Náckové verbálně proti Konvičkovi, Konvička slovem proti náckům. Xenofobně uvědomělá policie odklízí pár problémových aktivistů, aby mohl dav pomocí makety šibenice ukázat, co čeká vlastizrádce. Většina příslušníků Policie ČR by je nejspíš ráda vyslyšela. Nenávist a strach sycené paranoidním infotainmentem televize a novin, ale i DIY videi a obrázky z Photoshopu produkují samy sebe. Politický boj o to, kdo z toho vytříská preference a hlasy, začal už před časem.
Hezcí, zlí a oškliví
„Fanatičtí muslimové, fa-na-tič-tí,“ radí na demonstraci proti imigrantům pořádané nácky z Dělnické mládeže jedna blogerka z iDnes druhé, jak dosáhnout vyšší čtenosti, „když je blbej titulek, tak to zapadne.“ Žádná nacistka. Vyděšená máma. S autentickým strachem a autentickými politickými ambicemi. Vandas má podle ní skoro ve všem pravdu, a to už několik let. Jenom to násilí a ten nacismus jí nedělá dobře.
„Tohleto ne, to jsou třicátý léta,“ vykládá vyžilý bonviván na stejné brněnské demonstraci, mezi tzv. zvědavci zaznívá distanc od nácků často. I když ne tak často jako nadšený souhlas s proklamacemi o uzavírání hranic, posílání armády na hranice a identitářské „my jsme tady doma“. Antifa píše, že se této demonstrace zúčastnili „fotbaloví chuligáni, neonacisti a white trash“, Deník Referendum referoval i z druhé strany policejního kordonu, kde zase byli demonstranti, co jsou prý „hezcí, mají na sobě pěkné oblečení“ a „popíjejí limonády malých producentů“.
Tato dichotomie, tedy „dotovaná sluníčka“ versus „chudý, prostý lid“ (a tedy i škaredý trash), vyhovuje zejména ultrapravičákům. Petr Hampl se svým ostrým perem nebije za nikoho menšího než „obyčejné chlapy z fabrik“ a stejně tak to dělá DSSS, Okamura a další, kteří bojují proti údajnému podpoře multikulti ze strany elit a stojí tak (nebo by aspoň rádi stáli) na straně lidu.
Sociální demokracie, která není pro pracující schopná udělat vůbec nic, bude vždy mít strach promluvit nahlas proti fašistické demagogii a v boji o stejné voliče jí bude raději tiše přitakávat.
Své politické ambice nenaplní, dokud se jim nepodaří stát se mluvčími všech zklamaných z polistopadového vývoje. Boj s „nepřizpůsobivými“ či přistěhovalci se proto snaží prezentovat jako součást boje utlačovaných proti elitám. Označení antifašisticky a antirasisticky orientovaných lidí jako v podstatě ekonomických (dotovaných) vítězů, a tedy jako prodlouženou ruku systému a „nepravý lid“, je součástí této strategie.
Dojem o antiislámském „bílém odpadu“ zeslábne, když se přesuneme z Brna do Prahy. Tady na Konvičku nechodí zdaleka pouze lidi, kteří mají na první pohled „posraný životy“ a jen hledají, kam upřít svou nenávist. Pocit ohrožení, kvůli kterému je potřeba udělat i drastičtější změny ve společnosti, je rozšířený i mezi bílými, jež za trash rozhodně považovat nelze. Na lednovém pražském shromáždění konvičkovců, překypujícím solidaritou s Charlie Hebdo, bylo – vedle nácků a slušňáků – možné narazit i na staré androše. Jejich hlas vyjadřuje stejné zklamání z nedávné minulosti a strach z budoucnosti, jaké zažívají několik posledních let deprivovaní bílí.
Fašizace jako alternativa?
„Dvacet pět let se nic neděje, normální pracující je lynčován prakticky za cokoli a nepřizpůsobiví občané nemají stále dost! A teď ještě muslimové? Kde to jsme?“ vypisuje pocit „normálního pracujícího“ muž na internetu. Není rozhodně jediný, kdo současnou uprchlickou krizi spojuje s celým polistopadovým vývojem, ve kterém český pracující musí akorát držet hubu a krok a s nímž mu dochází trpělivost.
V souvislosti s aktivitami antiislamistů se mluví o (postupné či rychlé) fašizaci české společnosti. Nechci to zpochybňovat, ale přesto by měla zaznít podstatná otázka: kdy bylo ono bájné nefašizující období? V devadesátých letech s rasovými vraždami a Miroslavem Sládkem v parlamentu? Za předkrizového růstu, který ještě ani pořádně neskončil, a slušní občané už tleskali náckům, když sebevědomě šli zabíjet Romy v litvínovském Janově? Posledních pět let?
Společnost možná ani není výrazně fašističtější než před rokem, dvěma nebo pěti. Antiromský rasismus, strukturální i lidový, tu byl stejně jako xenofobie snad vždycky. Liší se ale míra mobilizačního potenciálu, kterou tato stanoviska na různých místech a v různých obdobích mají. Heslo Antify „Cigáni nemůžou za vaše posraný životy“ (krom toho že dokazuje, že antiautoritářské hnutí může mít lepší copywritery než hnutí miliardářské) odpovídá přesně na tento fenomén. „Cigáni“ jako mobilizační politické téma fungují až tehdy, když má kritické množství lidí „posraný životy“. Společnost se fašizuje až ve chvíli, kdy se fašistická demagogie s nabídkou obětního beránka stává nejslyšitelnější alternativou k systému (životu), který je nesnesitelný.
Povstání periferie
Antiromským pogromistickým akcím se dařilo především v severních Čechách a na severní Moravě, později v Českých Budějovicích, obecně ale na periferiích, kde je frustrace větší. V Praze (a nakonec ani v Brně) se větší úspěšnou akci náckům nikdy zorganizovat nepodařilo. V centrech bylo vždy dost antifašisticky a antirasisticky smýšlejících lidí schopných uspořádat blokádu a nácky a jejich sympatizanty aspoň přečíslit, když už ne technicky zablokovat. Toto se však nedá říct o antiislamistických akcích. Ty se odehrávají nejčastěji právě v Praze, kde na ně chodí stovky lidí a o přečíslení odpůrci nemůže být zatím řeč.
Kromě toho, že volali po rychlém vypořádání s „nepřizpůsobivými“, útočili rasisté na severočeských náměstích na kapitalistický a pseudohumanistický systém a polistopadový vývoj české společnosti. Také v Praze (i jinde) vedle odmítání imigrantů zaznívá z tribun touha po vládě pevné ruky. Tentokrát ale bez sociálního aspektu, stačí jen apel na bezpečnost. V obou případech se jedná o volání zklamaných z periferie. V prvním případě z periferie české, ve druhém z periferie Evropské unie, která (stejně jako současný režim v ČR) nenaplňuje očekávání svých občanů.
Zavřít hranice
Na demonstracích všech odstínů antiislámu je oblíbeným heslem „zavřít hranice“. Řešením všech problémů má být se tady „u nás“ zabarikádovat a nepouštět nikoho dovnitř a pro jistotu možná ani ven. Byť stánky s peticemi na podporu vystoupení z EU nemají na akcích takovou popularitu jako ty proti přijetí uprchlíků, i u nich je docela rušno. Nahnání policie a armády na hranice je hotová věc. Bruselská byrokracie je na antiislámských akcích ještě míň oblíbená než domácí vláda, jakkoli nemá konkrétní jména a funguje podobně abstraktně jako „přistěhovalecká vlna tsunami“.
Před dvanácti lety v referendu hlasovalo pro vstup do Evropské unie osmdesát procent zúčastněných. Ať už byla očekávání od EU jakákoli, orientace země směrem k Západu a Evropě byla zřejmá a jednoznačně odrážela vůli obyvatel. Jednou z hlavních motivací bylo stát se prosperující západní zemí s vysokým životním standardem i úrovní demokracie.
Jenže Západem (v našem případě Německem nebo aspoň Rakouskem) se Česká republika nestala ani v jenom ohledu. Diskurs postupného dohánění Západu, který byl uvěřitelný ještě v roce 2003, už dnes těžko někoho přesvědčí. Konvergence (vyrovnávání) se nekoná a ocitli jsme se na periferii, to je jasné už několik let. Ale jak chcete demonstrovat proti tomu, že v Německu mají kvalitnější a levnější jídlo, čtyřnásobné platy a lepší auta, města i politiky? Blbě. Deziluze z příslušnosti k těm druhořadým je na české úrovni ventilována nenávistí k Romům a na evropské k imigrantům.
Náš východní Západ
S klesající oblibou Evropské unie, která nenaplnila naděje spousty lidí na lepší život, klesá i podpora hodnot, které tato organizace v očích zklamaných reprezentuje. Těmito hodnotami jsou i antirasismus (jak by řekl Vandas – multikulti), lidská práva a mezinárodní solidarita. Důkazem „přepálení“ těchto hodnot je pro české fašizující hnutí, strany a intelektuály údajná islamizace Evropy, tedy – v porovnání s etnicky homogenním Českem – vysoké množství muslimů a jiných „jiných“ v zemích jako Francie nebo Anglie. Facebookové konstatování jedné paní, že „ve Francii jsou muslimové všude, mně úplně stačilo projít se kolem Eiffelovky, kde akorát kradou a žebraj černoši“, jen smutně dokládá, jak malou zkušenost s jinými zeměmi spousta lidí v Česku má, a jak je proto náchylná ke generalizaci. A taky jak málo lidí v Česku je součástí bájného Západu s blahobytem a kulturou pro všechny.
Západní selhání demokracie musí podle tohoto vidění napravit Češi, kteří se za součást Západu považují. Vzedmutý cit obranářského českého nacionalismu tak velí chránit území i samotnou demokracii – a to i za cenu jejího porušování. Západní (selhávající) vzory už nejsou závazné, naopak je potřeba vyhnout se jejich chybám. Ve jménu západního životního stylu a ve jménu demokracie je potřeba militarizovat společnost, zavřít hranice a identifikovat domácí vlastizrádce.
Své vystoupení minulý týden v Praze na Palackého náměstí zakončil Martin Konvička promluvou namířenou ke sluníčkářům: „My chceme chránit především vás, alternativce, váš životní styl, já jsem taky přecitlivělý intelektuál, alternativní životní styl by muslimové zakázali jako první,“ dala by se parafrázovat jeho slova. Vše, co iniciativa Islám v ČR nechceme dělá, je tedy v zájmu demokracie a jakéhosi multikulturalismu bez islámu – navzdory tomu, že Konvička naznačuje, že se budou muset omezovat občanská práva, a Petr Hampl neváhá zdůraznit, že je připravený v sebeobraně i zabíjet. Demokracie a liberální hodnoty byly rétoricky adoptovány fašismem opírajícím se o antiislámskou ideologii.
Spojenectví proti nenávisti
Pravicová TOP 09 je jedinou parlamentní stranou, která slyšitelněji podporuje přijetí uprchlíků. Její předseda Karel Schwarzenberg dokonce podepsal prohlášení Stop nenávisti. TOP 09 není strana nevládek a dotovaných hipíků, ale strana hájící zájmy velkého kapitálu. Strana vyznávající nejtvrdší politiku austerity, jejíž ministr Drábek (zdrobnělé nomen omen) před pár lety neváhal zavést nucené práce pro nezaměstnané. Voliči „topky“ si mohou stále dovolit pošilhávat po Západě, cestovat na stejné destinace jako chudí Britové, a vidět tak i za obzor pověstného českého rybníčku. Nepociťují tak bolestně periferní postavení Česka jako deprivovaní voliči levice či Okamury. Pro lékaře a příznivce TOP 09 otevřená Evropa znamená možnost pracovat za několikanásobnou mzdu v Německu, pro důchodkyni volící ČSSD ta stejná otevřená Evropa znamená, že v nemocnici nebude specialista, kterého potřebuje.
Karel Swarzenberg a TOP 09 se prezentují jako dědicové humanismu Václava Havla, a tedy i nejautentičtější strážci odkazu Listopadu 89. Polistopadový vývoj je pro ně v zásadě úspěšný a – byť i oni musí vidět, že je Česká republika ve srovnání se starými zeměmi EU zaostalá – stále věří v polistopadové „Go West“ (které skutečně část společnosti zažila). Jejich ne zas tak moc hlasitý souhlas s přijetím uprchlíků ve jménu humanity je tak voláním těch, pro které je Česká republika západní zemí, či alespoň jejím upřímným aspirantem.
Jazykem zklamaných mluví sociální demokracie, která k současné situaci (stejně jako Babišovo ANO) statečně mlčí. Hamplova rétorika pro „chlapy z fabrik“ je politickou ideologií montovny na periferii, ve světě, kde množství manuální práce ubývá, a sociální demokraté jí svým mlčením přitakávají. Ultrapravičáci kolem Konvičky nabízí konzervaci ekonomicky zkolonizované České republiky za „zavřenými hranicemi“. Sociální demokracie, která není pro pracující – ať už věčné polonezaměstnané brigádníky, dělníky a dělnice zapřažené do tvrdého směnného provozu či jinak tvrdě vykořisťované lidi – schopná udělat vůbec nic, bude vždy mít strach promluvit nahlas proti fašistické demagogii a v boji o stejné voliče jí bude raději tiše přitakávat.
Deprivace ve vylidňujících se chudých regionech pro ČSSD znamená přesun od řešení sociálních otázek k národnímu a kulturnímu ochranářství pod značkou sociálních demokratů. Mluvit jazykem deprivovaných ale není to samé jako jednat v jejich zájmu. „Není se čemu divit,“ glosoval na Facebooku Zdeněk Škromach pokles důvěry v úřad veřejné ochránkyně práv. Ne, to opravdu není, sám Škromach na Annu Šabatovou pravidelně útočí a je jedním z těch politiků sociální demokracie, kteří ochranu lidských práv a menšin nedávají do souvislosti s emancipací občanů, ale považují je za „výmysly“ zaměřené proti obyčejným lidem. Výmysly ze Západu, na které Čech není zvědavý.
Levné disidentství
Kouzlo nacionalistického disidentsví vůči Evropské unii spočívá v tom, že je zadarmo. Dokud se stát nepostaví proti ekonomickým zájmům evropských bank, jako to dělá Řecko, výraznější postižení ze strany Evropské unie nehrozí. Není to Orbán, ale Tsipras, kdo plní titulky novin jako rozvraceč Evropy. Konvička ani Okamura opravdovým „liberálním elitám“ nemusí vůbec vadit. Pokud udrží chudé na uzdě (což rádi udělají), přesunou bezdomovce za města jako Orbán a nepřeruší chod ekonomiky, proč ne. Ať to dělají klidně ve jménu národních hodnot a obrany tradičního životního stylu. Národně uvědomělá montovna je pro bankéře Evropské centrální banky jistě zábavná představa. Hlavně aby fungovala.
Autor je redaktor A2larmu.