Diplomatické vztahy s Izraelem nabírají na obrátkách. Prezident Zeman, ministr zahraničí Zaorálek, premiér Sobotka i další členové vlády se nedávno vypravili do Izraele (šlo o různé delegace v různých termínech, včetně „soukromé návštěvy“ několika poslanců v době bombardování Gazy) a přesvědčovali tamní politiky o klíčovém spojenectví obou zemí. Kromě jiného se má rozšiřovat policejní a armádní spolupráce. Stojí za již tradičně nadstandardními vztahy mezi Českou republikou a Izraelem nové výhody, anebo jen přirozeně pokračujeme v pětadvacet let staré zahraniční politice orientované na Spojené státy, a tudíž i v podpoře Izraele? A jakou politiku bychom měli v rámci Evropské unie vůči Izraeli zastávat?
Lidská práva a vojenský obchod
Nejprve se podívejme, jak se vojenská spolupráce s Izraelem dotkne našeho slibu zastávat lidská práva. K jejich dodržování se ostatně zavázali i premiéři obou států, Sobotka a Netanjahu, ve společném prohlášení vydaném u příležitosti listopadového zasedání vlád v Izraeli. Píše se v něm: „Obě vlády znovu prohlašují, že pevným základem jejich partnerství jsou společné hodnoty demokracie, svobody a vlády práva. Potvrzují svůj závazek k prosazování lidských práv a boji vůči všem formám netolerance, včetně antisemitismu, rasové diskriminace a xenofobie.“ Ruku v ruce s touto deklarací však dodávají: „Vlády uznávají, že spolupráce v oblasti bezpečnosti a obrany je klíčovou oblastí česko-izraelských vztahů.“ Tato spolupráce ovšem nepředstavuje v historii vztahů obou zemí nic nového – již ministr obrany Barták za Fišerovy úřednické vlády podepsal v roce 2009 memorandum o vojenské spolupráci a povýšil tak vztahy „obranných“ složek Izraele a České republiky „na novou úroveň“. „Memorandum vytváří rámec pro sdílení informací z bezpečnostní oblasti, spolupráci na zbrojních výzkumných projektech i výcvik jednotek obou armád na území druhého státu,“ psalo se tehdy v médiích.
Z izraelského vojenského a bezpečnostního průmyslu se stal pilíř izraelské ekonomiky, a to i díky štědré americké vojenské pomoci a zúročení zkušeností sedmačtyřicet let trvající vojenské okupace. Během ní se z Gazy a Západního břehu Jordánu staly laboratoře vojenského průmyslu.
Proč usilovat o mír, když lze vydělat na válce? Kanadská novinářka a spisovatelka Naomi Kleinová popisuje v knize Šoková doktrína (2010), jak Izrael používá bezpečnostní průmysl k tomu, aby akce namířené proti vojenské okupaci nemohly omezovat trh. Jestliže v devadesátých letech stál Izrael zejména o „ekonomický mír“ s Palestinci (především kvůli bojkotu ze strany arabských států) – tedy mír, který by přinesl ekonomický růst, o deset let později tato hospodářská motivace k vyřešení palestinského problému zcela zmizela. V době po 11. září a invazi do Iráku v roce 2003 totiž došlo k rozmachu odvětví „vnitřní bezpečnosti“, spolu s celosvětovým boomem obrany proti terorismu. „Není náhodou, že rozhodnutí státu Izrael postavit ‚boj proti terorismu‘ do čela své vývozní politiky se přesně časově shodovalo s rozhodnutím upustit od mírových vyjednávání,“ poznamenává Kleinová.
Je poměrně dobře zdokumentováno, jak se z izraelského vojenského a bezpečnostního průmyslu stal pilíř izraelské ekonomiky, a to i díky štědré americké vojenské pomoci a zúročení zkušeností sedmačtyřicet let trvající vojenské okupace. Během ní se z Gazy a Západního břehu Jordánu staly laboratoře vojenského průmyslu. Jak ukazuje Yotam Feldman, izraelský novinář a režisér dokumentárního filmu The Lab mapujícího izraelský vojenský průmysl, nejdůležitějšími vývozními produkty jsou – kromě zbraní a vojenského školení pro důstojníky a policisty – zkušenosti. Pro zákazníky zbrojního průmyslu je nejvýznamnějším prvkem nákupu otestování produktu: „Chtějí raketu, která byla používána v posledním útoku v Gaze, nebo zbraň, která byla použita při poslední razii na Západním břehu. O toto se zajímají,“ poznamenává Feldman. Režisér zároveň popisuje, jak se izraelská ekonomika stala závislou na těchto operacích (vojenský export tvoří dvacet procent celkového exportu a je na něm závislých 150 tisíc rodin). Pokud by nedošlo k další operaci v Gaze, Izrael by čelil ekonomickým problémům.
Chceme více dronů?
Bude tedy i Česká republika dovážet expertizu z vojenských operací (čti masakrů) v Gaze? A co se dováží a vyváží teď? Ačkoli to může být překvapivá informace, není český vojenský export do Izraele zatím nijak závratný. Podle organizace Nesehnutí činí pouze jedno procento z celkového vývozu zbrojního průmyslu (například v roce 2012 se do Izraele vyvezlo zboží v hodnotě 2 milionů eur). Z firem dodávajících Izraeli je dohledatelná pouze Tatra, která dodává podvozky izraelským houfnicím (Soltam Systems) a dále podvozky obrněným vozům (IMI – Israeli Military Industries). O dovozu neexistuje mnoho veřejných informací – například od koncernu IMI chtěla česká armáda koupit v roce 2009 „alternativu útočné pušky“ (zda k nákupu skutečně došlo, se nepodařilo dohledat, byl podmíněn rozpočtem). Česká republika také nakupuje od Izraele munici pro obrněné transportéry Pandur. V dalších případech pak může jít především o import vojenského školení – armáda má zájem o výcvik českých armádních složek v Izraeli, například výcvik posádek českých vrtulníků v pouštních podmínkách.
Již v roce 2009, tedy v době úřadování ministra obrany Bartáka, Izrael nabízel Česku import dronů. O tyto bezpilotní letouny má ovšem zájem i prezident Zeman, který podporuje rostoucí podíl státního rozpočtu na rozvoji armády a podle nějž by měly investice do armády zahrnovat „méně tanků a více dronů“. Za pozornost stojí nedávný „dar Spojených států“ české armádě v podobě dronů v hodnotě 200 milionů korun. Ty jsou placeny z fondů, ze kterých získávají pomoc především Izrael či Egypt, jak uvedl deník Právo. Čím bude tento americký „dar“ vykoupen, se v článku nepíše.
Jak uvádí portál BusinessInfo.cz, obchodní bilance mezi Českou republikou a Izraelem je v poměru 3:1 ve prospěch Česka (na izraelském vývozu se v období leden až červenec 2014 podílelo Česko z 0,3 procenta a na dovozu 1 procentem). Je přitom vhodné připomenout, že se Evropská unie podílí na izraelském vývozu z 33 procent – je tedy největším odbytištěm pro izraelské zboží na světě. Izrael také, jak uvádí obchodní portál, patří mezi nejdůležitější obchodní partnery České republiky (jde o šestý nejvýznamnější mimoevropský trh po USA, Číně, Japonsku, Austrálii a Spojených arabských emirátech). V roce 2013 bylo z Česka do Izraele vyvezeno zboží v hodnotě 12,3 miliard korun a v roce 2014 by mohl být překonán i doposud rekordní rok 2012, kdy šlo o 14,7 miliard korun.
Izrael a Rusko: dvojí standard
Za dodávku zbraní do rodícího se Izraele pod taktovkou ministra obrany Ludvíka Svobody dostalo v roce 1948 tehdejší Československo královsky zaplaceno: bezmála 24 milionů dolarů. A podobně jako jsme profitovali v roce 1948 z dodávek zbraní, profitujeme z dalšího obchodu – byť v mnohem omezenější míře – i dnes. Tak jako jsme se v roce 1948 nepřímo podíleli na palestinské Nakbě (katastrofě) a etnické čistce Palestinců (750 tisíc lidí bylo nuceno opustit své domovy, z mapy bylo vymazáno 500 palestinských vesnic), připouštíme i dnes svým nekritickým postojem vůči porušování mezinárodního práva ze strany Izraele, aby docházelo k válečným zločinům. Prohlubováním vojenské spolupráce a dalších strategických vztahů s Izraelem tolerujeme masakry palestinských civilistů. Namísto rozšiřování zbrojního obchodu s Izraelem by jej měla Česká republika pozastavit – ke zbrojnímu embargu ostatně vyzývají četné lidskoprávní organizace, včetně Nesehnutí a Amnesty International.
Evropská unie sice na rozdíl od Česka pravidelně vyjadřuje znepokojení nad porušováním práva ze strany Izraele, ale Asociační dohodu mezi Evropskou unií a Izraelem dosud nepozastavila. Tato dohoda je podmíněna dodržováním lidských práv a dává Izraeli v porovnání s dalšími neevropskými zeměmi zcela nadstandardní obchodní podmínky. Stejně tak neuvalila kvůli sedmačtyřicet let trvající vojenské okupaci a masakrům v Gaze na Izrael sankce, ani nezakázala zboží pocházející z nelegálních osad. V porovnání s hbitostí, s níž byly uvaleny sankce na Rusko, se to jeví jako dvojí standard, který se rovná podpoře pokračujícího porušování mezinárodního práva ze strany Izraele a napomáhá jeho beztrestnosti. Bohužel, dokud se budou okupace a vojenské útoky vyplácet, situace se patrně nezmění.
Autorka je členkou Mezinárodního hnutí solidarity (ISM ČR).
Text byl spolufinancován projektem `Podpora veřejné debaty o české zahraniční politice‘ Ústavu mezinárodních vztahů.