Spojené státy vedou se zbytkem světa velké diskuse o nových obchodních dohodách. Těmto dohodám se kdysi říkávalo „smlouvy o volném obchodu“; jednalo se v podstatě o řízené obchodní dohody, přizpůsobené korporátním zájmům v USA a Evropské unii. Dnes se těmto dohodám častěji říká „partnerství“, jak dokládá Transatlantické partnerství (TTIP) či Transpacifické partnerství (TPP). Nejedná se ale žádné o partnerství sobě rovných: podmínky si efektivně diktují USA. Naštěstí se tomu „partneři“ Ameriky začínají čím dál víc bránit.
Lidé v područí korporací
Není těžké domyslet proč. Tyto dohody jdou totiž daleko za rámec obchodování. Týkají se hlavně investic a intelektuálního vlastnictví, a zásadním způsobem tak ovlivňují v jednotlivých zemích právní, soudní a regulační systémy, aniž by do nich vstupovaly nebo za ně přebíraly odpovědnost demokratické instituce.
Asi nejhorší – a taky nejméně čestná – součást těchto dohod je ochrana investorů. Investory je údajně nutné chránit, aby se „podvodná“ vláda nezmocnila jejich majetku. To ale není hlavní důvod těchto opatření. V posledních desetiletích došlo jen k malému počtu vyvlastnění a investoři, kteří chtějí sami sebe chránit, si můžou pořídit pojištění od Multilaterální agentury pro investiční záruky (ta je pobočkou Světové banky). Kromě toho poskytují obdobná pojištění i USA a další vlády. USA ovšem vyžadují podobná opatření i pro TTP, přestože mnozí z jejich „partnerů“ mají zrovna tak dobrou ochranu majetku a soudní systémy jako Amerika.
Skutečným cílem těchto opatření je něco úplně jiného: poškodit regulace ve zdravotnictví, v oblastech životního prostředí a bezpečí, a dokonce i finanční regulace, které by měly chránit samotnou americkou ekonomiku a její občany. Firmy můžou vládu žalovat a požadovat plnou kompenzaci za jakékoliv snížení svých očekávaných zisků, jež by mohlo vyplývat z regulací.
Měli bychom dovolit bohatým korporacím využívat opatření, skrytá v takzvaných obchodních dohodách, jimiž by nám diktovaly, jak máme v jednadvacátém století žít?
Není to jen teoretická možnost. Například firma Philip Morris se soudí s Uruguayí a Austrálií kvůli požadavkům na varovné štítky na krabičkách cigaret. Je fakt, že obě země zašly trochu dál než třeba USA a prosadily si, že na krabičkách jsou snímky následků kouření cigaret. Štítky nicméně fungují, jak mají – odrazují od kouření. Takže Philip Morris teď důrazně žádá kompenzaci za ztrátu zisku.
Pokud v budoucnu zjistíme, že nějaký další výrobek způsobuje zdravotní problémy (vzpomeňme si třeba na azbest), dojde k tomu, že výrobci se začnou soudit s vládou kvůli tomu, že jim zamezila zabíjet víc lidí – místo toho, aby oni čelili soudním procesům za naši újmu. Totéž se může stát v případě, že naše vláda zavede přísnější regulace, aby nás ochránila před důsledky emisí skleníkových plynů.
Porušování právních principů
V době, kdy jsem předsedal Radě ekonomických poradců prezidenta Billa Clintona, odpůrci ochrany životního prostředí se snažili prosadit opatření nazvaná „odnětí regulací“. Věděli, že pokud by uspěli, regulace by byly pozastaveny, protože vláda by si nemohla dovolit vyplácet firmám kompenzace. Naštěstí jsme tuto iniciativu potlačili, a to jak u soudu, tak v Kongresu.
Nyní však ty samé skupiny přišly s novým vychytralým manévrem, jak obejít demokratické procedury. Zavádějí totožná opatření v návrzích obchodních dohod, jejichž obsah je v drtivé většině veřejnosti utajen (ovšem ne korporacím, které je prosazují). To, co se děje, víme pouze z uniklých informací, které prosákly na veřejnost, a z hovorů s vládními činiteli, kteří se zdají být více oddáni demokratickým principům.
Pro americký systém je naprosto zásadní nestranné veřejné soudnictví, jehož právní norma se vyvíjela po celá desetiletí a je založena na principech transparentnosti a možnosti odvolat se proti nevyhovujícímu rozsudku. To vše jde ale nyní stranou: nové dohody vyžadují soukromé, neprůhledné a velice drahé arbitráže. Tento systém navíc umožňuje střety zájmu – například arbitři můžou u jednoho případu hrát roli „soudce“, u dalšího zase fungovat jako advokáti.
Tyto soudní procesy jsou tak nákladné, že se Uruguay musela obrátit na Michaela Bloomberga a další bohaté Američany, kteří mají vliv ve zdravotnictví, aby se dokázala obhájit v procesu s firmou Philip Morris. Korporace navíc mohou zahájit soudní řízení, ale jiní aktéři už ne. A jestliže dojde k porušení jiných závazků – třeba ohledně pracovních podmínek a norem životního prostředí – občané, odbory ani občanská společnost nemají žádné východisko.
Pokud někdy existovalo něco jako jednostranný mechanismus řešení sporů, který porušuje základní právní principy, pak ho máme přímo před sebou. Z tohoto důvodu jsem se připojil k předním právním expertům, včetně odborníků z Harvardu, Yaleu a Berkeley, a společně jsme napsali dopis prezidentu Obamovi, v němž jsme vysvětlovali, jak tyto dohody poškozují náš systém.
Je na čase říct „ne“
Američtí zastánci obchodních dohod upozorňují na to, že USA byly zatím žalovány pouze několikrát a nikdy proces neprohrály. Korporace se nicméně teprve učí, jak dohody využít ve svůj prospěch.
Až dojde na obhajobu veřejných zájmů, dobře placení firemní právníci v Evropě, USA a Japonsku zřejmě předčí špatně placené vládní právníky. A co hůř, korporace ve vyspělých zemích si mohou zakládat v členských zemích dceřiné pobočky, které jim umožní investovat zpátky do své domovské země, a pak se soudit, a získat tak další prostor pro zablokování regulací.
Pokud potřebujeme lépe ochránit majetek – a pokud by tyto soukromé a drahé arbitrážní mechanismy řešení sporů převládly nad veřejným soudnictvím –, je na čase změnit zákony nejen ve prospěch prospívajících zahraničních firem, ale také s ohledem na naše vlastní občany a maloobchodníky. O tom však zatím nepadlo ani slovo.
Zákony a pravidla určují ekonomický a společenský model, v němž lidé žijí. Ovlivňují relativní moc při vyjednávání a hrají důležitou roli v otázce nerovností, což je sílící světový problém. Otázkou zůstává, zda bychom měli dovolit bohatým korporacím využívat opatření, skrytá v takzvaných obchodních dohodách, jimiž by nám diktovaly, jak máme v jednadvacátém století žít. Doufám, že občané USA, Evropy a Pacifiku na to odpoví hlasitým „ne!“.
Autor je laureátem Nobelovy ceny za ekonomii a profesorem na Kolumbijské univerzitě..
Z anglického originálu The Secret Corporate Takeover, publikovaného na webu project-syndicate.org, přeložila Linda Fořtová. Redakčně upraveno.