Foto Universal Music
Češi milují písničkáře. Tomu nejzbožňovanějšímu z nich tento týden dokonce odhalili bustu přímo v parlamentě, aby zde svým přísným pohledem autority střežil pravé hodnoty demokracie. Veršotepci s kytarou jsou u nás tradičně bráni jako morální kompas národa, zosobňují vůli lidu a stojí věčně na jeho straně proti zlovůli těch nahoře. Navíc s tím, co se rýmuje, se prostě nedá hádat, to je pravda uzavřená v celku. Polistopadových písničkářů, kteří by promlouvali k lidu, je ovšem zoufalý nedostatek. (Dalo by se říct, že jich je méně než Šafránu.) Tedy po pravdě – písničkářů je na scéně až dost, jen málokterý z nich dokáže mluvit bez složitých poetických obratů a jazykem obyčejného lidu, který za poslední dvě dekády nenávratně deformovala reklama, bulvár a televizní sitcomy.
17. listopadu by už z Xindlovy písně Čecháček a totáček mohl být celonárodní hit připomínající všem absolutní nesmyslnost kritiky polistopadových časů.
Jak velká je ve společnosti poptávka po zpívajících mudrlantech, kteří jasně pojmenují dobro a zlo se ukázalo při nástupu Tomáše Kluse, který v roce 2011 odstartoval závratnou kariéru, která o pár měsíců později vyvrcholila Zlatým slavíkem, „legendárním“ protestsongem Pánubohu do oken. Nic není v českém popu víc než Zlatý slavík! Klus ale záhy svoji roli mluvčího mas opustil a stal se z něho mystik sdělující velké životní pravdy. Stolice vědomého poety ale nemůže zůstat neobsazena, a tak si na ni národ sám delegoval Ondřeje Ládka alias Xindla X, který si ve svém letošním „inauguračním“ albu Čecháček Made dal za úkol tepat nešvary spoluobčanů, nebo – jak se říká – čtvrtstoletí po sametové revoluci společnosti nastavit zrcadlo. Deska se setkala s velkým ohlasem a od dubnové premiéry se drží mezi dvacítkou nejprodávanějších českých alb.
Xindlova definice čecháčkovství
Slovo „čecháček“ si možná stejně jako já automaticky spojíte s Papouškovou trilogií o rodině Homolkových, v níž se obyčejní lidé radují z obyčejných věcí v neobyčejné době počínající normalizace. Pokud si vezmeme na pomoc kapacitu Václava Černého, tak ten ve třetím díle svých Pamětí slovo definuje následovně: „Říkám tak neuvěřitelné směsi intelektuální nedochůdnosti a mravní či charakterové slabosti, se kterou je možné se na světě setkat pouze v Čechách, kdybych měl náladu žertovat, řekl bych, že je rysem vysoce originálním.“ Xindl si nicméně čecháčka definuje trochu jinak a zcela po svém: „Je to člověk, který si neustále stěžuje a tvrdí, že za komunistů se žilo líp. Jemu možná ano, protože měl své jisté a nemusel pro to až tolik udělat. Co na tom, že tu nebyla svoboda a že se tady zavírali a odstraňovali lidi,“ tvrdí v rozhovoru pro iReport a ještě dodává: „Pak je další kategorie čecháčků, kteří umějí skvěle profitovat z dnešního systému a hledají si skulinky, jak co nejvíc vydělat a co nejvíc si nakrást. Takže výraz čecháček vyjadřuje jakousi malost a připosranost a taky prospěchářství.“
Xindlovi leží přitakání minulému režimu tak v krku, že příští týden zveřejní klip Čecháček a totáček, načasovaný přesně na druhé kolo senátních voleb. Píseň pojatá jako rozmluva s jakýmsi „soudruhem“ začíná nenápadně: „Vzpomínáš na ty časy, kdy nebyl jsi looser, ale součást masy.“ Pak ale Xindl připomíná shánění banánů, modrých knížek a výslechy u StB a končí varovným veršem: „A ten kdo nezazpíval, toho prostě někdo típ! A teď mi vyprávíš, že za vás bylo líp!“ Nepochybuji, že refrén „ó-ó-ó, vždyť každej správnej Čecháček/ chtěl by radši žít za totáče“ se nepochybně v následujících měsících zakousne do hlav posluchačů rozhlasových stanic. 17. listopadu by už z písně mohl být celonárodní hit připomínající všem absolutní nesmyslnost kritiky polistopadových časů.
Česko hledá autory
Nechme teď na chvíli stranou Xindlův primitivní antikomunismus a projděme si znovu cestu Ondřeje Ládka na vrchol hitparád. V roce 2007 vyhrál s písní Mamut v soutěži Česko hledá písničku a o rok později zazářil na Portě, na festivalu Zahrada nebo v soutěži Inkubátor pořádané serverem iLegalne.cz. (Díky za informace, Wikipedie.) Zajímavý je kontext jeho vzestupu. Živě si vzpomínám, že to bylo v období po první vlně talentových soutěží typu Česko hledá Superstar, kdy domácí hudební scéna ke své hrůze zjistila, že televize sice našla pár zajímavých vokalistů, ale ti nemají co zpívat a nahrávat, protože nejsou žádní autoři. Ládek jako průměrný hudebník a (tehdy ještě) mírně nadprůměrný textař splňoval ideál hledaného písničkáře, který domácí pop vyvede z časů temna. Zároveň se tehdy začalo hodně mluvit o českém rapu a Xindl X svým rapovým frázováním zabil hned dvě mouchy jednou ranou. Jeho debut Návod ke čtení manuálu z roku 2008 míchal (poněkud neumětelský) rap s chytlavými a příležitostně i chytrými českými texty a rádia si oblíbila skladbu Anděl, patrně první rádiový hit se spojením „lubrikační gel“ v refrénu. V té době se Ládek také podílel na scénáři k první sérii úspěšného komediálního seriálu Comeback.
Od minilabelu Good Day Music, přes agilní „indie“ Championship Music (druhé album Praxe relativity) dospěl Xindl s třetím počinem až do náručí velké značky Universal Music a změně trikotu odpovídaly i popové aranže tehdejší desky Láska. Prodejní trhák z ní udělal diskotékový hit, singl Láska v housce, milostný duet pojatý jako dialog zákazníka a prodavače v McDonald’s. Originalita a humor tady klesly o několik IQ stupňů dolů, viz vánoční singl Štědrej večer nastal („když jsem doma chlastal“), ale masovému posluchači to nijak nevadilo. S odstupem dvou let Xindl desku v rozhovorech otevřeně shazuje za příliš popový zvuk a s letošní novinkou Čecháček Made ohlašuje návrat k poetice svého debutu. Zároveň tvrdí, že v něm čerstvá role otce vzbudila potřebu angažovat se. „Uvědomil jsem si, že jako písničkář nemůžu zůstat apolitický jen proto, že to není moje parketa, a zpívat si o lásce a showbyznysu a o lidských vztazích. Před něčím prostě nejde zavírat oči. Připadalo by mi pokrytecké nezaujmout stanovisko,“ prohlašuje v rozhovoru pro iDnes.
Xindlovy veršovánky nesou stopy sarkastické kritiky všeobjímajícího cynismu poměrů kolem nás, zároveň ale otevírají možnost poněkud perverzní interpretace paralelní výpovědi, v němž autor přiznává, že i on sám patří do světa, který kritizuje: Všichni jsme tak trochu cynici. Co s tím naděláme? „Jsem orel mezi supy, kde ty supi byť jsou tupí, stejně život zmrší nám. (…) Chci bejt super, stát se supem, tak šup, šup, beru lup a mizím i s lupem,“ zpívá na nové desce a posluchač tápe, jestli jde o kritiku dobového požadavku individualismu, pro nějž je ideálem zbohatnutí i přes mrtvoly, anebo jsme tady naopak součástí oslav důmyslného kapitalistického ducha? Nebo jsou to prostě jen vtipné veršovánky, které mají být zajímavé samy o sobě? A třeba to už po těch letech strávených v šoubyznysu a reklamním průmyslu nerozlišuje ani on sám.
Hrdina cynické doby
Nikdo po Xindlovi samozřejmě nechce prvoplánové moralitky. A přitom když jde o holky, které se parádí podle reklamy (první singl Lolitka), či antikomunismus (zmíněná Čecháček a totáček), nemá žádný problém být jednoznačný a adresný. Jako když v jednom ze svých aktuálních popěvků YouTube týdeníku Xindloviny kritizuje premiéra a ministra zahraničí za obhajobu obchodních vztahů s Čínou. „Jestli chceme nabýt hmotných statků, musíme rezignovat na morálku/ A tak pochodem vchod vzhůru do čínskýho zadku/ pánové Sobotko a Zaorálku,“ zpívá odhodlaně a jednoho zarazí, jak jednoduché by bylo přiřadit onen zadek institucím jako Universal Records či komerční televize a jména kritizovaných politiků nahradit jeho vlastním.
Dost možná jsme tady narazili na důvod Xindlovy popularity. Upřímnost ohledně toho, „jak se věci mají“, nepochybně oslovuje generaci třicátníků, kterou doba vyléčila z idealismu a naučila je, že být trochu cynik se vyplácí. Lépe se s tím splácí hypotéka, a dokud si to uvědomujeme a děláme si z toho srandu, je vlastně docela OK se trochu zaprodat. „Ale pozor, kluci, na pátek chystám revoluci. O víkendu jsem připravenej změnit svět, jestli mi do tý doby nedaj výpověď,“ shrnul skvěle myšlení svých současníků Bonus na své poslední desce, zatímco Xindl X nabízí korporátním krysám úlevné moudro, jak přežít nejlepší z možných světů: „Než bejt za blbečka, spíš budu za kurvu, štěstí se nedočkám, když si ho neurvu.“ Dovedu si představit, jak si píseň s vážnou tváří brouká v autě cestou z práce vysoce postavený manažer, který si právě přihrál astronomickou odměnu.
Xindl X kdysi používal logo, na němž byl vyobrazený s čapkou Che Guevary, což byla už tehdy nejspíš ironie. Revoluce? Nenechte se vysmát, Xindl X je místo revolucionáře hrdinou naší cynické doby, v níž účel absolutně světí prostředky, a mase svých fanoušků dává rozhřešení skrze své vlastní postoje. Současně s tím je navíc musí přesvědčovat, že svět, o kterém zpívá, je v pořádku a není nutné hledat žádné alternativy. A jestli si písničkář pod společenskou angažovaností představuje bití na poplach proti komunistům, kteří by náhodou mohli získat pár senátorských křesel, pak se nabízí otázka, zda tím největším čecháčkem není nakonec on.
Autor je hudební publicista.