Viktor Orbán na sebe umí strhnout pozornost. Koncem července přednesl projev, ve kterém vyhlásil éru „státu založeného na práci“ a oznámil, že v Maďarsku nastal konec liberální demokracie. Tím spustil mediální lavinu. Podle Orbána nadešla doba, v níž se našimi vzory mají stát země jako Čína nebo Rusko – údajně jsou konkurenceschopnější než Západ a nabízejí východisko z krize. Jak se máme s fenoménem Orbán vyrovnat? Je to jen schopný manipulátor, anebo nám říká něco víc?
Gulášový kapitalismus
Orbánův projev nedávno otiskly i Lidové noviny. Zatímco drtivá většina západního tisku nešetřila odsudky, Babišův list překvapivě proslov uvedl s tím, že „Evropa potřebuje politiky, kteří dokážou přesně pojmenovávat problémy současného světa“ a že Orbánovi se to daří jako málokomu. Maďarský premiér si v proslovu dokonce zahrál na ochránce slabších. Jak sám konstatoval, drtí je neregulovaný kapitalismus, v němž vyhrávají jen ti nejsilnější. A leckdo si v tu chvíli pomyslel: Copak nemá pravdu?
Západ už dlouho nepřichází s ničím inspirativním. A politici jako Orbán to dobře vědí.
Orbán je v úřadu od roku 2010 a rád se prezentuje jako krotitel kapitálu. Kdekdo bere jeho slova vážně – proslýchá se, že v hospodářské politice využívá spíše levicové recepty, chce například zvýšit podíl majetku v rukou státu a získat kontrolu nad finančnictvím. Jak napsal Roman Joch, Orbán je „v domácí politice socialista a já nesnáším socialismus“. Je proto nejvyšší čas podívat se Orbánovu „socialismu“ na zoubek.
Údajný socialista Orbán zavedl už v roce 2011 šestnáctiprocentní rovnou daň. To znamená opak levicové daňové progrese, která zvyšuje sazby vrstvám s vyššími příjmy. Trestání úspěšných tedy v Maďarsku nehrozí, zato tu ale podezřele rychle rostou nerovnosti a zvyšuje se počet lidí v bídě. Podle údajů z konce roku 2013 žije skoro 47 procent Maďarů v domácnostech, které se potýkají s chudobou či sociálním vyloučením. Jen málokterá domácnost má dostatečné úspory a zhruba čtyři miliony lidí žijí na úrovni existenčního minima, v přepočtu zhruba za šest až sedm tisíc korun měsíčně.
Neméně fascinující je i Orbánův boj s nezaměstnaností. Aby lidé nebyli příliš rozmazlení a „neparazitovali“ na dávkách, byla zavedena povinná pracovní služba. V rámci takzvaného Maďarského pracovního plánu se z nezaměstnaných stala levná pracovní síla, kterou je možné využít a nelámat si při tom hlavu s nějakými jejími právy – pokud nezaměstnaní vykonávají veřejně prospěšné práce, dostanou nanejvýš sto sedmdesát eur (necelých pět tisíc korun) měsíčně.
Podobně probíhají v maďarském gulášovém kapitalismu i převody majetku. Jsou známy příklady, kdy stát jednoduše vyvlastní banku, rozporcuje ji a rozdělené podíly pak znovu zprivatizuje mezi oligarchy – Orbánovy přátele. Že by „znárodňování“ bank znamenalo využití těchto prostředků pro sociální účely, o tom si chudí můžou nechat leda zdát. Orbán ostatně ve svém červencovém projevu řekl, že domácí finanční systém musí být minimálně z padesáti procent v maďarských rukou – přitom ale zdůraznil, že „ne v rukou státu“. Mnohem spíše půjde o ruce jeho kumpánů. Orbánova politika je zkrátka kombinací autoritářství, „jánabráchismu“ a tvrdé ruky vůči nejslabším. Přesto mu to prochází a leckdo bere jeho slova vážně. Jak je to možné?
Ano, bude líp
Orbán umí svést rozbíjení maďarské společnosti na mezinárodní finanční kapitál, tepe nerovnosti, které sice za jeho vlády rostou, ale sám dobře ví, že musí vypadat jako politik s pozitivní vizí. A v tom se shoduje třeba právě s Andrejem Babišem. Ačkoli Babiš (zatím) není autoritář jako Orbán, nabídl lidem naději, že bude líp, pokud vezme věci do svých rukou. A na to společnost čekala. Chtěla změnu a politici jako Orbán či Babiš o ní přinejmenším sebevědomě mluví.
Ostatně jakou mají konkurenci? Rozhádanou a negativistickou levici? Levice sice umí kritizovat problémy, ale často působí sklesle a nedokáže lidem nabídnout potřebnou dávku optimismu. Kdo má stále dokola poslouchat, že hrozí úpadek a na obzoru se rýsuje katastrofa? Účty to nezaplatí a chuť do práce nepřidá – pokud tedy nějakou práci máte. Babiš se naproti tomu stal jakýmsi převtělením Klause ze začátku devadesátých let. Vystupuje jako Velký opravář, líčí lepší budoucnost, vysmívá se předchozím vládám a slibuje nový začátek. Orbán se chová obdobně – i on reaguje na frustrovanou společnost, která prošla těžkou deziluzí z postkomunistických nadějí a navíc je znejistělá krizí.
Příklady Orbána i Babiše ukazují, že vlastně stačí málo – vyhmátnout, co společnost trápí, a přijít s trochou optimismu. Jenže co může vzejít z Orbánovy vize „státu založeného na práci“? Maďarský filosof a Orbánův kritik G. M. Tamás odpovídá takto: „Znamená to, že se jednou provždy zruší veškerá sociální pomoc. Orbánova propaganda ráda démonizuje lidi na dávkách a nezaměstnané považuje za bezprávné vazaly.“ Je to tedy vize dost nahnědlá.
Jak odpoví Evropa?
Když Orbán přednesl svůj projev o konci liberální demokracie, západní média se často pohoršovala, jak je něco takového v členské zemi Evropské unie vůbec možné. Maďarsko je podle všeho ztracené a míří k fašismu. Jenže to stále nevystihuje podstatu problému. Orbán – naneštěstí – dokázal nabídnout lidem nový velký příběh, i když je to příběh zvrácený, který na stoupající nerovnosti a bídu ordinuje vládu tvrdé ruky.
Podle Orbána liberální Západ selhal a postupně se mění v politickou mrtvolu. V tom se shoduje s jiným politikem – Vladimirem Putinem. Taková výzva by jistě neměla zůstat bez odezvy, jenže jakou odpověď na ni Západ nabízí?
Lidé tváří v tvář dopadům krize cítí, že je politické elity opakovaně zrazují, mnozí věří, že před sebou nemají budoucnost, jsou strašeni dalším utahováním opasků a jako novinka se objevilo i mediální bubnování do války s Ruskem. Že by se východiskem z krize mělo stát nové kolo zbrojení? O tom lze celkem úspěšně pochybovat. Válečné napětí sice ještě nemusí vést k jadernému armagedonu, ale sotva zlepší život nám nebo někomu jinému. Militarizace totiž obvykle znamená i atmosféru strachu a přesun peněz na úplně jiné účely, než je vyhladovělá veřejná sféra.
Západ zkrátka už dlouho nepřichází s ničím inspirativním. A politici jako Orbán to dobře vědí. Můžeme sice řinčet zbraněmi a zbrojit o sto šest, ale změna k lepšímu takhle nastane jen stěží.
Autor je politolog a šéfredaktor A2larmu.