Někteří lidé na levici si oblíbili silácké řeči – třeba vyhrožování gulagem – a s pocitem hrdinství vypouštějí slovní kanálie na všechny, kteří s nimi nesouhlasí. Jak to vysvětlit? V této věci se nechme poučit od technologického determinismu, podle něhož lidské vědomí a chování určují technologie. V případě mnoha slovních siláků většinou zjistíme, že jejich projevy připomínají komunikaci na Facebooku nebo jiných sociálních médiích. Že by se z podvědomí mladých angažovaných levičáků ozýval tón sociálních sítí?
„Levicoví radikálové, jejichž myšlenkový svět se zformoval podle facebookové komunikace, stavějí barikády na nesprávných místech. Kdo odmítá silácká slova, není pro ně dost radikální a je vykázán na druhou stranu barikády do společnosti buržoazních elitářů.“
Facebook je komunikační prostředek jako každý jiný, je to však také generátor falešných hranic. Vznikají zde skupiny podle nejrůznějších klíčů, které se vzájemně kříží a přeskupují, a celé to vypadá jako neustále se proměňující medúza. Jsou zde řady dělících linií, které se většinou odvinou od momentálních událostí. Ty se nafouknou a zastíní shody a rozdíly v zásadních otázkách. Zmatek však vyvolává i samotný Facebook – máme ho brát vážně, anebo je to pouze hra? Dění na Facebooku můžeme brát s rezervou, protože v tomto médiu je vše prchavé. Je to tedy jedna velká hra, jakási parodie na ludibrionismus Ladislava Klímy? Facebook ovšem zároveň vyvolává iluzi, že věci se mají tak, jak se to na něm jeví. Bezvýznamné facebookové diskuse se pak v hlavách lidí mění na zásadní společenské události a sociální síť se stává reálným světem.
Realita jako rozšíření sociální sítě
Facebook je postmoderní médium v čisté podobě. Kdo do něj vstoupí, ocitne se v nekonečně se větvících diskusních a významových řetězcích, u nichž není hlavní trvání, ale naopak nestálost. Je postmoderní i v tom, že není jasné, jak k němu přistupovat. Uvedené dva přístupy pravděpodobně nikdy neexistují jako alternativa buď-anebo, nýbrž se neustále střídají. Chvíli se Facebook pojímá jako hra, chvíli se chápe vážně. K tomuto médiu patří to, že nestálý je i samotný vztah k němu.
Jak by potom vypadala levice, pokud by byla formována Facebookem nebo jinými sociálními médii? Taková levice by se především nemohla ustálit a vytvořit politickou sílu, neboť k nabytí síly je v politice jako všude jinde nutná určitá stálost, soustředění a disciplína. To jsou ovšem vlastnosti Facebooku zcela cizí. Kdyby se jako nový společenský trend objevila nějaká facebooková levice (rozuměj: objevila na Facebooku), bude nestálá, roztěkaná a chaotická a hlavně nebude vědět, proč vůbec vznikla.
Zarážejícím rysem Facebooku je to, že prorůstá do reálného života a do politického uvažování. Jak známo, je plný vulgarity a rasismu. Vulgarita zde však nepůsobí jako projev nekulturnosti, nýbrž jako stylizovaná směs ironie, vtipu a osobního názoru. Rasismus se pak často šíří díky tomu, že někdo chce být zábavný, a když se snaží napsat vtipnou glosu, zjistí, že nejlepší je použít rasistický výraz. Musí tu být nějaká šťavnatá narážka, která je součástí hry, ale o níž zároveň všichni tuší, že to hra již není. Stále se musí přitvrzovat – až na hranice možností vulgárního jazyka. Možná že přímé akce v sociální realitě jsou nakonec jediný způsob, jak rozšířit Facebook.
Afekty z barikád postavených na špatném místě
Nejde jen o vulgaritu a rasismus. Podobné je to s pojmy jako „stalinismus“, „gulagy“, „cenzura“ nebo „komunismus“, které ze sebe sypou někteří levicoví radikálové. Jaký to má význam? Co znamenají řeči o tom, kdo všechno půjde jednou do gulagu? Tato silácká slova se používají ze stejného důvodu, z jakého jiní uplatňují vulgaritu nebo rasismus. Jsou to slova, která mají sloužit jako prostředek vzrušení, když už jsou zásoby vulgarismů vybrakované. Jsou součástí hry, ale zároveň vyvolávají mrazení v zádech – co když to nebude hra? Ti, co to berou vážně a namítají, že levice nechce gulagy, na Facebooku vypadají jako směšné figurky. Normalita se jeví jako abnormalita a naopak.
Levicoví radikálové, jejichž myšlenkový svět se zformoval podle facebookové komunikace, stavějí barikády na nesprávných místech. Kdo odmítá silácká slova, není pro ně dost radikální a je vykázán na druhou stranu barikády do společnosti buržoazních elitářů. Barikády se sice za chvíli promění, ale zanechávají za sebou vzedmuté afekty: nesnášenlivost nebo nenávist. Tyto dojmy mají delší život než to, co je vyvolalo. Barikáda se propadne do zapomnění, ale do psychiky lidí se vryje afekt, který není snadné rozpustit. Tyto afekty jsou karikaturou afektů známých z historie sociálních hnutí. Například nenávist dělníků byla podle Engelse projevem toho, že se dělníci nedali zatlačit na úroveň zvířete. Nenávist byla odpovědí na reálnou situaci a vyjevovala sociální barikádu uvnitř tehdejší společnosti. Facebookové afekty jsou vyvolány barikádami, které se vážou pouze ke slovům. Nicméně přetrvávají a způsobují další štěpení a hádky. Facebookoví radikálové působí jako faktor rozštěpení, který blokuje vytváření nové levice.
Autor je filosof.