Problém českého školství spočívá v tom, že reprodukuje sociální nerovnosti, místo aby se je snažilo potlačovat.
Sebeironickou průpovídku „Měl ses líp učit“ mezi dělníky, kteří brblají nad výplatní páskou v hospodě kousek od fabriky, za pár let možná vystřídá věta „Měl ses líp vyspat na Chládkův rozřazovací test“. Dělící čára má být od roku 2016 stanovena už na konci základní školy.
Nikdo moc neví, jak bude společnost vypadat, až dnešní děti dospějí, a tedy ani to, jak budoucí generaci připravovat a co vlastně ve školách učit. Alespoň částečným řešením může být co nejširší všeobecné vzdělání, která pomáhá orientovat se v množství informací a rozvíjí schopnost se vzdělávat celý život. Za této situace se sociálnědemokratický ministr Chládek, opírající se o nedobré výsledky středoškoláků u státních maturit, rozhodl bojovat proti neúspěšným maturantům, kteří jsou nejspíš klíčovým problémem českého školství.
Chládek mluví o lidech, kteří „nemají na maturitu“ kvůli nedostatku talentu nebo inteligence, a navrhuje je poslat raději na učňáky. Zisk z toho mají mít nejen oni sami, protože dosáhnou alespoň nějaké kvalifikace, ale i celá společnost, která díky tomu ušetří spoustu peněz a ještě získá potřebnou pracovní sílu do továren.
Šermování různými testy a koncepcemi a následné vytváření dalších testů na základě výsledků těch prvních je jen simulací skutečných změn.
Jakkoli se dá souhlasit s potřebou zlepšení prestiže řemesel (byť se pod tímto heslem dá schovat celkem ledasco), motivace posílit řady českých řemeslníků tím, že se jim dá v celostátním testu najevo, že oni jsou ti hloupí, nezní jako krok, jímž se obnovuje pošramocená prestiž. České řemeslo má být zachráněno stigmatizací těch, kteří se pro něj rozhodnou, hned od začátku jejich kariér. Na obory, kde se učí „dělat rukama“, navíc půjdou – s pocitem, že selhali – i ti, kteří na ně nechtějí.
Státní maturity vznikly jako snaha sjednotit různou úroveň středních škol a mít možnost mezi školami vzájemně srovnávat. Nepřekvapivě se zjistilo, že existují opravdu velké výkyvy a že na některých školách mají problémy s matematikou a cizími jazyky. Na základě tohoto objevu se Chládek nyní rozhodl problémům předejít a zavést preventivní státní maturitu ještě před vstupem na střední školy.
Viníky neúspěchu u státních maturit totiž podle Chládka nejsou školy, které by špatně připravovaly studenty k maturitě, nebo snad parametry státních maturit, ale na vině jsou přímo studenti, kteří se rozhodli jít na střední školu, aniž by k tomu měli dispozice. A tak mají být eliminováni předem. „Stát jasně určí hranici, kterou musí splňovat žák, který půjde na střední školu s maturitou,“ uvedl Chládek. Hranice jsou zkrátka svaté.
Završení segregace
Velkým problémem (nejen) českého školství je jeho schopnost reprodukovat sociální nerovnosti. To má u nás zvlášť drastickou podobu: děti z těch nejvíce znevýhodněných rodin se posílají na praktické (dříve speciální, ještě dříve zvláštní) školy. Sociální vyloučení rodičů mění segregační systém pro děti ve stigma „blba“, který není dost chytrý ani na to, aby chodil do normální školy. Tady už stát jasnou hranici, kterou musí splňovat předškolák, aby mohl jít na základní školu, určil.
Ve školách se nejlépe daří dětem ze střední a vyšší třídy, které jsou nejvíce motivované a rodiče mají čas a kompetence jim s učením pomáhat. Naopak děti sociálně vyloučených rodičů jsou rovnou odstaveny na vedlejší kolej a děti z nižších tříd sice ještě nastupují na normální školy, ale jejich šance na nich uspět jsou velmi nízké. Tyto děti vyrůstají, řečeno žargonem odborníků na vzdělání, v méně podnětném prostředí a dosahují ve školách horších výsledků než ty z podnětnějšího – a obvykle lépe situovaného – prostředí. Dá se předpokládat, že právě těchto dětí by se nové rozřazovací testy nejvíce dotkly. Nižší třídy tak získají stigma nevzdělatelných, které zatím stát naděloval jen těm na úplném dně.
Školství, které by mělo sociální bariéry v rámci svých možností odstraňovat, zvláště pokud je v jeho čele ministr ze strany hlásící se k levici, se tak vydává cestou jejich dalšího utvrzení. V tomto světle ani návrhy ministra na omezení financování soukromých škol, které v nedostatečně integrovaném školství často podílejí na vzdělávání hendikepovaných děti (byť jen těch, jejichž rodiče si to mohou dovolit), nevzbuzují příliš velkou důvěru.
Krátkodobé potřeby majitelů továren
České učňovské školství v mnoha případech systematicky produkuje lidi odsouzené k celoživotnímu přežívání ve světě polopráce. Každý třetí absolvent učilišť končí jako dlouhodobě nezaměstnaný. Jenže legitimitu Chládkovým krokům neposkytuje nikdo menší než Svaz průmyslu a obchodu, který nadiktoval profese, jež potřebuje, a ministerstvo se rozhodlo konat. Potřeby kapitánů průmyslu jsou zřejmě daleko naléhavější než informace o klesající schopnosti českých školáků porozumět psanému textu.
Naštěstí tyto testy, budou-li vůbec zavedeny, nebude problém v budoucnu zrušit. Hlavní potíž leží samozřejmě v tom, že školství je dlouhodobě podfinancované, a s tím pravděpodobně Chládek v koaliční vládě moc nenadělá. Šermování různými testy a koncepcemi a následné vytváření dalších testů na základě výsledků těch prvních je jen simulací skutečných změn. České školství jako celek upadá, přestává vyhovovat současným potřebám a bez výrazné finanční podpory tomu tak bude i nadále. Z tohoto pohledu rozřazovací testy nejsou žádnou katastrofou. Školství země, kterou její političtí představitelé vidí jako zásobárnu pracovní síly zahraničních montoven, tak alespoň dostane řád.
Autor je redaktor A2larmu.