Patří už v Česku ke všeobecnému vzdělání, že aktivisté (povýtce ukotvení v anarchistické a vůbec – obecněji – v levé libertariánské tradici) proměnili pět roků chátrající feťácké hnízdo v objektu bývalé žižkovské polikliniky, kterou po celou tu dobu legálně vlastnil a i nadále vlastní stát, v sice nelegální, leč veřejně prospěšné, životaschopné a kulturní epicentrum svobody. Vešlo ve známost, že tato bytostně demokratická, zdola vedená transformace „vředu“ (řekl by Jiří Čunek) nadchla žižkovské rezidenty, místní policejní pochůzkáře a nejednoho zastupitele či funkcionáře Prahy 3, ba i celostátní média hlavního proudu.
Víme už všichni, že po deseti dnech svobody, která večer co večer přinášela porci kulturních zážitků, policie v úterý 9. prosince centrum Klinika mocensky tupě vyklidila pod heslem „vlastnictví budiž svato“, které měl protiextremistický útvar (sic!) málem napsané přímo na brnění. Víme, že o čtyři dny později – v sobotu 13. prosince – došlo na závěr skoro tisícihlavé demonstrace před oním jablkem sváru v Jeseniově ulici (číslo popisné 60) ke „strkanici“. A konečně je všeobecně známo, že dál pokračuje nejen válka různých verzí střetu, všelijaké schválnosti, bláboly, symbolické akty či provokace, ale také snahy o jednání, jejichž cílem je spontánní výron společenské sebeorganizace zlegalizovat. Alespoň jedna strana se vážně domnívá, že právě tento cíl je ještě doopravdy ve hře.
Dost o tom pochybuji, i když tady bych se velmi rád mýlil na celé čáře. Kdyby smírné řešení na stole bylo, byť jen jako platónská idea, nehledal by stát (a policie je jednou z karikatur, tedy jedním z hlavních rysů státu) vhodný čas k zásahům, nýbrž právě k vyjednávání. Jednání se silově již poraženým nepřítelem není vyjednávání, ale už jen mocenský rituál s případným bakšišem kosmetických ústupků, který má povýšit mocné a ponížit bezmocné. Že existuje jakási „moc bezmocných“, pochybuji ještě víc: buď někdo reálnou moc (schopnost ovlivnit jednání druhých) prostě a jednoduše má, nebo nemá.
Trhliny v trhlinách
Nesporné pozitivum celé události je podle mne jen jedno: nikdy není dost problematizace vlastnictví v systému, který stojí a padá s vlastnictvím všeobecně a s vlastnictvím klíčových pák manipulace celou společností zvláště. Ačkoli Ústava České republiky tvrdí, že vlastnictví zavazuje (vlastníka), je dobré si tady a teď čtyřiadvacet hodin denně připomínat, že vlastnictví především vylučuje všechny nevlastníky. Představte si lavičku třeba ve Stromovce, kterou by vlastnil stát, Bakala nebo Babiš. A z níž by policisté na příkaz majitele smetli důchodce, který si tam ustlal a přes den krmí veverky. Nejpozději od vzniku strany Pirátů všichni vědí, že internet je cosi jako vzduch, který dýcháme. A že je jen otázkou času, kdy nám vládci zdrojů zpoplatní i vzduch skutečný. Vždyť již k tomu – cvičně mezi sebou a ve spolupráci se státem – dávno přikročili ve formě emisních povolenek (a kupčí s nimi vesele, protože nic jiného než kupčit zkrátka neumějí). Je vůbec oprávněné, aby oligarchové vládli médiím a směli podrývat duchovními emisemi naši schopnost samostatně myslet a adekvátně reagovat na věci veřejné?
Všichni aktivisté i jejich mluvčí stále zakopávají o to, že hnutí není nijak strukturováno. Že o otázce státní moci a o vlastní potřebě nutné centralizace, organizace a „ideologizace“ ani neuvažuje, ba přímo tyto prvky programově odmítá.
Druhé pozitivum žižkovské komunitní (a komunální) revolty zdola se zdá být jasné: alternativci prolomili bariéry a vstoupili do učesané „občanské společnosti“ jinak vždy státotvorných individualit, proudů a směrů. Do prostoru, jemuž Miloš Zeman a české plebejstvo říkává pejorativně „pražská kavárna“. To je ale dvousečná zbraň (docela stejně jako pan prezident). A může z toho být i bumerang, jenž přistane na hlavách prvotních hybatelů změny, na hlavách úspěšných budovatelů jedné žižkovské „trhliny v kapitalismu“ (jak by to asi nazval John Holloway, teoretik „změny světa bez převzetí moci“).
Vylučuji možnost, že snad právě takovou trhlinu chce zvětšovat vstřícná starostka Prahy 3 Vladislava Hujová z TOP 09. Nebo pravicový novinář Jiří Peňás, jenž se zastal komunitního centra stejně vášnivě jako se kdysi zastával sudetoněmeckých landsmanšaftů (přičemž toto pondělí neopomněl čtenáře Lidových novin ujistit, že na levičácké programy by jej do Kliniky nikdo nedostal). Nebo profesor Martin C. Putna, znalec a vyznavač české katolické kultury, herold Karla Schwarzenberga v prezidentské volbě a hlavní postava primitivního šovinistického klipu, v němž se v roli Miloše Zemana s papachou na hlavě naléval ruskou vodkou. Zeman byl však i odpudivou hlavní postavou klipu, jenž svolával veřejnost k oné historické sobotní demonstraci na podporu Kliniky, která „musí dýchat“. Znám ale dost lidí, jimž protagonisté i způsoby podpory vyrazily dech. A kteří teď zvažují, zda si zase nenaběhli. Pojala je obava, že příště možná vyfasují červené karty a budou nasměrováni na zcela jiný cíl…
Samozřejmě, že taková rezervovanost je přecitlivělá a nejspíš přehnaná. Nejde o podstatu věci, jenom o pokus konzervativců převzít reálný společenský pohyb. Nebo se na něm alespoň přiživit, když skutečnou podporu, podloženou sociálními zájmy většiny české společnosti, velmi rychle ztrácejí. Jde „jen“ o to, aby jádro hnutí zvolilo správnou taktiku v rámci realistické strategie. O míru jeho kvalifikované orientovanosti, účelné organizace, smysluplné dělby činností, o permanentní sebekontrolu, která se sotva obejde bez „expertních“ přístupů. I o existenci strategického cíle jde, o jasně zformulovaný a přehledný program. Přehledný i pro tu obyčejnou naštvanou paní, která v sobotu přijela podpořit demonstraci až z Českých Budějovic a která přítomnost profesora Putny dodnes nevydýchala.
Bylo to krásné
Vidím ještě jiný problém. Hnutí antisystémových „trhlinářů“ či – jak je nazval další teoretik postmoderních revolučních „zástupů“ Toni Negri – „navrtávačů děr do betonových zdí“ staví na spontánnosti akcí a idejí, na horizontálních „síťových“ strukturách oponujících jakékoli hierarchii mezi lidmi i „pravdami“, které se snaží vymezit realitu. Heslo Eduarda Bernsteina „Cíl není ničím, hnutí je vším“ se zde vtěluje do takzvané prefigurativní politiky, do uchvacující teze: „My všichni dole jednejme a žijme tak, jako kdyby ti nahoře vůbec neexistovali, a všechno ostatní bude nám přidáno. I ta spravedlivá společnost, o níž donekonečna nežvaníme, ale kterou na malém cípku země činíme tělem a zavádíme ji do života.“
Tohle platí přesně do chvíle, než přijde policie. Nebo už Putna. Když spontánně, symbolicky či reálně někdo obsadí zapáskovaný „chrám vlastnictví“, anebo zkusí podpálit policejní auto, není po ruce sdostatek autoritativní „revoluční“ post, jenž by se mohl k podobnému dění jasně vymezit. Ten dosavadní – poněkud tekutý – může jen chápat a rozumět, kritizovat nebo se distancovat (anebo nahlas přemýšlet, co z toho asi bylo dílem policejních provokatérů). A všichni aktivisté i jejich mluvčí stále zakopávají o to, že hnutí není nijak strukturováno. Že o otázce státní moci a o vlastní potřebě nutné centralizace, organizace a „ideologizace“ ani neuvažuje, ba přímo tyto prvky programově odmítá.
No a? No nic. Jenom v podmínkách všeobecné depolitizace společnosti, kdy se v našich poměrech navíc přidává jakési povinné „odlevicovění“ mozkových závitů, může se přímá demokracie slov a činů rozložit úmornými diskusemi o naprostých banalitách. Nejedna komunita hnutí Occupy se ve světě rozpadla v únavných debatách o tom, zda – nejde vůbec o přepálenou nadsázku – může být sociálně spravedlivé, bude-li odhlasováno, kdo má ostatním dojít pro pizzu. „Naštěstí“ někdy přišla dřív ta policie…
Navzdory všemu však nemohu jinak než prohlásit: Bylo to krásné. A ještě bude!
Autor je politický komentátor.