Chavistický tábor se vždy vyznačoval prakticky nekontrolovaným vedením a špatnou institucionalizací. To přineslo své neblahé důsledky. Ačkoli Chávez shora vytvořil řadu organizací a dokonce i politickou stranu, jejich podoby, názvy a cíle se neustále měnily. Kompetenční nejasnost, chaos, frakční boje, klientelismus, korupce či faktická nečinnost, to vše jsou výsledky více než dekády takového postupu. Volební slabost opozice, příklon armády na jeho stranu a od roku 2004 i příval ropných peněz vůbec nenutily Cháveze nějakou organizovanější podporu budovat. Organizace omezují autonomii jednání jedince a Chávez rád rozhodoval sám, často podle nálady. Svá rozhodnutí též s oblibou měnil.
Improvizace a nejasná budoucnost
Přímost vztahu vůdce a lidu – a z toho vyplývající institucionální slabost – usnadnila rentistická ekonomika. Způsob rozdělování renty také přibližoval Cháveze k neoliberálním populistům, i když míra a dosah transferů jsou s nimi nesrovnatelné. Většina prostředků na sociální programy se distribuovala v tzv. misích a nebyla součástí státního rozpočtu. Jednalo se o peníze zcela nekontrolovatelné. Třeba oficiální rozpočet počítal s cenou šedesát dolarů za barel ropy, ale reálná cena překročila i stovku. Rozdíl mohla vláda alokovat, jak chtěla. Chávez také neposílil venezuelské státní struktury a nepovedlo se mu – vzdor jasné snaze – oživit domácí výrobu. Selhala rovněž masová pozemková reforma, která lidem na venkově nedala produktivní práci. Chávez tedy neprovedl rozsáhlou státem řízenou ekonomickou inkorporaci jako klasičtí populisté. Stejně jako v případě klacikého populismu spočívala jeho inkorporace ve vytváření identity shora, doprovázené ad hoc redistribučními programy, jež zaváděli spíše neoliberální populisté.
Madurova vláda ve Venezuele čelí strukturální krizi celého svého projektu a nejeví známky schopnosti se z této krize dostat.
Celému projektu pomohl vzestup cen ropy. Když Chávez nastupoval k moci, stál jeden barel méně než deset dolarů. Od roku 2004 se však cena v některých obdobích i více než zdesetinásobila. Tento nečekaný bonus se pro Chávezovu vládu stal požehnáním i prokletím zároveň. Po tvrdých střetech s opozicí, jež negovala samotnou legitimitu jeho volebních vítězství, a s ekonomikou těžce zasaženou opozičními bojkoty a stávkami, jež měly za cíl pád vlády, přinesla vysoká cena ropy východisko. Vláda mohla distribuovat tyto příjmy ve prospěch společnosti a rozjet řadu sociálních programů. Peníze se získávaly z vnější renty, nikoli z domácí produkce. Zdálo se, že místní podnikatelský sektor, jehož představitelé se v roce 2002 zapojili do státního převratu, lze prostě obejít. Peníze se rozdělovaly v misích a jejich primárním příjemcem měli být právě lidé v situaci polozaměstnanosti či faktické nezaměstnanosti. Ti jsou totiž velkým rezervoárem hlasů, který však současně nemůže tlačit vládu k odpovědnosti: občané v neformálních sektorech mohou těžko stávkovat. Armáda, potenciálně klíčový aktér, dostala štědré rozpočtové příspěvky, nové zbraně a spekulace o jejím tolerovaném zapojení do obchodu s narkotiky nebudou jenom výmyslem mnohdy fantazírujících antichavistů.
Vysoké ceny nafty a zoufalost venezuelské opozice, která v roce 2005 bojkotovala parlamentní volby, Cháveze nijak netlačily k budování stabilnější institucionální podpory. Až posílení opozičního tábora kolem prezidentských voleb v roce 2006, následný dočasný pokles cen ropy a spory uvnitř samotného chavismu donutily Cháveze vyzvat své stoupence k založení jedné politické strany. Přesto styl jeho vládnutí zůstával vysoce personalizovaný a často založený na improvizaci. O tom, co se má dělat v nejbližší budoucnosti, věděl v mnoha případech jen prezident sám. O budoucnosti vzdálenější pak patrně nevěděl ani on. V takové situaci lze ovšem jen těžko předávat moc.
Hrozící sociální exploze
Současně se vzájemná nevraživost mezi domácími podnikateli a zahraničními investory na straně jedné a Chávezem na straně druhé, doplněná o škodlivé rysy ropné závislosti, negativně podepsala na venezuelské výrobě, která byla ostatně historicky velmi slabá. V době, kdy by Chávez možná o dohodu stál a kdy potřeboval smír, byl domácí byznys toho názoru, že „nelegitimní diktátor“ bude vyhnán či sesazen, podobně jako několik vládců v Latinské Americe té doby. Chávez však nepřátelské akce těchto sektorů, hlavně v letech 2002 až 2004, vydržel. Poté se mohl – díky dražší ropě – spoléhat na to, že se mu kombinací redistribuce naftových zisků, levnými dovozy, postupnou revitalizací státních podniků a pozemkovou reformou podaří vybudovat onen nejasně definovaný „socialismus 21. století“. Ten v praxi znamenal hlavně zvýšení spotřeby domácností, umožněné ropnou rentou. Konzum ale zajišťovaly dovozy, nikoli domácí produkce, která naopak klesala. Opozice, zcela odstavená od ropných peněz, stejně jako tradiční a nekooptovaní podnikatelé se pohybovali mezi striktním odmítáním režimu jako takového a deklarovanou ochotou respektovat mnohé z jeho politik. Chávez je však mohl z mocenského hlediska celkem snadno ignorovat, což také dělal – s výjimkou jejich verbální démonizace. Zde se otevřela těžko překonatelná propast.
Už v období ropné konjunktury se objevily varovné signály: vysoká inflace, příliš silná měna a propad denní produkce nafty, způsobený tím, že státní ropná společnost financovala ze svých zisků vládní projekty a neměla na investice do nových zařízení (za natankování plné nádrže se ve Venezuele platilo méně než za kávu, kterou si potom můžete dát na pumpě). O korupci se pak vyprávějí legendy – například o nákupech dolarů od státu v systému více kurzů. Některé zdroje odhadují, že jenom takto bylo rozkradeno v letech 2003 až 2012 bezmála sedmdesát miliard dolarů.
Výsledek je neslavný. Životní úroveň chudých se sice zvýšila, ale prakticky jenom díky peněžním transferům, cenovým a měnovým kontrolám a svého času levným importům. Státní podniky však dnes produkují velmi málo a jsou hluboce podinvestovány. Chávezova smrt přišla v momentě, kdy byl dosavadní způsob vládnutí už v krizi, ačkoli ještě nepostrádal vysokou legitimitu zdola, danou jak vděčností za sociální programy a identifikací s lidovým apelem lídra, tak nedůvěrou v opozici. Maduro však již dostatek deviz nemá a zdroj legitimity hledá především ve svém předchůdci. Letitý radikální slovník a konfrontační politika znemožňují snahu najít společnou řeč s lokální podnikatelskou sférou. To by bylo chápáno jako zrada a porážka zároveň. Armáda je stále pacifikována penězi, ale její trpělivost nemusí být v situaci větších nepokojů zaručena. Oslovit organizačně nepodchycený elektorát pak není lehké, zvláště když klesají zdroje na subvence – samozřejmě s výjimkou státních zaměstnanců, od nichž se volba vládních kandidátů očekává.
Výhoda přímé vazby mezi vůdcem a lidem v prezidentských volbách se navíc těžko přenáší na ostatní reprezentanty hnutí ve volbách parlamentních či regionálních. To se již ve Venezuele ukázalo. A bez autonomně fungující strany to jde ještě hůř. Letos zemi čekají právě volby do Národního shromáždění.
Nejradikálnější část chavistických stoupenců v nejchudších městských čtvrtích se může v momentě zhoršujících se vyhlídek vlády stát těžko kontrolovatelnou. Jde přitom o jádro její podpory. Vláda jim dávala léta nadějí, zdroje, pomoc, důstojnost, ale také hlas. To však již není schopna naplňovat. Hrozí tak výraznější sociální exploze, nebo to, že se vládní tábor pokusí obrátit hněv lidí proti komukoli jinému než proti sobě. To už ostatně dělá po léta. V každém z těchto momentů je pak důležité, jak se zachovají ozbrojené složky. Pro režim, jenž se svého času legitimizoval myšlenkou participativní demokracie, to nejsou nejlepší vyhlídky.
Venezuela v bolivijsko-ekvádorském zrcadle
Strukturální a konjunkturální problémy Venezuely vyniknou více, když zemi srovnáme s dvěma dalšími radikálními levicovými vládami v Jižní Americe. Jde o Correovu vládu v Ekvádoru a Moralesovu v Bolívii. Chavismus se dostal k moci díky personalistickému a primárně volebnímu apelu. Jeho původní jádro leží ve vojenské konspiraci, nenapojené na sociální hnutí. Ta existovala paralelně vedle něj a nikdy nedosáhla síly svých protějšků v Bolívii a Ekvádoru – už jenom z důvodu jiné etnické struktury a historického vývoje země.
V Ekvádoru a Bolívii se silná sociální hnutí skládala především z původního domorodého obyvatelstva. Tato hnutí po léta mobilizovala jak proti neoliberalismu, tak proti historické marginalizaci. Hnutí zde předcházela vlády, jež se na ně odvolávají. Tato hnutí postupným rozšířením svých požadavků vytvořila předpoklad pro mobilizaci postavenou na antagonismu lid versus elita. Ve Venezuele to udělal přímo Chávez, shora, v apelu k neorganizovanému elektorátu. Oproti tomu v Bolívii se reprezentantem organizovaných hnutí stal Evo Morales, jejich letitý člen a aktivista. V Ekvádoru vůdci hnutí, jež vytvářely diskurz o lidu a elitě, podpořili Rafaela Correu, který však s hnutími přímo spojen nebyl. Correa organizovanou indiánskou podporu po nedlouhé době ztratil, mimo jiné díky své hospodářské politice, jež posiluje, podobně jako ve Venezuele, těžařský charakter státu, a to i na indiánských územích. Hnutí si tak udržela svou autonomii, zatímco Correa, podobně jako Chávez, využíval slabosti opozice a vysokých cen ropy a stavěl primárně na personalistickém stylu. Klesající cena suroviny však nutí i jeho rychle zakládat řadu podpůrných institucí, třeba „vlastní indiánské“ či provládní odbory. Correa nicméně nikdy nesklouzl k maniakální a autoritářské rétorice pozdního Cháveze a Madura.
Moralesova pozice byla od počátku odlišná. I on se dostal do stejného dilematu jako Correa v otázce preference ekonomického rozvoje a těžby na jedné straně a indiánských práv na straně druhé. Moralesova akční autonomie, byť se neustále zvyšuje, je však omezenější: jeho tábor je více institucionalizován a nestojí na vztahu lídr versus lid, fungujícím striktně shora. Morales sice také nečelil silné politické celostátní opozici, ale tvrdě se střetával se silnými regionálními a ekonomickými zájmy z východních regionů. To ho nutilo držet silnou organizaci, potřebnou pro získávání hlasů na opozičních teritoriích. A jeho elektorát si nenechá řadu věcí líbit, jak ukázaly nedávné regionální volby, kdy Moralesova kandidátka neuspěla v tradiční baště jeho tábora, ve městě El Alto.
Obě vlády také našly mnohem vyváženější a vzájemně výhodnější vztahy s domácími podnikateli. Zatímco byznys ve Venezuele investoval na začátku Chávezova režimu, v době ekonomické recese, energii a politický kapitál do svržení vlády, v Ekvádoru a Bolívii nastoupili prezidenti již v průběhu surovinové konjunktury a podnikatelé byli opatrnější. Vztahy zde tedy nebyly tak konfrontační. V Ekvádoru vláda konzultuje své ekonomické politiky a veřejně deklaruje, že kompromisy jsou úspěch. V Bolívii pak Morales našel společnou řeč s východními exportéry, za což je zleva kritizován. Navíc, agroexportní sektory se v obou zemích bez vlády do značné míry obejdou a nejsou tudíž tak hysterické. Naopak, ve venezuelské ekonomice je stát a jím kanalizované ropné peníze, zvláště po zavedení měnových kontrol, klíčový. Podnikatelé v Bolívii a Ekvádoru tak mají k dispozici více možných strategií. Současně ani jeden z obou režimů není výrazně ideově a personálně propojen s ozbrojenými složkami. Velký vliv na to má fakt, že armády v obou zemích až do sedmdesátých let vládly a jejich postoj k politice se liší od vojáků ve Venezuele.
Krize modelu
Madurova vláda ve Venezuele tak čelí strukturální krizi celého svého projektu a nejeví známky schopnosti se z této krize dostat. Kromě věčných problémů, které jsou vlastní některým petrostátům, jí v tom brání hlavně fakt, že se na krizové jevy nereagovalo včas. Negativní dopady personalismu a improvizací v rozhodování a opouštění původních dobrých záměrů, byly dlouho tlumeny ropnými penězi a silou mobilizačního diskurzu.
Ale peníze nyní nepřichází – ačkoli palivoenergetický trh je nevyzpytatelný, podobně jako cesty boží, takže možná Madurovo volání může být částečně vyslyšeno. I tak by však šlo jen o další anestetikum. Bez domácí produkce bude ekonomika vždy vystavena vnějším šokům a inflaci. Nějaká forma kooperace s domácími podnikateli je prostě nevyhnutelná. Mobilizační diskurz, hledající nepřátele v zahraničí i doma, za této situace vede už jen k zvyšující se represi a mezinárodní izolaci venezuelské vlády. Navíc se může snadno vymknout z rukou.
Autor působí na FF UK a Queen Mary University of London.