Byl jsem zvědav, zda islamofobní národovci vytáhnou také v sobotu 18. července na svých shromážděních a pochodech stejně jako 1. července makety šibenic coby hrozbu těm „vlastizrádcům“, kteří se „zastávají“ uprchlíků. Záviselo to i na postojích policie a ministra vnitra Milana Chovance, který nedůsledně, ale přece jen zdvihl prst: „šibenice ani vyhrožování smrtí k demokracii nepatří“.
Zatím není nikdo obviněn
Analyticko-legislativní odbor českého Policejního prezidia vypracoval z podnětu ministra k předvádění šibenic a k ústním projevům na shromáždění ze dne 1. července stanovisko, v němž podle zprávy z prezidia ze 7. července také stojí: „Po důsledném prostudování dokumentačních materiálů a porovnání projevů s předešlými shromážděními a dosavadní rozhodovací praxí soudů, zahájila dnešního dne pražská policie úkony trestního řízení ve věci podezření ze spáchání dvou trestných činů, a to hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob a vyhrožování s cílem působit na orgán veřejné moci, kterých se mohli dopustit někteří z řečníků.“ To znamená, že zatím není nikdo obviněn, tj. nikdo není trestně stíhán, ale směřuje se k tomu – zřejmě je někdo podezřelý. Nesmějí se sice konat některé vyšetřovací úkony jako výslechy svědků, domovní či osobní prohlídky, nesmí být přizván znalec, ale policejní orgán si už v součinnosti se státním zástupcem volá lidi, včetně podezřelých osob, k takzvanému podání vysvětlení a vypracovávají se odborná vyjádření a případně znalecké posudky. Kdyby pod těmi šibenicemi ležely mrtvoly, jak by si islamofobové a další nacionalisté asi přáli, mohla by policie uskutečnit – doplním morbidním žertem – jejich „ohledání“, neboť tento úkon trestní řád i v tomto stádiu přípravného řízení umožňuje.
Dnes už je trestné samo založení, podpora a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka. Islám v ČR nechceme je nutno za takové hnutí považovat.
Policejní prezidium na dotaz A2larmu napsalo, že zatím nemůže zveřejnit stanovisko svého analyticko-legislativního odboru, avšak že z něho vyplývá, že hranice mezi právy na svobodu projevu a svobodu shromažďování a jejich překročeními „nejsou nastaveny dostatečně jasně a najít odpovídající model může být v konkrétních případech složité“. Prezidium připomnělo, že případné protiprávní jednání nevyhodnocuje jen policie, nýbrž i obecní úřad coby správní orgán. Je pravda, že zástupce úřadu (a není-li přítomen, pak i policie) může shromáždění rozpustit i tehdy, pokud účastníci popírají osobní, politická nebo jiná práva lidí pro jejich národnost, pohlaví, rasu, původ, politické nebo jiné smýšlení, náboženské vyznání a sociální postavení nebo pokud vyzývají k omezování těchto práv nebo rozněcují nenávist a nesnášenlivost z těchto důvodů nebo dokonce i jen tehdy, dopouštějí-li se násilí či hrubé neslušnosti nebo porušují ústavu a zákony. Je ale výmluvou policejního prezidia, že posouzení trestnosti je v působnosti státního zástupce. Ten přece nemusí být přítomen. Pokud řečník varuje „před hordami nadržených černochů“, je třeba shromáždění okamžitě rozpustit.
Asi nejdůležitější je ujištění policejního prezidenta, že se dále zjišťují fakta i stanoviska a že prezidium a ministerstvo posoudí stávající právní úpravu a „v případě, že neodpovídá stávajícím potřebám, navrhnou její zpřesnění či jinou legislativní změnu“. Je to už jiný tón, tentokrát hodný demokratického a právního státu, než byl ten, jímž se vyznačovalo původní vyjádření policie, že „neshledala pochybení na místě události, a prezidia, že „policisté neporušili žádný zákon ani interní akt řízení“. Protesty proti bezpráví, nezákonnosti a zvůli se vyplácejí.
Xenofobní libovůle Policie ČR
Ale já se ani nyní, po přijatelnější odpovědi policejního prezidia, nemohu smířit s tím, že příslušný kontrolní policejní orgán neshledal žádné pochybení v tom, že jednu demonstrující z 1. července, bezbrannou Kateřinu Krejčovou, zasahující těžkooděnec nejprve fyzicky týral „zakleknutím“ (to je výraz z policejního slangu) a že ji pak policie obvinila z trestného činu násilí proti úřední osobě. Během osmihodinového zadržení, které obvinění předcházelo, jí policisté opakovaně a hromadně vysvětlovali, jak napsala na Facebook, že „všichni imigranti – kromě těch křesťanských – jsou lidská verbež a odpad“. Pokoušeli se v ní vyvolat odpor, ne-li nenávist k imigrantům.
Jistě, psaní na Facebooku není řízením, kde se má mluvit pravda. Ale Krejčová je podle tvrzení lidí, jichž si vážím, osoba důvěryhodná. Její slova navíc potvrzují moji zkušenost vládního úředníka, že v policejních a obdobných sborech je percentuálně podstatně více osob krajněpravicového, xenofobního a nacionalistického zaměření než mezi lidmi jiných povolání. Prošetřoval tentokrát někdo postoj zasahujících policistů k té „lidské verbeži a odpadu“?
Samotný policejní zákrok jako celek považuju, bez zveřejnění podrobných zjištění, za zneužívání pravomoci úřední osoby. Policie ČR tím vrací poměry do doby před více než čtvrtstoletím, kdy se perzekuovaní lidé bránili, že příslušníci Bezpečnosti nepožívají ochrany veřejného činitele, protože zneužili svou pravomoc.
K zamýšlenému posuzování stávající právní úpravy ještě dodám, že ministerstvo a prezidium by především měly vycházet z Listiny základních práv a svobod (ČSFR 1991) a evropských a mezinárodních úmluv, k nimž tento stát po vypracování a přijetí své Listiny dobrovolně přistoupil a podle nichž je povinen trestat šíření nenávisti a vyzývání k náboženské nesnášenlivosti a k diskriminaci. Prezidium totiž uvádí, že se koná trestní řízení ve věci dvou trestných činů, jednak hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob a jednak vyhrožování s cílem působit na orgán veřejné moci. Jenže změny v trestním zákoně za posledních pětadvacet let, aspoň částečně, tyto závazky státu už odrážejí.
Sankce jako cesta k zachování demokracie
Před rokem 1990 tu nebyl trestný ani apartheid, ani projev sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv, s výjimkou fašismu, „Socialismus“, jak se nazývala státněsocialistická diktatura, přece něco tak hnusného jako segregace lidí při školním vzdělávání vylučoval a nepřipouštěl, tvrdilo se, ani diskriminaci podle náboženství. Dnes už je trestné – a to i ve formě pouhé přípravy! – samo založení, podpora a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka. Islám v ČR nechceme je nutno za takové hnutí považovat. Aktivní účastníci demonstrací, kteří takové hnutí podporují, se především dopouštějí trestného činu podněcování nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod, a to nenávisti vůči muslimům.
Také nad některými výroky prezidenta republiky jsem se musel zamýšlet, neštvou-li už proti muslimům a islámu, tedy nenaplnil-li jimi tuto skutkovou podstatu podněcování nenávisti i on (ovšem prezident je až do konce svého mandátu beztrestný). Zvlášť jsem se musel vyrovnat s tím, že Miloš Zeman je stále považován za levicového prezidenta.
A jaké trestné činy v současném, podle mne celkem postačujícím, rozsahu trestního zákoníku by při posuzování dostatečnosti stávající právní úpravy měly být vzaty v úvahu? Národovci z krajní pravice se obvykle dopouštějí těchto trestných činů:
– násilí proti orgánu veřejné moci (obvykle formou přípravy)
– vyhrožování s cílem působit na orgán veřejné moci
– násilí proti úřední osobě (obvykle formou přípravy)
– vyhrožování s cílem působit na úřední osobu
– násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci (i pouhé vyhrožování)
– nebezpečného vyhrožování
– hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny
– podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod
– výtržnictví
– apartheidu a diskriminace skupiny lidí (i jeho příprava)
– založení, podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka (i jejich příprava)
– projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka
– popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia.
V úvahu se musí vzít i judikatura, tedy soubor rozhodnutí obecné povahy, která v případě trestního stíhání pro uvedený trestný čin vyslovily vyšší obecné soudy nebo Ústavní soud. Je v tom kámen úrazu. Například u trestného činu „podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod“, který mi leží nejvíce na srdci, není podle mých informací judikatura vůbec žádná, taková věc se nikdy nestíhala, anebo stíhala a byla bezproblémově ukončena. Do trestního zákoníku se tato skutková podstata dostala zřejmě jen proto, aby ČR dostala v Radě Evropy ve Štrasburku a v orgánech Evropské unie čárku, že splnila úkol.
Místo české judikatury nalézám výrok rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (Štrasburk, Rada Evropy) ve věci Goodwin versus Spojené království: „Tolerance a respekt k rovné důstojnosti všech lidských bytostí představují základy demokratické pluralitní společnosti. Je proto nezbytné sankcionovat všechny formy projevů, jež rozšiřují, podněcují, podporují či ospravedlňují nenávist založenou na intoleranci. Každé takové omezení musí zároveň odpovídat společenské potřebě, být přiměřené sledovanému účelu a zakládat se na dostatečných a relevantních důvodech.“
Autor je novinář.