policie a sídla vlády mimo hlavní město a zablokování všech přístupových cest do města až k vykonstruování vlastního teroristického vůdce nepokojů. Město nicméně pokračuje v téměř normálním životě, lidé odpovídají na každý další vládní úder nevysvětlitelnou jednotou a doslova gándhíovským nenásilným odporem.
Ve své excelentní analýze tohoto románu si Michael Wood všímá brechtovské paralely:
„Ve slavné básni, napsané roku 1953 ve východním Německu, cituje Brecht jednoho ze svých současníků, který říká, že lidé ztratili důvěru ve vládu. Nebylo by proto snazší, ptá se potutelně Brecht, rozpustit lid a nechat vládu zvolit si jiný? Saramagův román je parabolou toho, co se stane, když nemůže být rozpuštěn ani lid, ani vláda.“
Třebaže tato paralela je relevantní, závěrečné shrnutí trochu pokulhává: znepokojivým poselstvím Eseje o jasnozřivosti není ani tak nerozpustitelnost lidu a vlády jako spíše nutkavá podstata demokratických rituálů svobody. Zdrží-li se hlasování, lidé fakticky vládu rozloží – nejen v omezeném smyslu, že stávající vládu svrhnou, ale mnohem radikálněji. Proč způsobí zdržení se hlasování voličů ve vládě takovou paniku? Protože vláda je tak přinucena si uvědomit fakt, že existuje a vykonává svou moc jen do té míry, do jaké ji jako takovou akceptují její občané – jakkoli může jít o akceptování v podobě odmítání. Absence voličů jde ještě dál než k pouhé vnitropolitické negaci, k projevu nedůvěry: zavrhuje samotný rámec rozhodování.
Hrozbou není pasivita, ale pseudoaktivita
V psychoanalytických termínech je zdržení se hlasování voličů čímsi jako psychotickou Verwerfung (forkluzí, odvržením/nepřijetím), což je mnohem radikálnější krok než potlačení (Verdrängung). Podle Freuda je to, co je potlačováno, subjektem intelektuálně přijímáno, neboť je to pojmenováno a zároveň popíráno, protože se k tomu subjekt odmítá hlásit. Forkluze naopak daný signifikant naprosto odvrhuje ze symbolična. Při vymezení obrysů tohoto radikálního odvržení jsme v pokušení citovat Badiouovu provokativní tezi: „Je lepší nedělat nic, než přispívat k vytváření formálních způsobů, jak zviditelňovat to, co Impérium považuje za již existující.“ Je lepší nedělat nic než se angažovat v lokálních činech (jako je poskytování prostoru pro množství nových subjektivit), jejichž hlavní funkcí je co nejplynulejší fungování systému. Hrozbou dnes není pasivita, ale pseudoaktivita, nutkání „být aktivní“, „účastnit se“, maskovat nicotu toho, co se děje. Lidé neustále do něčeho zasahují, „něco dělají“; akademici se účastní nesmyslných debat atd. Opravdu těžké je naopak udělat krok zpátky, ustoupit. Mocní dávají dokonce často před mlčením přednost „kritické“ účasti – chtějí nás zatáhnout do „dialogu“, mít jistotu, že zlomí naši hrozivou pasivitu. Zdržení se hlasování voličů je tak skutečným autentickým politickým činem, který nás přímo konfrontuje s prázdnotou dnešních demokracií.
Chápeme-li násilí jako radikální zvrat základních sociálních vztahů, pak hlavním problémem historických zrůd, které jsou zodpovědné za vyvraždění miliónů lidí, je – jakkoli bláznivě a nevkusně to může znít – fakt, že nebyly dostatečně násilné. Někdy je nejnásilnějším činem nedělat nic.
Autor je filosof.
Text je součástí knihy Slavoje Žižka Násilí – šest postranních úvah, která vyjde v listopadu tohoto roku v překladu Tomáše Pivody v nakladatelství Rybka Publishers.