Strana svobodných občanů se dere nahoru. Nejdřív absolvovala úspěšné tažení evropskými volbami, po kterých poslala svého předsedu do nenáviděného Bruselu. To vzhledem k míře jejich odporu k Evropské unii musela být velká oběť – ale proč Unii nevyužít a o nějaké to mrzké euro nepřipravit? Nyní se strana chystá na volby do Senátu. O mediální podporu nemá nouzi, novopečený šéfredaktor MF Dnes Jaroslav Plesl stranu řádně zpropagoval ještě za svého nedávného působení v časopise Týden. Tam jsme se dozvěděli, že Svobodní prý mají mladé tváře připomínající Margaret Thatcherovou a údajně představují budoucnost této země. Volný trh je jim nade vše a jediné, co stojí v cestě k jeho uskutečnění, jsou paraziti.
Nahnědlá svoboda
Navzdory svým nesmlouvavým názorům na fungování státu jsou Svobodní považováni za stranu, jako je každá jiná, a na rozdíl třeba od KSČM nebo DSSS se je média neodvažují řadit mezi extremisty. Přesto tu a tam zazní, že tahle partička je nahnědlejší, než by se na první pohled mohlo zdát. Může za to řada „náhod“, které do vedení Svobodných zavedly několik osobností namočených ve špinavém rybníčku české xenofobie. Připomeňme alespoň nechvalně proslulou senátorku Lianu Janáčkovou, přední bojovnici proti „cikánům“ (samozřejmě v mezích zákona), nebo antisemitu a slavného reformátora českého školství Ladislava Bátoru. V roce 2010 pak Svobodní integrovali do svých řad stranu Právo a spravedlnost, která o něco dříve čile spolupracovala s Dělnickou stranou a jejím osvědčeným kádrům otevírala svou kandidátku.
Co nám vlastně u Svobodných zbylo z té tolik uctívané svobody? Zatímco u nacistů byli „parazité“ vnímáni primárně optikou rasy, dnes k tomu bohatě postačí, že někdo nedělá.
Nechme ale minulost stranou a dejme slovo těm, kteří vedou Svobodné dnes. Jedním z nich je i místopředseda strany Tomáš Pajonk, který v nedávném obsáhlém rozhovoru kromě povzdechů nad Tomio Okamurou, že Svobodným krade program, hlavně brojí proti „parazitům“.V Pajonkově světě jsou parazity především různí státní úředníci a „profesionální čerpači dotací“. Kromě nich to pak jsou Romové a nepracující Češi. Obyčejným pracujícím lidem prý pak zbývají jen oči pro pláč: „Polovina peněz z výplaty zmizí do státního chřtánu a tančící Romové se smějí a pijí krabicové víno.“ Přes zjevně rasová klišé o sobě Pajonk samozřejmě netvrdí, že je rasista a nezaklíná se Hitlerem. „Parazitismus“ není údajně záležitostí rasy nebo etnika, uklidňuje nás Pajonk v duchu otřepaného vtipu „já nejsem rasista, jenom nemám rád cikány“. Podívejme se, jak do toho zapadá léčba parazitismu, kterou Svobodní navrhují, totiž snižování daní a demontáž státu, z něhož má zbýt jen jeho represivní složka.
Pouštění žilou
Svobodní se vyznačují železnou logikou. Daň z příjmu je prý prolezlá nejrůznějšími úlevami, a proto se má zrušit – stejně jako další daně, sociální dávky a dotace. Jako by minulých pětadvacet let vůbec neproběhlo – žádná transformace, privatizace ani hospodářská krize. Podle Svobodných za všechno opět může přebujelý „komunistický“ stát, a tak chtějí restartovat léčbu Klausem z devadesátých let. Tentokrát ale důsledně: už žádné regulace, konec přerozdělování a hlavně více svobody pro drobné a střední podnikatele.
Povaha svobody, kterou by taková politika zajistila malým firmám v globalizovaném světě, je nasnadě. Odstranění regulací a bariér znamená, že drobné podniky budou vystaveny konkurenci nadnárodních korporací, které si moc nelámou hlavu s nějakou tou ochranou pracovních podmínek, životního prostředí nebo rovných příležitostí (jak prohlásil Petr Mach, každý má přece právo nezaměstnat, koho nechce). Řekněme, že by některé malé podniky přežily jako subdodavatelé velkých, ale jinak to zní zhruba stejně přesvědčivě jako středověká léčba pouštění žilou. Rozumbradové blízcí Svobodným se často ohánějí frázemi o „štíhlém“ státu – nemá se prý plést do ekonomiky, nechat bujet byrokracii a překážet svobodě jedince. Jenže když zrušíme daně a sociální pomoc, většině lidí se to brzy líbit přestane. Vtip je v tom, že volný trh bez jakýchkoli regulací dává více moci, hlasů a příležitostí těm, kdo mají více peněz.
Liberální diktatura
Mohli by Svobodní zničit sociální stát, aniž by zlikvidovali demokracii? Představte si, že jste se probudili o pár let později – poté, co se vlády ujali Svobodní. Stát přestal zajišťovat základní služby, zrušily se odbory, většina lidí pracuje za jakékoli peníze. U Prahy vznikl slum, ještě víc narostly počty bezdomovců a po ulicích se večer bez vlastní zbraně nebo ochranky jen tak neprojdete. Lidem se to sice nelíbí, ale nic moc s tím nenadělají. Vymahatelnost sociálních práv je nulová a privatizované služby vycházejí vstříc zájmům nejbohatších. Potíž je, že někdo musí podobný systém prosadit a hlavně nad ním udržet kontrolu. Co si počít s protesty a sociálními konflikty, které nastanou? S upřímností to shrnul někdejší guru klausovců, nobelista a ekonom Milton Friedman. Kdysi napsal text nazvaný Neoliberalismus a jeho perspektivy, ve kterém řekl, že lidé spolu mají především soupeřit na trhu. A aby nebojovali za nějaká svá kolektivní práva, musí nad takovým řádem bdít stát, který pořádně dohlédne na to, aby si konkurovali.
Jsou to totiž naopak státní instituce, které hrají klíčovou úlohu v podřizování společnosti ekonomickým požadavkům velkých hráčů na trhu. A pokud lidé nepochopí, že svoboda jedince končí tam, kde začíná svoboda korporace, není vyloučené, že ke slovu přijde tvrdá ruka.
Vzory takového státu už existují, mezi krajními liberály je populární zejména Pinochetovo Chile. Sám Pinochet je uctívaným příkladem liberálního diktátora, který prý nechtěl poroučet ekonomice a zajistil zemi „famózní ekonomický rozvoj“. Aspoň tak to kdysi napsal dvorní ideolog Svobodných Pavel Kohout do MF Dnes, kde si zafilosofoval nad přednostmi diktatur: „Není vláda pevné ruky lepší pro zdravé hospodářství než rozmary demokracie a politikaření demokraticky zvolených zástupců lidu?“
Svoboda pro ty, kdo si ji koupí
Hlavním „zlem“ je dnes podle Svobodných Evropská unie. Předseda strany Petr Mach se v boji proti bruselské stvůře neváhá spojit s lidmi formátu Marine Le Penové, Geerta Wilderse nebo Nigela Faragea. Jakkoli může říkat, že jde jen o sňatek z rozumu, pouze pokračuje ve své kariéře – dříve se pohyboval kolem fašizující akce D.O.S.T. a kandidoval společně s Právem a spravedlností. Přestože se od nich nakonec distancoval, ani jedno z jeho angažmá nedává příliš důvěry v to, že by Svobodní byli nějak zvlášť nakloněni demokracii.
Co nám vlastně u Svobodných zbylo z té tolik uctívané svobody? Zatímco u nacistů byli „parazité“ vnímáni primárně optikou rasy, dnes k tomu bohatě postačí, že někdo nedělá. Ve staré dobré tradici druhé republiky je pak třeba vyvinout dostatečně velký tlak na to, aby tito lidé byli převychováni prací. Rýsuje se nám tu krásný nový svět, ve kterém se stát nebude chovat k lidem jako k občanům, ale jako ke klientům. A právě v tom je zakopaný pes. Zatímco občan má zaručená práva, klient má tolik práv a svobod, kolik si jich může koupit. A pokud si nějaký „parazit“ svobodu koupit nemůže, musí buď makat, anebo počítat s důsledky. Inu, jak se leckde dodnes píše: „Práce osvobozuje.“
Jaroslav Fiala je politolog a šéfredaktor A2larmu.
Jan Dienstbier je historik umění.