„Kailáš Satjárthí? Kdo to je?“ Tak nějak vypadala reakce většiny indických médií, když se v pátek 9. října odtajnilo jméno letošního nositele Nobelovy ceny míru. Druhá nejlidnatější země světa přistupuje ke svému sedmému držiteli prestižního ocenění poněkud vlažně. Není divu: Nobelova cena míru pro bojovníka proti dětské práci totiž mnohem více vypovídá o tom, jak bychom si jižní Asii představovali my, Evropané.
Zpráva, kterou měli oba letošní laureáti vyslat do světa, je zřejmá: děti se mají vzdělávat ve školách, nikoli pracovat v továrnách a domácnostech. Ale zatímco nejmladší držitelka Nobelovy ceny míru v dějinách, sedmnáctiletá pákistánská studentka Malala Júsufzaiová, se ve sdělovacích prostředcích objevuje již několik let, šedesátiletý Ind Kailáš Satjárthí je mnohem větší neznámou. A nejen proto, že jeho dlouholetá drobná práce není tak mediálně přitažlivá jako osud mladé aktivistky postřelené ozbrojenci z Talibanu. Satjárthí je na jednu stranu opravdu hrdinou, který bojuje proti široce tolerovanému problému dětské práce, a jeho organizace Hnutí za záchranu dětství (Bačpan bačáó ándólan) už skutečně pomohla šedesáti tisícům dětí. Zároveň je nutno dodat, že zatímco na Západě je otroctví a zneužívání dětí velmi citlivým tématem, otrlí indičtí zaměstnavatelé v souvislosti s dětskou prací příliš morálních dilemat neřeší.
Norové mají s cenou potíže
Proč se vlastně porota rozhodla udělit centu dvěma bojovníkům za práva dětí? Zatímco například u Nobelovy ceny za literaturu se často projevuje eurocentrismus a jen málokdy ji obdrží autor mimo euroamerický kulturní okruh, do ceny za mír mnohdy promlouvá geopolitická náklonnost Norska. (A teď nehledejme konspiraci v tom, že právě ocenění za mír na rozdíl od všech ostatních neuděluje neutrální Švédsko, nýbrž členský stát NATO – vynálezce dynamitu si to tak přál již ve své poslední vůli z roku 1895.) Norové totiž mají s udělováním ceny potíže od roku 2010, kdy ji získal čínský disident Liou Siao-po, na což Čína reagovala zastavením obchodních jednání s Norskem. Ani letošní vyhlídky nebyly v tomto ohledu příliš veselé, když se mezi nominovanými objevil například ruský opoziční deník Novaja Gazeta nebo americký whistleblower Edward Snowden. Není tedy divu, že si Norové tentokrát vybrali někoho, kdo by působil méně třeskutě.
Satjárthího činnost nás utvrzuje v přesvědčení, že rozvojové země jsou v porovnání s naším západním komfortem hrůzným místem k životu, zároveň nám však uchovává kousek naděje, že i v tomto pekle necivilizovaného orientu se najde humanista, který drží západní kurs.
Jenže opět narazili. Ani ne tak výběrem oceněných, jako spíš krkolomným odůvodněním. „Je důležité, že se hinduista a muslimka, Ind a Pákistánka, spojili ve společném boji za vzdělání,“ uvedla při udělení ceny Norská Nobelova komise s dovětkem, že porušování dětských práv vede k přenášení starých sporů a násilí z generace na generaci. Zní to jako trapný oslí můstek, ale při hlubším zamyšlení se dá vcelku pochopit: ocenění přichází v době, kdy se indická armáda znovu přetahuje s pákistánskými bojůvkami o kašmírskou linii kontroly a přinejmenším stejně jako starost o dětské životy je z něj patrná snaha usmířit znepřátelené národy. Oba laureáti se ostatně hned druhý den domluvili, že mezi svými zeměmi opět pomohou vybudovat přátelské vztahy.
Na první pohled je to iniciativa hezká a chvályhodná, Norové mají splněno a nepoštvali si proti sobě žádného obchodního partnera. Jenže z jihoasijského pohledu z ní až příliš trčí snaha udržet Indii i Pákistán v mezích západní imaginace jako země, v nichž je veřejný život zcela pod vlivem náboženské víry. Proč by se jinak zdůrazňovala příslušnost obou laureátů k náboženským komunitám? Když například v roce 2006 získal Nobelovu cenu míru ekonom Muhammad Júnus ze sousedního Bangladéše, nikdo jeho muslimský původ nezmiňoval. A tento kontrast naplno vystoupí poté, co si uvědomíme, že Kailáš Satjárthí sice vskutku je zrozením bráhman, jenže ke své kastě stojící na vrcholu hinduistické hierarchie se už od mládí nehlásí. Vyznáním inklinuje k sekulární levici, a dokonce ani nepoužívá své rodné kastovní příjmení; přízvisko Satjárthí, pod nímž vešel ve známost, znamená „hledač pravdy“.
Sekulární aktivista není doma prorokem
I to může být důvod, proč je ze Satjárthího činnosti Západ nadšený, zatímco doma je přijímán spíše vlažně. Jak poznamenala v rozhovoru pro indickou televizi NDTV aktivistka a bývalá politička Džaja Džétlí, Kailáš Satjárthí není jediným významným indickým bojovníkem proti dětské a nucené práci. Na rozdíl od jiných, jako je například Svámí Agnivéš, však není svázán s žádným hinduistickým spolkem, naopak čile spolupracuje se západními organizacemi, mezi nimiž najdeme například i evangelickou World Vision. A tomu odpovídá i množství čestných uznání, které se Satjárthímu během jeho kariéry dostalo. V jeho vitríně najdeme vedle Nobelovky i vyznamenání z USA, Německa, Itálie, Španělska i Nizozemí. Žádné z ocenění, které v minulosti obdržel, však není indické.
Nebudeme teď přebírat sílící paranoiu hinduistické pravice ze západních neziskovek, které se v jejích očích snaží rozvrátit indickou kulturu; na podrobný rozbor a vyhodnocení tohoto fenoménu nemáme dostatek prostoru. Kailáš Satjárthí nám mnohem spíše nabízí snadno uchopitelné čtení tajuplného indického subkontinentu: na jedné straně nám jeho původ pomáhá udržet stereotyp země plné společenských nerovností vycházejících z náboženské a kastovní tradice, na straně druhé díky své otevřenosti k západním myšlenkám představuje vysněnou pohádkovou postavu, která dělá věci přesně tak, jak bychom je dělali my, kdybychom mohli a chtěli. Jeho činnost nás utvrzuje v přesvědčení, že rozvojové země jsou v porovnání s naším západním komfortem hrůzným místem k životu, zároveň nám však uchovává kousek naděje, že i v tomto pekle necivilizovaného orientu se najde humanista, který, slovy Tomáše Hudečka, drží západní kurs. I proto je Kailáš Satjárthí štědře dotován penězi západních nadací, jejichž přispěvatelé si tak mohou koupit odpustek za výrobky, kterých mají dost možná plné kuchyně a obýváky.
Není to ale vlastně nic nového. Vždyť sám Alfred Nobel si coby zbrojařský magnát založením nadace především léčil vlastní pošramocené svědomí. A v kontextu našeho jihoasijského zamyšlení možná pobaví i pikantní shoda náhod: Nobel za svého života vlastnil vyhlášenou švédskou zbrojovku Bofors, která se v osmdesátých letech 20. století v Indii zapletla do masivního korupčního skandálu.
Autor je indolog.