Po hudební anketě je na řadě výtvarné umění. Přestože koncem roku mediální prostor zaplavují žebříčky a bilance všeho druhu, vizuálnímu umění se věnuje jen několik specializovaných serverů a periodik. Podívejme se tedy pro změnu, jaké výstavy a expozice – ať už domácí nebo zahraniční – v uplynulém roce zaujaly několik účastníků uměleckého provozu.
Milena Bartlová (VŠUP, Artalk.cz)
Lucian Freud (Kunsthistorisches Museum Wien, kurátor Jasper Sharp)
Obrazy a předobrazy (GHMP, kurátor Karel Císař)
Jan Křížek a umělecká Paříž 50. let (Národní galerie, kurátorka Anna Pravdová)
Radim Labuda: Aspekty Velkého muže (DOX, kurátorka Markéta Stará)
Čtyřem výstavám, které mě zaujaly, je společné to, že jejich instalace v muzeu či galerii je stejně důležitá, jako díla samotná. Freudovy „tradiční“ malby vystavené ve vídeňském Muzeu kunsthistorie potvrzují, že není rozhodující, jak je umělecké dílo udělané, ale jak je dobré. V nemilosrdném zpřítomnění neidealizované tělesnosti je prostě a jednoduše síla. Kurátorský záměr přímé konfrontace s akty klasických malířů 16. století dodává výstavě zásadní rozměr a ukazuje, že každé příliš jednoduché vymezování současného a tradičního umění je ploché.
Autorské gesto není v případě výstavy Obrazy a předobrazy na straně vystavovaných umělců, ale kurátora Karla Císaře – on je tu vlastním tvůrcem. Výstava zkoumá a ukazuje nejednoznačný vztah k éře modernity, přičemž hlavním vyjadřovacím prostředkem je umístění vybraných objektů v prostoru, případně vztah mezi přítomností a projekcí či mezi prázdnotou a plností. Výstava v dobrém smyslu hipsterská, a tím zcela aktuální.
Jan Křížek a umělecká Paříž 50. let je klasická uměleckohistorická výstava moderního umění, výtečně připravená a dobře instalovaná. Ukázala nám tvorbu, kterou jsme dosud většinou neznali, a to v uměleckých i společenských souvislostech.
Výstava Aspekty Velkého muže prezentující zejména aktuální tvorbu Radima Labudy podle mého mínění ohledávala hranu mezi vnějším světem těch, kdo jsou úspěšní a vlivní v provozu současného byznysu, a světem vnitřním. Ten ale není ani rubem, ani protikladem – nemusí z něho být vyloučeni ani ti úspěšní, i když víc patří těm navenek neúspěšným nebo dokonce těm, kdo se vymykají ze závodu o úspěch záměrně.
Jiří David (VŠUP)
Martin Mainer: Slovanská epopej 2012–2013 (Galerie Václava Špály)
Obrazy a předobrazy (GHMP, kurátor Karel Císař)
Z letošního roku bych snad mohl zmínit malířskou výstavu Martina Mainera ve Špálově galerii s názvem Slovanská epopej 2012–2013. Nemluví sice o neobjeveném, ale objevené umí přesvědčivě a s velkou dávkou osobní energie, citu a chuti vždy potvrdit.
Jako koncepční protipól bych rád zmínil výstavu, kterou představili Karel Císař a Florian Pumhösl v Galerii hlavního města Prahy pod názvem Obrazy a předobrazy. Její výrazně nápadná aseptická, až laboratorně akademická instalace modelově ukázala, jak lze smysluplně demonstrovat nečekané souvislosti z paměti nejen našeho umění.
Ondřej Horák (Tranzitdisplay)
Tiché revoluce uvnitř ornamentu (Moravská galerie v Brně, kurátorka Lada Hubatová-Vacková)
Jan Křížek a umělecká Paříž 50. let (Národní galerie, kurátorka Anna Pravdová)
Dominik Lang: Procházení zdí (Dům umění České Budějovice, kurátor Martin Mazanec)
Výborně připravená výstava Lady Hubatové-Vackové nazvaná Tiché revoluce uvnitř ornamentu: experimenty dekorativního umění v letech 1880–1930 dokázala zajímavě představit na první pohled nepříliš atraktivní téma. Velkorysá a vtipná instalace Zbyňka Baladrána jasně ukázala, že nápad je k nezaplacení. Takhle by mohlo u nás vypadat více výstav.
Výstava Jan Křížek a umělecká Paříž 50. let – aspoň jedna opravdu povedená akce v nabídce Národní galerie – je prací kurátorky Anny Pravdové. Jde o kombinaci autorových děl, prací jeho souputníků nebo třeba videozáznamu o jeho životě. Funkční celek, přesvědčivě podaná instalace, objevné téma, doprovodný program, zajímavý katalog.
Výstava-dílo Procházení zdí ukázala Dominika Langa v jeho nejlepší formě. Prostor galerie přeměněný na objemné zátiší geometrických tvarů si přes sádrovou monumentalitu zachoval hravost i překvapivost. Výstava se konala v Domě umění České Budějovice s dlouhodobě kvalitní dramaturgií Michala Škody.
Jan Kratochvíl (A2)
Obrazy a předobrazy (GHMP, kurátor Karel Císař)
Karel Malich (Galerie Zdeňka Sklenáře a Jízdárna Pražského hradu, kurátoři Tomáš Vlček a Federico Díaz)
Výstava Karla Císaře Obrazy a předobrazy udělala v našem prostředí tečku za tolikrát diskutovanými otázkami modernologie, odhalování vazeb mezi modernitou a současným uměním. Těžko se objeví komentář autoritativnější a svébytnější, navíc s tak silným výběrem zahraničních umělců. Na lince dramaturgie GHMP nebo Národní galerie myslím dlouho nebude prostor pro projekt podobného rozsahu, a to nejen kvůli nízké návštěvnosti.
Výstava díla Karla Malicha pořádaná galerií Zdeňka Sklenáře v prostorách Jízdárny Pražského hradu byla jedním z nejlepších výchozích bodů pro uvažování o interpretaci umění, formách jeho popularizace, autonomním sdělení výstavní architektury, stejně jako o ryze institucionálních tázáních po vztahu mezi soukromou galerií a státní institucí. Výstav, které vyvolají tak bouřlivé diskuze jako Malich nebo Demartini ve Veletržním paláci, by mělo být pro tříbení postojů rozhodně víc. Třeba bychom se pak posunuli o kus dál.
Michal Novotný (Futura, Karlin Studios)
Bezpředmětný film (Galerie TIC, kurátor Viktor Takáč)
To nejhorší z Martina Zet, protože tvá zem tě potřebuje (Divus, kurátor Ivan Mečl)
Avděj Ter-Organian: V prdeli. Výběr z díla 1978–2013 (Tranzitdisplay, kurátor Ivars Gravlejs)
První kurátorská výstava umělce Viktora Takáče nazvaná Bezpředmětný film přivedla pojetí kurátorství jako manipulace významu až na jeho samotnou hranici. Díla jeho čtyř přátel – Romana Štětiny, Martina Búřila, Kryštofa Peška a Tomáše Moravce – jsou zde fragmentována, roztříštěna, ztrácejí vlastní měřítko i přítomnost v oparu mlhy, a to doslova. Výstava je vlastně jedním jediným uměleckým dílem založeným na práci s médiem videa. Ukazuje, že Viktor Takáč je spíše umělec než kurátor (na rozdíl od mnoha kurátorů, kteří si na umělce jen hrají).
Nesmírné úsilí a množství peněz vydaných na vystavení část díla, které je z hlediska celkové práce Martina Zeta minoritní a vlastně jej ani nikdo mimo něj nezná – tak bychom mohli uvést výstavu To nejhorší z Martina Zet, protože tvá zem tě potřebuje. Masivní kamenné abstrakce zapadají do zvýšené podlahy a ztrácejí se v ní jako v nánosech historie. Diváci si mohou v upravených jukeboxech za pět korun pustit jedno z více než stovky umělcových videí. Mimo to, že jsou monumentální abstrakce vlastně nakonec vážně dobré, je výstava samozřejmým komentářem k tomu, co je to, o co se tu nakonec všichni stále zoufale a nevděčně snažíme.
Avděj Ter-Organian je výtvarník, který sdílí osud Pussy Riot, avšak z Ruska musel odejít právě do Prahy kvůli násilí performovanému na ikonách již v roce 1999. Galerie Tranzitdisplay uskutečnila jeho teprve třetí větší samostatnou výstavu v Česku. Tuzemská galerijní scéna si jednoho z nejdůležitějších současných ruských výtvarníků téměř nepovšimla, zato se za oněch čtrnáct let, která u nás umělec strávil, propracovala sebekolonizací k obvyklému západoevropskému výrazu. U Ter-Organiana oproti tomu nalezneme formální i tematickou originalitu balancující na brutální, vulgární a skatologické vlně (stejně jako Rusko devadesátých let). Přitom si udržuje až překvapivou hloubku, komplexnost a jemnost.