Začátkem devadesátých let místopředseda občanských demokratů Petr Čermák shrnul průběh polistopadové transformace těmito slovy: „Vole, tady se rozdávají majetky na tisíc let. Vás utlučem prachama.“ Čermákův výrok ilustruje tehdejší situaci, v níž Česko připomínalo Klondajk a kdy všehoschopní zabírali bohatství. Jak později napsal ekonom Miloš Pick, naše hospodářství začalo v důsledku kuponové privatizace ovládat zhruba pět set rodin. Od těch dob zůstala vysněná cesta do horních společenských pater pro většinu Čechů uzavřená a zbyly na ně platy, které několikanásobně zaostávají za západními státy.
Kniha věhlasného francouzského ekonoma Thomase Pikettyho Kapitál v 21. století (2013), která byla nyní vydána v češtině, potvrzuje, že Čermák příliš nepřeháněl. V kapitalismu se podle Pikettyho vytváří vrstva mocných zbohatlíků, která žije ze zděděného majetku po celé generace. Proto se budeme v následujících desetiletích čím dál více přibližovat tvrdým podmínkám 19. století.
Návrat otce Goriota
Když kniha Kapitál v 21. století vyšla vloni v angličtině, vyvolala světovou senzaci. Nositel Nobelovy ceny Paul Krugman ji označil za „nejdůležitější ekonomickou knihu roku a možná celého desetiletí“. Redaktoři časopisu The Economist její úspěch vysvětlili tím, že kniha pojednává o „správném tématu ve správné době“. Piketty se totiž zabývá rostoucími nerovnostmi, které – vzhledem k úzké vrstvě nejbohatších s politickým vlivem – mění demokracii v oligarchii. Jde tedy o mimořádně důležité téma, které ve veřejném prostoru otevřelo zejména hnutí Occupy, jehož slogan „My jsme 99 procent“ symbolizoval naději na lepší svět.
Kapitál v 21. století vyvrací základní kapitalistické mýty. Především heslo, že „kdo chce, ten může“ a představu o „selfmademanech“, kteří se jen díky vlastnímu úsilí a píli vypracují.
Co je na Pikettym tak zásadního? Ve své knize poukázal na důležitý rozpor kapitalismu. Totiž že obyčejná práce, běžné podnikání a obvyklý růst výroby nemají šanci dohnat výnosy z kapitálu (především finančního, děděného nebo z nemovitostí). To v praxi znamená, že nerovnosti jen porostou. Děti z bohatých a takzvaně lepších rodin budou mít čím dál lepší podmínky k úspěchu. Ostatní budou sice dřít, ale daleko nedojdou. Majetky a privilegia zděděné z minulosti totiž zdaleka předčí prostředky, které můžete získat během života poctivou prací.
Tyto trendy nás vracejí zpět do předminulého století. Piketty to ilustruje na klasických románech od autorů jako Jane Austenová nebo Honoré de Balzac. I pro jejich literární postavy mělo totiž dědictví životně důležitý význam. Jasně se to ukazuje v Balzakově románu Otec Goriot z roku 1835, v němž jeden z hlavních hrdinů, mladý student práv Evžen de Rastignac, řeší svoji budoucnost. Jako zchudlý šlechtic zjišťuje, že nemá příliš dobré vyhlídky. Ani povolání advokáta, které si vyžaduje roky odříkání, pletichaření a podlézání mocným, žádná velká výhra není. „Baron de Rastignac by chtěl být advokátem? Ach tak! Nejdřív budete deset let trpět, utrácet deset tisíc franků měsíčně za bibliotéku a kancelář, chodit do společnosti a líbat lem taláru státnímu zástupci (…) Pokud by vás tohle povolání někam dovedlo, nic bych nenamítal,“ radí mladému hrdinovi bývalý galejník. Dobře totiž ví, že práce dobrý život nezajistí. Nesrovnatelně výhodnější je sňatek se zámožnou dívkou, spojený s vraždou jejího příbuzného.
Kapitalismus bez příkras
V 19. století bylo zděděné bohatství klíčové. Vzhledem k tehdejší struktuře příjmů a majetku byla životní úroveň, kterou zajišťovalo dědictví, mnohem vyšší než ta, kterou zajistily příjmy z práce. Dobrých míst bylo poskrovnu a zájemců o ně tisíce. Ve vzduchu visela otázka, kterou lze shrnout asi takto: Pokud je nepřekonatelná sociální nerovnost sama o sobě nemorální a nespravedlivá, proč v nemorálním prostředí nezajít až do krajností a nepokusit se získat kapitál všemi dostupnými prostředky?
Piketty ukazuje, že tento svět se vrací zpátky. Majetkovou a mocenskou převahu získávají rentiéři z reprodukce již nahromaděného bohatství. Vyvrací se tak mýtus o „volném trhu“, který údajně prospívá všem a díky němuž peníze „prokapávají“ od bohatých k chudým. Opak je pravda – v současné době se vrstva superbohatých, tedy ono pověstné jedno procento, jehož zisky rostou, opevňuje ve svých pozicích a o „prokapávání“ majetku k chudnoucí většině rozhodně nesní.
Kapitál v 21. století vyvrací základní kapitalistické mýty. Především heslo, že „kdo chce, ten může“ a představu o „selfmademanech“, kteří se jen díky vlastnímu úsilí a píli vypracují. Kapitalismus totiž vytváří obrovské strukturální překážky, které vlastními silami nepřekonáte. Nejde už o zásluhy a práci, ale o zděděná privilegia a dary. Piketty svá tvrzení pečlivě dokládá statistikami a tvrdí, že právě takto vypadá skutečný kapitalismus bez příkras. Výjimku představovalo pouze krátké období 20. století, kdy v důsledku ruské revoluce, dvou světových válek a poválečné sociálnědemokratické politiky kapitál ztratil na síle.
Marx versus Piketty
S Pikettyho knihou je přesto jedna potíž. Z jejího názvu by člověk mohl získat dojem, že jde o pokračování klasického díla Karla Marxe z roku 1867 – slavného Kapitálu. Jenže Piketty ve skutečnosti marxismus odmítá, což vede k některým nepřesnostem a nedorozuměním. Problematické je už samotné poselství knihy. To, že kapitalismus vede k čím dál větším nerovnostem, není nic nového – o tom psal už Marx. Ekonomové David Harvey a Janis Varufakis navíc poukazují ještě na jednu důležitou věc. Skutečnost, že rentiéři získávají navrch nad ostatními, Piketty chápe jako jakési pravidlo nebo dokonce „zákon“ kapitalismu. A zákon vede k pocitu, že je tu cosi fatálního, s čím se nedá nic dělat. Možná není náhoda, že Pikettyho knihu má rád miliardář Bill Gates. Prý ho nadchla, ale odmítl politické návrhy, které jsou v jejím závěru. Piketty totiž navrhuje velké zdanění bohatých – celosvětovou daň z kapitálu. Jenže jak dnes něco takového prosadit? Piketty nemá uspokojivou odpověď, proč civilizovaná společnost v určité době zavedla progresivní zdanění, měla silné odbory a byla rovnostářštější. Nevysvětluje, proč se od osmdesátých let minulého století náhle vše změnilo. Je tu opravdu nějaký božský „zákon“ kapitalismu, který válcuje lidské myšlení? Vyžaduje snad prosazení sociálnější politiky jen války, revoluce a strach z jejich opakování? Nebo je dnešní stav výsledkem zcela konkrétních rozhodnutí neoliberálních vlád?
Marx by – na rozdíl od Pikettyho – některé věci chápal lépe. Důvod, proč se prosadilo „rozdávání majetků na tisíc let“, totiž spočívá v obyčejné třídní politice. Moc zkrátka drží v rukou lidé, kteří nastavují zákony a pravidla ve prospěch kapitálu. Zaměstnanci jsou oproti tomu drženi zkrátka. Jak pravil miliardář Warren Buffet: „Tohle je třídní válka a moje třída v ní vítězí.“
Je tedy málo pravděpodobné, že se prosadí politika, kterou navrhuje Piketty, pokud se moc nepřesune směrem od nejbohatších k ostatním. K tomu může přispět spíše boj za sociální práva nebo zvyšování minimálních mezd. A také radikálnější přemýšlení o ekonomice, růstu a práci. Jak totiž ukazuje případ „monacké“ tenistky Petry Kvitové, bohatí umějí skvěle najít skulinky, jak se povinnostem vyhnout.
Dodejme ještě, že slovo „kapitál“ Piketty chápe jinak než Marx. Pro Marxe to byl spíše proces, pohyb, v němž se část majetku investuje, aby přinesla další peníze. Pro Pikettyho je to jen jakýsi soupis veškerého bohatství lidí a vlád. I to může přispět ke zmatení pojmů. Piketty přesto poukazuje na klíčový problém naší doby. Tím je – stejně jako kdysi – společnost, v níž miliony chudnoucích Rastignaků ztrácejí budoucnost, zatímco jiní je chtějí „utlouct prachama“.
Autor je šéfredaktor A2larmu.
Text vyšel v A2 č. 13/2015.