Zatímco už několik týdnů zuří občanské nepokoje na Ukrajině, neklid se rozšiřuje také na Balkánský poloostrov. Nespokojenost obyvatelstva v tomto regionu postupně kulminuje a po Bulharsku a Rumunsku došlo k významným sociálním otřesům také v Bosně a Hercegovině. Takřka ve všech větších městech již týden zuří pouliční válka. Nikoli však mezi náboženskými a národnostními etniky, jak tomu bylo v občanské válce v letech 1992 až 1995. Nyní je to válka za sociální práva a nové rozložení ekonomických a politických sil ve společnosti.
„Pokud politická zvůle a arogance přesáhne určitou mez, přichází na scénu lidové rozhořčení. Říkejme tomu třeba revoluce nebo plebejský hlas ulice, ale ve skutečnosti se jedná o poslední instanci demokratického procesu.“
Vše začalo v úterý 4. února v kdysi významném průmyslovém městě Tuzla na severovýchodě země, když se před budovou vlády Tuzlanského kantonu shromáždilo přibližně deset tisíc pracovníků místních továren. Vyjadřovali nesouhlas s ukončením výroby několika závodů a dožadovali se několik měsíců nevyplácených mezd. Násilné i poklidné konfrontace mezi demonstrujícími a policií se v následujících dnech rozšířily do dalších třiatřiceti měst po celém území země. Nepokoje zatím nemají žádný nacionalistický podtext. Demonstranti naopak vyzývají ke spolupráci všech etnik a národností v boji proti politické korupci, špatné správě země a přebujelému státnímu aparátu (na jehož chod je každoročně vynaložena polovina HDP).
Bosenské jaro
Jak je možné, že v zemi z ničeho nic vyrostlo masivní hnutí s radikálními sociálními požadavky, které mnozí neváhají označit za „bosenské jaro“? Většina zúčastněných se ničemu nediví. „Skutečně vyhladovělí lidé se rozhodli, že musí něco udělat,“ říká Dunja Tadić z Tuzly. „Lidé tady v podstatě pouze přežívají, dobře se má tak patnáct procent populace, a to jsou většinou lidé, kteří se rozhodli krást, nebo jejich příbuzní. V zemi úplně zničili takzvanou střední třídu.“
Spojení politiky, byznysu a distribuce pracovních míst, které známe i z našich podmínek, v Bosně nabývá enormních rozměrů. Symbolem tohoto problematického trojsvazku se pro občany Bosny stala privatizace národního majetku, která započala s pádem komunistického režimu, ale naplno se rozjela až po občanské válce. Nemnohým sice dopomohla k závratnému bohatství, ale v podstatě zlikvidovala střední třídu a více než pětina občanů se v důsledku ocitla pod hranici chudoby. Bosna a Hercegovina trpí nejvyšší nezaměstnaností v regionu – podle oficiálních materiálů činí 27,5 procenta, odborníci však tvrdí, že ve skutečnosti přesahuje úroveň čtyřiceti procent.
Privatizace se stala hlavním politickým programem poválečné bosenské reprezentace a převedla – tak jako u nás a ve většině postkomunistických zemí – většinu veřejného majetku do soukromých rukou. Soukromý vlastník ovšem není a nikdy nebude vázán sociálními požadavky, které společenský vlastník musel zohledňovat. Podobně jako v případě OKD a ostravských dolů se noví majitelé soustřeďovali na zpeněžení svých aktivit, finanční a burzovní spekulace, aniž by měli na mysli osud regionu. Například firma SODASO v Tuzle, která produkovala osmdesát procent stolní soli v celé bývalé Jugoslávii a byla významným zaměstnavatelem v regionu, měla v roce 2013 už pouhopouhých 422 zaměstnanců a dluží svým zaměstnancům tisíce dolarů na mzdách. Vládní budova v Tuzle, která se minulý týden ocitla v plamenech a byla zcela zničena, původně sloužila za ředitelství právě firmě SODASO a stala se tak navýsost symbolickým terčem.
Politicky rozparcelovaná země
Neutěšená situace v Bosně a Hercegovině podle mnohých plyne také z politického systému, který byl zemi nadiktován v poválečné Daytonské smlouvě. V zemi navíc stále hrají významnou roli mezinárodní instituce v čele s Úřadem vysokého představitele pro Bosnu a Hercegovinu, v jehož pravomocích jsou zásahy do legislativy i odvolání politické reprezentace. Podobně třetinu ústavního soudu tvoří zahraniční soudci, které nominuje Evropský soud pro lidská práva. Přísný mezinárodní dohled měl zajistit, aby vláda země naplňovala „potřebné“ ekonomické reformy, které měly být završeny vstupem země do Evropské unie. V praxi však tato konstelace vytvářela protekční síť, která u moci udržovala stále tutéž politickou garnituru ignorující hlas občanské společnosti.
Země byla v nedávné době svědkem celé řady korupčních skandálů sahajících až do nejvyšších politických pater, včetně prezidenta Budimira Živka. Na jejich řádné soudní projednání však veřejnost stále čeká. Poslední kapkou pro většinu voličů byla éra vládnutí sociálních demokratů, kteří nenaplnili vysoká očekávání voličů a ve své politické praxi se v ničem neodlišovali od předchozích nacionalistických vlád. Pocit, že není koho volit a veškeré volby pouze rozbíhají tentýž absurdní kolotoč korupčních skandálů a neschopnosti politické reprezentace, nakonec vyhnal velkou část obyvatelstva do ulic.
Naslouchejte hlasu ulice
V Tuzle už se z řad protestujících studentů a dělníků dokonce zformovala přechodná vláda, která se těší nemalé oblibě a respektu místních obyvatel. Protestující požadují rezignaci politiků všech regionálních vlád, viní je z žalostného ekonomického stavu země a žádají, aby byla do říjnových celonárodních voleb ustanovena přechodná vláda, v níž nebude zastoupen nikdo, kdo se v posledních dvaceti letech jakýmkoli způsobem podílel na politickém dění v zemi. Tato vláda by především měla vysvětlit a urychleně vyšetřit okolnosti privatizace většiny národních podniků, anulovat všechny smlouvy, které se k těmto privatizacím vážou a připravit důkladné přezkoumání celého privatizačního procesu. Továrny a závody by se podle požadavků dělníků měly vrátit do rukou jejich pracovníků a převést vše pod správu lidové vlády, jejímž hlavním úkolem by bylo hájit veřejný zájem. Prozatímní vláda by dle jejich požadavků měla prozkoumat případy ekonomických zločinů, potrestat všechny viníky a zkonfiskovat veškerý majetek, u nějž se neprokáže způsob jeho nabytí. V sociální oblasti protestující požadují především zajištění bezplatné zdravotní péče a vyplácení důchodů v přiměřené výši. Plat politických představitelů by se měl vyrovnat s průměrným platem pracujícího.
Jaké jsou dosavadní reálné dopady bosenských protestů na tamější politický život? O víkendu rezignovala předseda vlády Sarajevského kantonu Suad Zeljković, předseda vlády Unsko-sanského kantonu Hamdija Lipovača pro jistotu opustil zemi a odcestoval do Chorvatska. Také předseda Tuzlanského kantonu Sead Čaušević podal svou rezignaci a s ním několik dalších místních politiků. Obecně to vypadá, že politická reprezentace je vyděšena mírou rozhořčení, které v obyvatelstvu vyvolala, a začíná uznávat požadavky protestujících.
Dění v Bosně nám připomíná jeden zásadní fakt, který jsme si z naší představy o zastupitelské demokracii zvykli vytěsňovat. Pokud totiž politická zvůle a arogance přesáhne určitou mez a většina obyvatelstva je nucena živořit ve prospěch vládnoucí elity, přichází na scénu lidové rozhořčení. Říkejme tomu třeba revoluce nebo plebejský hlas ulice, ale ve skutečnosti se jedná o poslední instanci demokratického procesu, která může zvrátit zdánlivě neřešitelnou politickou situaci. Tato instance by ovšem měla působit také jako skrytá hrozba, která vytyčuje meze politickému rozhodování. Pokud zvolení zástupci nemají tuto hrozbu neustále před očima, jejich vládnutí se většinou zvrhává v bezuzdnou samolibost a podobně nenasytné prospěchářství. Je dobré jim to čas od času připomenout.
Autor je redaktor A2.