Když jsem se před rokem v berlínském divadle Schaubühne účastnil debaty se známým myslitelem Antoniem Negrim, došlo k frontálnímu střetu mezi dvěma kritiky kapitalismu. Negri básnil o perspektivách globálního odporu proti „Impériu“, proti nadvládě neoliberálního systému. Prezentoval se při tom jako komunistický revolucionář, zatímco mne líčil jako skeptického profesora. Vzýval „množství“, masovou síť protestujících lidí a revolucionářů, od níž si očividně sliboval, že přivodí pád Impéria. Mně jeho pozice komunistického revolucionáře připadala jako příliš naivní a vzdálená realitě. Pokusil jsem se tedy Negrimu vyložit, proč dnes už není žádná revoluce možná.
Každý obviňuje sám sebe
Proč je neoliberální systém tak stabilní? Proč se setkává s tak malým odporem? Proč se veškerý tento odpor tak rychle rozpouští vniveč? Proč není možná žádná revoluce navzdory čím dál rozevřenějším nůžkám mezi bohatými a chudými? Máme-li si objasnit tyto otázky, je nejprve nezbytné pochopit, jak dnes funguje vztah moci a nadvlády.
Kdo chce nastolit nový mocenský systém, musí nejprve zlomit veškerý odpor. To platí také pro současný mocenský systém. K prosazení nového systému nadvlády je nezbytná jistá konstitutivní moc, která často kráčí ruku v ruce s násilím. Tato konstitutivní moc není však totožná s mocí, která stabilizuje soudržnost systému zevnitř. Je známo, že Margaret Thatcherová coby průkopnice neoliberalismu pokládala odbory za „vnitřního nepřítele“ a brutálně je potírala. Násilná intervence za účelem prosazení neoliberální agendy však není onou mocí, která dnes udržuje systém v chodu.
Z vyčerpaných, depresivních, osamocených jednotlivců nelze zformovat žádnou revoluční masu.
Moc udržující v chodu průmyslovou společnost byla moc represivní. Tovární dělníci byli majiteli továren brutálně vykořisťováni. Násilné vykořisťování továrních dělníků na nich nezávislou instancí vedlo k protestům a projevům odporu. Revoluce, která by svrhla dominantní systém vykořisťování, tehdy byla reálnou možností. V represivním systému tohoto druhu jsou jak vykořisťování, tak i vykořisťovatelé zjevní. Existuje zde viditelný nepřítel, vůči němuž lze vyvíjet odpor.
Neoliberální mocenský systém je strukturován naprosto jinak. Moc udržující systém v chodu zde již není represivní, nýbrž svádějící. Není už tak viditelná jako v disciplinárním režimu. Není zde žádný hmatatelný protivník, žádný nepřítel, jenž by potlačoval naši svobodu a vůči němuž by bylo možné vyvíjet odpor.
Neoliberalismus mění utlačované dělníky ve svobodné podnikatele, v podnikatele sebe samých. Každý je dnes podnikatelem vykořisťujícím dělníka, jímž je on sám. Každý je pánem i rabem v jedné osobě. Rovněž třídní boj se dnes mění ve vnitřní boj se sebou samým. Kdo dnes neuspěje, obviňuje sám sebe a pociťuje za své selhání stud. Člověk problematizuje sám sebe, a nikoliv společnost.
Dobrovolně se odhalujeme
Disciplinární moc, která se za pomoci velkého donucovacího aparátu snaží svým subjektům násilně navléci svěrací kazajku represivních příkazů a zákazů, je neefektivní. Nesrovnatelně efektivnější jsou techniky moci, které se snaží, aby se člověk sám, ze své vlastní vůle, podřídil požadavkům panujícího řádu. Zdrojem jejich efektivity je skutečnost, že svých cílů nedosahují skrze zákaz a odepření, ale skrze zalíbení a naplnění. Namísto toho, aby si pokoušely daného jedince podrobit, se jej na sobě snaží učinit závislým. Tato neoliberální logika efektivity se projevuje rovněž ve změně postoje ke společenskému dohledu. V osmdesátých letech se odehrávaly bouřlivé protesty proti sčítání lidu. Do ulic vycházela dokonce i školní mládež.
Dnes se nám povinné sdělování údajů o našem zaměstnání, ukončení školní docházky či délce cesty do zaměstnání zdá takřka triviální. Bývaly doby, kdy jsme věřili, že stojíme v opozici vůči státu coby instanci nadvlády, která svým občanům proti jejich vůli odpírá přístup k informacím. Tyto doby jsou nenávratně pryč. Dnes se obnažujeme dobrovolně. A právě tento iluzorní pocit svobody činí protesty nemožnými. V protikladu k éře protestů proti sčítání lidu dnes již proti sociálnímu dozoru prakticky nikdo neprotestuje. Dobrovolné sebevystavování a sebeobnažování sleduje tutéž logiku efektivity jako dobrovolné sebevykořisťování. Proti čemu protestovat? Proti sobě samým? Tuto paradoxní situaci trefně parafrázuje americká konceptuální umělkyně Jenny Holzerová svým výrokem Protect me from what I want (Zachraň mě od toho, co chci).
V práci až do vyhoření
Je důležité rozlišovat mezi konstitutivní mocí daného systému a mocí udržující tento systém v chodu. Moc, která udržuje současný systém v chodu, má elegantní, přívětivou formu, což ji činí neviditelnou. Subjekt si tak dnes svůj útlak neuvědomuje. Pokládá se za svobodného. Tato mocenská strategie umožňuje velice efektivním způsobem zneutralizovat odpor. Moc, která potlačuje a omezuje, není stabilní. Neoliberální režim je naproti tomu tak nesmírně stabilní, tak imunní proti veškerému odporu, protože využívá svobodu ve svůj prospěch, namísto aby ji potlačoval. Potlačování svobody vyvolává okamžitý odpor. Vykořisťování svobody nikoliv.
Například Jižní Korea se po asijské finanční krizi nacházela v šoku. Pak přišel Mezinárodní měnový fond a poskytl Korejcům úvěry. Na oplátku musela vláda navzdory protestům prosadit neoliberální agendu. Tato represivní moc je konstitutivní moc, která se často opírá o otevřené násilí. Avšak tato konstitutivní moc se odlišuje od moci udržující daný systém v chodu, která se v neoliberálním režimu jeví jako svoboda. Podle Naomi Kleinové je stav sociálního otřesu následující po katastrofách, jako byly finanční krize v Jižní Koreji nebo Řecku, příležitostí podrobit společnost násilné změně. Dnes v Jižní Koreji nejsou téměř žádné protesty. Vládne zde naopak obrovský konformismus a konsensus provázený depresí a syndromem vyhoření. Jižní Korea dnes patří mezi země s nejvyšším počtem sebevražd. Člověk obrací násilí proti sobě, místo aby se pokoušel změnit společnost. Agrese namířená navenek, která by vedla k revoluci, je nahrazena autoagresí.
Dnes neexistuje nic takového jako nějaké vzájemně provázané množství lidí, které by spolupracovalo a dokázalo se pozvednout ke globální protestní a revoluční mase. Nynější způsob produkce je charakterizován spíše osamělostí vzájemně izolovaných vykořisťovatelů sebe samých. Dříve si podniky mezi sebou navzájem konkurovaly. V rámci jednoho podniku ale mohla mezi zaměstnanci existovat solidarita. Dnes si konkuruje každý s každým, a to i v rámci jednoho jediného podniku. Tato absolutní konkurence sice nesmírně zvyšuje produktivitu, avšak ničí solidaritu a kolektivní duch. Z vyčerpaných, depresivních, osamocených jednotlivců nelze zformovat žádnou revoluční masu.
Neoliberalismus nelze vykládat marxisticky. Nedochází v něm k proslulému „odcizení“ práce. Dnes se euforicky vrháme do práce až do úplného vyhoření. Prvním stupněm syndromu vyhoření je právě euforie. Vyhoření a revoluce se vylučují. Je tedy bláhové věřit, že mnohost svrhne parazitické Impérium a nastolí komunistickou společnost.
Ze všeho se stalo zboží
A jak je to dnes s komunismem? Všude je vzýváno sdílení a komunita. Ekonomika založená na sdílení má vystřídat ekonomiku založenou na vlastnictví a majetku. „Sdílet znamená pečovat,“ tak zní krédo postavy „Circlera“ v nedávno vydaném románu spisovatele Dava Eggerse The Circle (Kruh). Dlažební kostky v cestě vedoucí k ústředí firmy Circle jsou proloženy nápisy jako „Hledej společenství“ nebo „Angažuj se“. Ve skutečnosti by tam ale mělo stát: „Pečovat znamená zabíjet.“ Také digitální centrála zprostředkovávající sdílené cestování osobním vozem „Wunder Car“, která každého z nás mění v řidiče taxislužby, propaguje své služby apelem na ideu komunity. Je však bláhové věřit, že ekonomie sdílení přivodí konec kapitalismu. Anebo že nastolí globální pospolitost orientovanou na společenské vlastnictví, v níž bude sdílení přikládána větší hodnota nežli soukromému vlastnictví, jak o tom píše sociolog Jeremy Rifkin ve své nejnovější knize. Je tomu přesně naopak. Ekonomie sdílení vede v posledku k totální komercionalizaci života.
Přechod od vlastnictví k „přístupu“ opěvovanému Rifkinem nás neosvobozuje od kapitalismu. Ten, kdo nemá peníze, nemá ani přístup k sdílení. Dokonce i v éře přístupu žijeme v „Bannoptikonu“, v němž jsou ti, kteří nemají peníze, z přístupu ke sdílení vyloučeni. „Airbnb“, komunitní trh, jenž mění každou domácnost v hotel, proměňuje v zisk dokonce i pohostinnost. Ideologie komunity nebo spolupracujících „commons“ vede k totální kapitalizaci společnosti. Ničím nemotivovaná přívětivost se stává nemožnou. V takové společnosti je zkomercionalizováno dokonce i přátelství. Lidé se chovají přátelsky, aby si vysloužili lepší ohodnocení na internetu. Dokonce i kolaborativní ekonomiku tak ovládá neúprosná logika kapitalismu. Během tohoto přátelského „sdílení“ paradoxně nikdo nic nedává zadarmo. Kapitalismus dospívá ke svému naplnění v okamžiku, kdy prodává komunismus jako zboží. Komunismus jakožto zboží je koncem revoluce.
Autor je německy píšící filosof korejského původu.
Z německého originálu Warum heute keine Revolution möglich ist, publikovaného v listu Süddeutsche Zeitung, přeložil Radovan Baroš. Redakčně upraveno. Nakladatelství Rybka Publisher aktuálně připravuje vydání výboru českých překladů autorova díla.