Poslední masivní antiislamistická demonstrace se konala v pondělí 15. prosince v Drážďanech a odpor proti islamizaci své země zde vyjádřilo více než 15 tisíc protestujících. Akce se konala pod záštitou organizace Pegida, která sdružuje evropské patrioty proti šíření islámu na Západě a své zájmy razí pod heslem „Wir sind ein Volk“. Ke xenofobní propagandě je tak paradoxně využíván slogan, který v roce 1989 volal po německé integraci. Stovky pravicových extremistů – stejně jako policii dobře známí fotbaloví chuligáni – představují tvrdé jádro demonstrací, kterých se účastní tisíce nespokojených německých občanů v různých městech, včetně Berlína či Kolína na Rýnem.
Chuligáni kategorie C
Význam sjednocení radikálních fotbalových fans do iniciativy HoGeSa (Hooligans gegen Salafisten, tedy Chuligáni proti salafistům) pocítila policie 26. října v Kolíně při vzájemných střetech. Pochod téměř pěti tisícovek antidžihádistů z vlakového nádraží směrem ke slavné katedrále se proměnil v násilnickou řež vedenou skupinou radikálních pravičáků „kategorie C“, jak se v policejním žargonu označují fotbaloví fanoušci vyhledávající bitky (pro úplnost: kategorie A sleduje fotbal, kategorie B je připravena vstoupit do pěstní potyčky, pokud k ní dojde). Spolu s hajlujícími neonacisty, v jejichž řadách byl přítomen i „SS-Sigi“, známá to postava německé nacistické scény a zároveň člen dortmundských chuligánů, se tito příznivci kopané účastnili pouliční bitvy s 1700 policisty.
Nebezpečí plynoucí ze spojení německých neonacistů a jejich soukmenovců z hooligans nespočívá pouze v mobilizační síle a agresi během demonstrací. Především jde o celkovou náladu německé veřejnosti.
Nevídaná agresivita, bojová organizovanost, Molotovovy koktejly, hořící policejní auta a padesátka zraněných příslušníků zákona – takové byly nepřehlédnutelné výsledky protestu. Mobilizaci a schopnost efektivně zaútočit prokázaly skupinky ukrajinských fotbalových fanoušků už před rokem na Majdanu, kde se staly viditelnou militantní protireakcí demonstrujících vůči policejnímu násilí a eskalovaly celý konflikt.
Motivem sjednocení německých radikálních fans ze sedmnácti rivalských německých klubů je boj proti jiným radikálům, ale tentokrát s Alláhem v zádech. Jedním z hlavních podnětů k zahájení sjednoceného boje proti islámským extremistům v Německu se staly samozvané „šária hlídky“ v ulicích Wuppertalu. Skupinky muslimů v reflexních vestách bděly nad pořádkem v muslimské čtvrti – podle nejortodoxnější interpretace Koránu. Dalším polínkem podpalujícím protiislámskou nenávist byla zpráva německých médií založená na statistice, podle které jsou němečtí muslimové radikalizovanější, než veřejnost předpokládala. Kromě toho v důsledku neustávajících válečných konfliktů exponenciálně roste počet žadatelů o azyl. Jedná se především o utečence z Afghánistánu a Sýrie, tedy muslimy. Připočteme-li obecnou hysterii vyvolanou záběry hrdlořezů z Islámského státu, je jasné, že výsledná podoba veřejného obrazu muslimů v Německu představuje jasný cíl pro frustrovanou část populace v čele s agilními agresory.
Nálada německé společnosti
Přitom fotbaloví fanoušci v Německu – obdobně jako radikální neonacistická scéna – v posledních letech nevykazovali ohledně násilností a riotů žádnou významnou aktivitu. Na jedné straně došlo k umírnění fotbalových chuligánů díky proměně stadiónů a profesionálního fotbalu vůbec. Přijetím anglického modelu celkové obměny fotbalového publika, který se zakládá na bezpečnostních opatřeních typu povinného sezení, sofistikovaného kamerového systému či oddělených perimetrů, došlo k výrazné pacifikaci a také zpasivnění fanoušků. Také díky markantnímu navýšení cen vstupenek a zkombinování stadionu s obchodním centrem se tak podařilo proměnit diváckou základnu fotbalových zápasů. Hlediště se z někdejší bašty dělnické třídy změnilo v součást konzumního zážitku utvrzujícího středostavovský status diváků.
Na druhé straně nelze nahlížet na radikálnější část fotbalových fanoušků pouze jako na holohlavé uctívače hákového kříže. Podle zprávy německé policie se dokonce počet neonacistů mezi hooligans odhaduje na pouhopouhá 3,3 procenta. Početná a významná část fotbalových kotelníků stojí na levé straně politického spektra – za všechny jmenujme nejznámější a v tomto směru již legendární fanoušky hamburského klubu St. Pauli, kteří zastávají antifašistické postoje a představují radikální opozici vůči jakýmkoli xenofobním projevům nejen na fotbalových stadionech.
Za spojením táborů extrémně pravicových fans a neonacistů není pouze nenávist vůči všemu islámskému. Neonacisty reprezentuje Národnědemokratická strana Německa (NPD), která našla v boji proti islamizaci prostředek, jak zastavit dlouhodobý propad politických preferencích. Její témata vlastenecké kritiky globalizace, Evropské unie a NATO převzali – aspoň podle výsledků posledních voleb – také euroskeptikové z Alternativy pro Německo (AfD). Nyní se chopili příležitosti a radikálním hooligans nabízejí zázemí propracované stranické organizace umožňující koncentraci sil a idejí. Hooligans zase přinášejí schopnost masivní mobilizace přes sociální sítě (i navzdory permanentnímu rušení jejich stálé skupiny na Facebooku).
Nebezpečí plynoucí ze spojení německých neonacistů a jejich soukmenovců z hooligans nespočívá pouze v mobilizační síle a agresi během demonstrací. Především jde o celkovou náladu německé veřejnosti. Pomineme-li stereotypizaci Němců vycházející z minulosti a označující je za přirozené fašisty a necháme stranou i občasné narážky na „führerovství“ kancléřky Angely Merkelové, vidíme, že nárůst xenofobie a nacionalismu se pojí se vzrůstajícím pocitem ohrožení velké části německé společnosti. Podle posledního výzkumu pro časopis Spiegel odmítá udělování azylu muslimům kvůli strachu z islamizace celých 34 procent Němců. Nedávno dokonce neonacisté vypálili dům určený pro válečné uprchlíky. Celá situace dostává přídech absurdna, když se demonstrace proti Islámskému státu svolaná německými Kurdy, kteří představují celou čtvrtinu ze čtyř milionů německých muslimů, chopí němečtí pravicoví radikálové požadující zastavení islamizace své země.
Autor je sociolog.