Foto AP Photo / A.M. Ahad
Rana Plaza byla v době před zřícením osmipatrovou budovou, jakých je v Dháce nespočet. V jejím přízemí sídlila banka a obchody, v následujících patrech pak oděvní továrny produkující zboží pro tři desítky známých oděvních značek, jako je Benetton či Mango. A právě to byl zřejmě kámen úrazu. Rana Plaza byla projektována jako administrativní budova, kde s vibracemi velkých strojů, využívaných v oděvním průmyslu, nikdo nepočítal. Když se den před tragédií objevily ve stěnách budovy praskliny, banka a obchody pohotově zareagovaly a své zaměstnance evakuovaly. Zaměstnanci a zaměstnankyně textilních továren však do práce museli pod hrozbou nevyplacení jednoho měsíčního platu. V zemi, kde činí minimální mzda pro pracovníky v oděvním průmyslu šedesát osm amerických dolarů, si tak majitelé továren zajistili, že téměř pět tisíc pracovnic a pracovníků nastoupilo do zaměstnání i osudného 24. dubna 2013.
Kdo to zavinil?
Toho dne večer zpravodajské kanály z celého světa informovaly o pádu bangladéšské textilní továrny. Svět oblétly nejprve hrozivé záběry zřícené budovy a zavalených mrtvých těl. Následovaly hrdinské příběhy těch, kteří v troskách přežili navzdory obrovskému vedru. Sčítání obětí se zastavilo až po sedmnácti dnech záchranných prací, kdy byla z trosek vytažena poslední živá žena, na čísle 1 129. Počet zraněných se odhaduje na 2 500. Další vlna mediálních zpráv se snažila najít odpovědi na otázky, jak se k tragédii postavit a kdo je za ni zodpovědný. Pak postupně zájem médií utichl.
Zdravotní pojištění v Bangladéši totiž neexistuje, o sirotčích důchodech či pomoci v hmotné nouzi nemluvě. Bezplatná zdravotní péče je sice v minimálním rozsahu státem garantovaná, avšak v praxi nedostupná
Kdo za to všechno vlastně může? Patra budovy s oděvní výrobou neměla stavební povolení. Jenže majitel budovy měl známé mezi politiky, takže s nelegální stavbou nebyl problém. V zemi, kterou Transparency International označuje za třicátou nejzkorumpovanější na světě, není zřejmě těžké postavit cokoliv a kdekoliv. V továrně Rana Plaza proběhly během roku 2013 dva audity, z nichž ani jeden se nad stavem budovy nepozastavil. V oděvních továrnách neexistovaly odbory ani jiná sdružení, jejichž prostřednictvím by pracovníci mohli vymáhat bezpečnější pracovní podmínky. A značky, které zboží z továren odebíraly, rozhodně nemínily čekat, až se budova opraví.
Právě tlak velkých řetězců na rychlou výrobu a minimální náklady je příčinou nedůstojných pracovních podmínek dělníků a dělnic v oděvním průmyslu. Bangladéš je přitom učebnicovou ukázkou země, která je na oděvním průmyslu maximálně závislá. Toto odvětví přímo či nepřímo zaměstnává asi polovinu pracujících v zemi. Minimální mzda předepsaná státem je nízká, pracovní síly je dostatek, sociální systém ani povinné pojištění nefungují, a tak je plat jediným zdrojem příjmu. To činí zaměstnance plně závislé na jejich pracovní pozici a brání jim vystupovat proti svému zaměstnavateli nebo neplnit jeho požadavky na sto procent. I přes to všechno je práce v oděvních továrnách v Bangladéši považována za jednu z nejlepších pracovních příležitostí. Jestliže nemáte majetek ani vzdělání, musíte denně svádět boj o přežití. Nepopsatelně chaotická Dháka je přeplněná řidiči rikš, žebráky či zástupy lidí pracujících dlouhé hodiny na stavbách. To vše je třeba zvládnout i v horku, občasném silném dešti či během měsíce Ramadánu, kdy většina obyvatel Bangladéše během dne nepije ani nejí.
Dohody o odškodnění
Zřícení Rana Plaza vyvolalo zděšení mezi veřejností, odborníky i výrobci oděvů. Těžko říct, zda hrála roli skutečná solidarita s oběťmi či pozůstalými, či spíše snaha minimalizovat finanční ztráty a udržet si dobrou image. Faktem je, že množství oděvních značek se připojilo k iniciativám za odškodnění obětí i za zlepšení pracovních podmínek v bangladéšských továrnách.
Dohoda obecně nazývaná The Arrangement vznikla pod taktovkou Mezinárodní organizace práce a za účasti bangladéšských vládních představitelů, zástupců zaměstnaneckých a pracovních organizací, několika oděvních značek a mezinárodní iniciativy Clean Clothes Campaign. Dohodou byl založen fond pro odškodňování obětí a pozůstalých po katastrofě a také Koordinační výbor, který má proces odškodňování řídit. Do fondu mělo být nashromážděno celkem třicet milionů dolarů, které měly být následně transparentně rozděleny zraněným a pozůstalým podle jejich potřeb. To není až tak vysoká částka, jak se může na první pohled zdát. Zdravotní pojištění v Bangladéši totiž neexistuje, o sirotčích důchodech či pomoci v hmotné nouzi nemluvě. Bezplatná zdravotní péče je sice v minimálním rozsahu státem garantovaná, avšak v praxi nedostupná. Odškodné tak zřejmě pokryje pouze skutečné reálné náklady spojené s léčbou a pracovní neschopností zraněných či bude symbolickou kompenzací pro pozůstalé.
Přestože dohoda byla podepsána už v listopadu 2013, proces odškodňování dosud nebyl ukončen. Ihned po založení se začal fond nadějně plnit. Přispívaly společnosti, které nechávaly šít své výrobky přímo v Rana Plaza, ale i ostatní. Jenže vyplácení kompenzací se postupně zaseklo a v současnosti chybí do celkové částky přibližně 8,5 milionů amerických dolarů.
Etická výroba oblečení
Zlepšení pracovních podmínek v oděvních továrnách na celém světě zůstává během na dlouhou trať. Alternativu k této masové výrobě oblečení tvoří malé dílny a organizace, které v Bangladéši představují pouze nepatrnou kapku v moři oděvní produkce země. Právě v jedné z organizací produkujících oblečení poněkud lidštějším způsobem jsem strávila svůj pobyt v Bangladéši i já.
Organizace nazvaná Thanapara Swallows Development Society leží v malé vesnici Thanapara. V oblasti ukryté v zákrutu řeky Gangy, obklopené mangovými lesíky a jutou, je práce v oděvní dílně skutečně jedinou možností zaměstnání pro místní ženy. „Nejen že mám možnost si vydělat nějaké peníze, ale konečně se taky dostanu ven mezi lidi. Mám pocit, že jsem k něčemu dobrá, že nesedím jen doma,“ popisuje svůj pohled na zaměstnání v organizaci Jasmína, která zde pracuje už více než deset let. Zdánlivě nenápadnou budovu schovanou za dlouhou betonovou zdí prozradí pestrobarevné látky a nitě sušící se na střeše i všude kolem a klapání tkalcovských stavů.
Vybavení oděvní dílny trochu připomíná skanzen, pod kotly s barvou se topí dřevem a všude posedávají ženy vyšívající občas trochu zrezlými jehlami. V takovýchto podmínkách dokáže Thanapara Swallows produkovat nádherné módní kousky pro prestižní britskou značku People Tree, japonskou Fair Trade Company nebo český obchůdek TukTuki. Organizace se chlubí certifikátem World Fair Trade Organization, který potvrzuje dodržování principů spravedlivého obchodu. Hlavní rozdíl je především v přístupu k zaměstnancům a rovnocennějšímu postavení mezi vedením a pracovníky.
Podobně fungujících organizací je v Bangladéši přibližně třicet, po celém světě pak nespočet. Do Česka se fair trade oblečení z těchto podniků zatím dostává přes západoevropské země a je ho méně než na Západě; u nás jej nabízí jen několik málo internetových obchodů. Poptávka zodpovědných zákazníků, zájem velkých oděvních značek o původ jejich zboží i politický a mediální tlak na dodržování pracovních podmínek určí, jak se bude český trh s módou dále vyvíjet. Osobně věřím, že eticky vyrobené oblečení jednou zaplaví i pulty českých obchodů.
Autorka je sociální pracovnice a provozuje e-shop s fairtradovým oblečením.