Na nádvoří Pražákova paláce v Brně vyrostl minulý týden stylizovaný dřevotřískový domek. V něm je možné shlédnout výstavu Khatar San? (Odkud jste?), věnovanou otázce migrace slovenských Romů za prací do Česka. Mobilní expozice má podobu bytu, v němž každý z pěti pokojů představuje jiný tématický okruh: práci, rodinu, migraci, život na Slovensku a nakonec úvahu nad tím, zda bylo, je či bude líp.
Každé z témat je zpracováno výhradně prostřednictvím vzpomínek jednotlivých Romů. Kromě archivace jejich pohledu na uplynulé půlstoletí akcentuje výstava i aktivistický a vzdělávací rozměr – vedle odborníků byli do výzkumu zapojeni i potomci (především vnuci) zpovídaných. Výpovědi jsou představeny divákům interaktivní formou: mohou se dívat na televizi, poslouchat walkmany nebo zvednout zvonící telefon a vyslechnout si vzpomínky několika pamětníků na různá témata. Celý prostor hravě pracuje se symboly a odkazy (jednotlivé pokoje jsou například laděny do barev romské a české vlajky). Projektu se s podivnou naléhavostí daří propojovat minulost se současností způsobem, na který nejsme zvyklí.
Dobře už bylo
Romové se do českých zemí stěhovali především po válce a na začátku byli často vybavení jen jízdenkou na vlak. Důvodem byl nedostatek práce na Slovensku a také vidina lepšího života. Velká část pamětníků také ztratila část rodiny během romského holokaustu – mezi přistěhovalci byla i část přeživších. Postupné vylidňování pohraničí a obnova hospodářství, infrastruktury i průmyslu v lokalitách dříve obývaných Němci a Židy skýtaly nové pracovní příležitosti. Ty z velké většiny zajišťoval stát. Jednalo se především o poválečné úpravy a výstavby silnic, železnic, sezónní práci v zemědělství nebo lesních závodech.
Romské pohledy na minulost a současnost jsou varováním svého druhu. A proto bychom je neměli číst jako rouhání, relativizaci bývalého režimu nebo nostalgické volání po návratu před rok 1989.
Po roce 1948 se začaly připravovat podmínky pro státem řízenou asimilaci, která se však naplno realizovala až v padesátých letech. Její součástí bylo i odmítání romské kultury či jazyka – za kýžený stav se považovalo úplné splynutí romského a českého obyvatelstva. V souvislosti s demokratizací poměrů v roce 1968 se na pět let podařilo ustanovit Svaz Cikánů-Romů, který se navzdory státním představám o asimilaci snažil držet a pěstovat romskou kulturu a zároveň se angažovat v sociální a vzdělávací problematice. Po ukončení činnosti se znovu pokračovalo s původní asimilační politikou a proromské aktivity utichly.
Všechny tyto historické aspekty jsou na výstavě představeny srozumitelně. Chronologické uspořádání umožňuje alespoň rámcově nahlédnout do života Romů od konce války až doteď. Období po roce 1989 je přitom v očích Romů jasně horší než normalizace, a dokonce i než léta padesátá. Po sametové revoluci totiž nedokázali stačit tempu budujícího se kapitalismu a ekonomické transformace a zůstali těžce pozadu. Privatizace státních podniků doprovázená masovým propouštěním, hledání vlastní národní identity i rasistické projevy či celková proměna společnosti způsobily, že se Romové velmi rychle ocitli na okraji a de facto něm zůstali.
Optikou práce
Význam práce pro Romy samotné i pro jejich chápání určitých období je nejsilnějším tématem celé výstavy. Koneckonců na začátku jejich exodu stála právě touha po práci. Pro ni riskovali skok do neznáma a opustili své domovy. Práce jim poté umožnila v Česku zůstat, založit rodinu a nakonec i zakořenit. Díky práci nebyli Romové, kteří sem přišli, ostrakizovaní většinovou společností. Podle pamětníků jim dávala možnost cítit se pro společnost přínosem.
Přístup k práci jakožto seberealizaci se nejvíce odráží v posledním z tematických okruhů nazvaném příhodně Bylo/Je/Bude líp. Na samém konci bytu je místnost, v níž se ukazuje, jak se ztráta práce pojí se ztrátou vlastní identity a lidské důstojnosti. A například samotný fakt, že tu od roku 1989 vyrostly téměř dvě nezaměstnané generace, je tíživý i pro většinu starých Romů. V jejich očích jsou to lidé, kteří z hlediska společenského statusu nemají vůbec nic.
„Ať mluví každý, co chce, ale za komunistů jsme měli lepší. Lebo každý musel dělat. Nevěděli jsme, co to je podpora, co to je ta nezaměstnanost a takový věci. Kdo nedělal, byl příživník, byl za to potrestán.“ „Ten cíl, pro nás, pro nás pro Cigány, byl dobrý, víte? Někdo řekne, ta strana nebyla dobrá, ale ten cíl pro tych Cigánov byl, já to můžu dneska aj prohlásit, no lepší než dneska je. Poněvadž byla práce. Byl základ života.“ „Život od teho padesátýho roku do teho osmdesátýho devátýho, to bylo vynikající.“
To jsou jen některé z úvah pamětníků, které se nečtou ani neposlouchají lehce. Organizátorka výstavy Kateřina Sidiropulu Janků k tomu v tiskových materiálech dodává: „Hlavním motivem vzpomínek je práce. Ukázalo se, že práce, respektive její absence, je pro naše pamětníky hlavní dělicí čárou mezi minulým a současným režimem.“
Podívat se historii do tváře
Romské pohledy na minulost a současnost jsou varováním svého druhu. A proto bychom je neměli číst jako rouhání, relativizaci bývalého režimu nebo nostalgické volání po návratu před rok 1989. Neměli bychom se nad nimi rozhořčovat ani je zlehčovat.
Je-li pravda, že vyspělost každé společnosti se pozná podle jejích nejslabších článků, může být zpráva, kterou podává výstava Khatar San?, příležitostí k novému přezkoumání pětadvacetiletého snažení o demokratický vývoj. Třeba si pak konečně přiznáme, že je to mimo jiné i postavení Romů, co nám – ekonomicky a společensky etablovanějším – nedovolí mít při pohledu na uplynulé čtvrtstoletí zrovna čisté svědomí.
Autorka je dokumentaristka.