Když byl na počátku tohoto roku europoslanec za ČSSD Jan Keller hostem Otázek Václava Moravce, notoval si s bývalou slovenskou předsedkyní vlády Ivetou Radičovou. Oba shodně konstatovali, že Evropská unie si neví rady s návalem uprchlíků z takzvaného třetího světa. Keller se zde poprvé uchýlil ke své rétorické fintě, kterou od té doby s oblibou opakuje. Když prý sedí v Evropském parlamentu a poslouchá projevy šéfa britské nacionalistické strany UKIP Nigela Farage nebo Marine Le Penové z francouzské Front National, nedokáže na jejich výtky na adresu evropského multikulturalismu najít věrohodnou odpověď. Nezbývá mu než rozpačitě krčit rameny.
Kultivovat agendu radikální pravice
Co ale toto Kellerovo pokrčení rameny vlastně znamená? Nesouhlasí snad s Marine Le Penovou a Nigelem Faragem, ale řešení, které by udrželo evropskou společnost otevřenou zbytku světa, nabídnout nemůže? Nebo je to opatrné přitakání „receptům“, které tito dva představitelé kultivované krajní pravice nabízejí? Ve stejném pořadu však Keller při popisu současného stavu Evropské unie naznačil, jaké řešení by jako správný levicový politik a myslitel nabídnout měl. Žijeme podle něj ve světě, v němž osmdesát lidí vlastní polovinu světového bohatství. Žijeme ve světě, v němž se neustále rozevírají sociální nůžky, mizí střední třída a zástupy lidí žijících pod hranicí chudoby se rozrůstají. Ovšem evropský model sociálního státu, jímž se občas rádi kasáme a občas na něj rádi nadáváme, funguje jen tehdy, když se ekonomice daří, a selhává tehdy, když by ho bylo nejvíce potřeba. Že bychom právě teď měli vyvinout ještě větší tlak na redistribuci bohatství, abychom udrželi sociální smír, však už Keller nedodal – jen krčil rameny.
Myšlenka „pevnosti Evropa“ je nejen nemorální, ale i neudržitelná, protože nevyhnutelně vede k zničujícímu globálnímu konfliktu nepředstavitelných rozměrů.
O takřka tři měsíce později Keller v rozhovoru pro Parlamentní listy ukázal, že jsou mu názory euroskeptiků bližší, než se zdálo. Sociální státy jsou podle něj šité na míru stávající podobě evropské společnosti a na nápor migrantů proudících z Blízkého východu nejsou připravené. Místy to dokonce vypadá, že Keller má tyto lidi za ekonomické migranty, kteří chtějí jen požívat blahobytu států Evropské unie – jako by Sýrii od vypuknutí brutální občanské války neopustilo již jedenáct milionů obyvatel a jako by podobný scénář v blízké době neměl potkat taky Libyi.
Kellerovou odpovědí Farageovi a Le Penové by přeci mělo být, že projekt sociálního státu musí konečně začít fungovat tak, jak má. Jenže to neznamená usilovat o zachování jeho současné podoby. Evropská unie by měla nadobro opustit politiku austerity, zasadit se o zničení daňových rájů, zdanit nadnárodní korporace a tlačit na proslulé jedno procento nejbohatších (ve skutečnosti však 0,000000013 procenta nejbohatších), aby se podíleli na budování lepší budoucnosti světa – a pokud to nejde po dobrém, ať to tedy jde po zlém. Takové změny by měly dopad i na globální ekonomiku a nutně by se musely promítnout jak do situace chudých vrstev z periferie evropského společenství, tak i do našeho vztahu k migrantům z třetího světa. To by bylo v duchu levicového politického programu, k němuž se Keller až dosud hlásil. Jak si tedy vysvětlit, že nyní krčí rameny a tvrdí, že v současném systému řešení neexistuje, přestože by jako levicový intelektuál a teď už i politik (!) měl právě o změnu politického systému usilovat?
Takovou proměnu může vysvětlit pouze prožitek totální deziluze z každodenního fungování nejvyšší evropské politiky a zjištění, že skutečný poměr sil žádné změně systému nenahrává. Pokud v současné Evropě existuje nějaká politická protiváha, která by se mohla neoliberalismu postavit, pak jsou to právě euroskeptické strany typu UKIP, Národní fronta, Švédští demokraté, FIDESZ a další síly, které se snaží kultivovat a učinit společensky přijatelnou politickou agendu radikální pravice. Řešení současné uprchlické krize a masivní globální migrace, které tyto strany nabízejí, můžeme shrnout jako snahu o vytvoření „pevnosti Evropa“.
Čeká nás temná éra?
Takový projekt počítá s uzavřením současných hranic Evropy (potažmo euroatlantické civilizace) tak, aby na její území neměli lidé zvnějšku přístup, přičemž by se ale měly zachovat současné nerovné obchodní vztahy světové ekonomiky. Vedlejším efektem globalizace je však to, že v třetím světě narůstá povědomí o nespravedlnosti, na níž je současný systém založen. Myšlenka „pevnosti Evropa“ je tak nejen nemorální, ale i neudržitelná, protože nevyhnutelně vede k zničujícímu globálnímu konfliktu nepředstavitelných rozměrů.
Sám Keller přiznává, že západ konflikty v severní Africe a na Blízkém východě svou nezodpovědnou politikou rozpoutal a v jistém ohledu má také zodpovědnost za vzestup islamistických teroristických organizací. Teď však svou striktní protipřistěhovaleckou politikou migranty z těchto částí nahání do náruče radikálních uskupení – Evropa o ně nestojí, natož aby jim pomohla. Můžeme to pozorovat i na propagandě Islámského státu, která s rostoucí vlnou antiimigračních nálad v Evropě začíná operovat, jak je patrné z videa s popravou jednadvaceti egyptských koptů. V něm zakuklení bojovníci Islámského státu vyhrožovali, že lodě s přistěhovalci mířící k italským břehům naplní svými bojovníky, kteří dobudou Řím. Ačkoliv je zcela absurdní, vyvolalo toto prohlášení v Itálii nebývalou vlnu hysterie.
Intuitivně tušíme, že situace si žádá komplexní a radikální řešení na globální úrovni. Je ovšem obtížné představit si společnou práci všech světových velmocí i „bezvýznamných zemiček“ na eliminaci světových ekonomických nerovností, když vidíme, jak složité je hledání koordinovaného postupu zemí Evropské unie v často nicotných záležitostech. Jakýkoli filantropický projekt, který z euroatlantické civilizace vzejde, bude navíc ve zbytku světa přijímán s krajní podezíravostí. Naše civilizace totiž už několikrát za ctnostnými účely skrývala pouhé mocenské ambice. Jenomže co jiného zbývá, pokud považujeme udržování zbytku světa v podřízeném postavení za nepřijatelné, neudržitelné a především v dlouhodobém horizontu za extrémně nebezpečné?
Jakkoli můžeme s Kellerem souhlasit v tom, že nalezení odpovědí na otázky, které Evropě klade krajní pravice, není jednoduché, nesmíme nad nimi krčit rameny, ale důrazně je odmítat. Pokud se evropská, ale i světová levice nepřihlásí ke svým radikálním kořenům a přestane trvat na redistribuci bohatství v mnohem masivnějším měřítku než doposud, čeká nás velmi temná éra.
Autor je redaktor A2larmu.