Foto: Petr Vrabec
Sobotní odpoledne 18. července na rozpáleném Václavském náměstí bylo termínem prvního „pošibeničního“ střetnutí odpůrců migrace s širokou koalicí jejich oponentů. Na místě byly ohlášeny hned čtyři různé akce. Ta první, za solidaritu s uprchlíky, začínala ve dvě hodiny na Můstku. O hodinu později se „u koně“ přidala první vlna „vlastenců“, jejichž akce ale vyzněla pro absenci aparatury do ztracena, či spíš skončila vyloženým fiaskem. A v pět, opět na Můstek, kde zůstala část solidarizujících, přibyl „tábor lidu“, pořádaný monomanickým sestavovačem seznamů nepřátel, Adamem Benjaminem Bartošem.
Den předtím, v pátek sedmnáctého, odbor vnitřní kontroly rozhodl, že postup policie na demonstraci 1. července byl v pořádku. Šibenice a explicitní výhružky smrtí prostě nebyly, a tedy patrně ani napříště nebudou, důvodem k zákroku. Vše se odehrálo tak, jak mělo, a není důvod se nad tím kverulantsky pozastavovat.
To, co v posledních týdnech sledujeme, není jen mainstreamizace xenofobie, jež se týká lidí, s nimiž je skutečně potřeba stále dokola diskutovat, ale také otevírání kanálů, které tu nejvíce páchly v devadesátých letech.
Ministr vnitra Chovanec k tomu sice na Twitteru prohlásil, že se s tím nehodlá smířit, a dodal, že vyzval policejního prezidenta, aby kontrolní závěry pražské policie ještě prověřil, nicméně ač se poslední dobou v médiích nad konáním policie rozčiluje docela pravidelně, k žádoucím změnám to dosud nevedlo.
Kastrační úzkost
Důvodem k zákroku se ovšem ukázal být transparent s nápisem „Chabé české penisy tyčí pevnou hranici“. Ten vztyčili dva účastníci protifašistické demonstrace směrem k Bartošovu „táboru lidu“. Oba demonstrující byli odvedeni na služebnu k podání vysvětlení a bylo s nimi zahájeno přestupkové řízení, neboť prý existuje důvodné podezření, že nápis byl pobuřující. Penisy jim byly zabaveny.
Koho ironická, nikoliv však vulgární slovní hříčka mohla pobouřit? Možná několik postarších účastnic náckovské akce, jejichž trička se podobala nástěnce brutálního národovectví. Lze ale předpokládat, že „ochablé penisy“ zasáhly na citlivém místě i jejich svalnaté mužské spolubojovníky a v neposlední řadě policii, která se rozhodla konat, neboť neunesla pohled na medicínský výraz pro mužské pohlaví a jeho sarkastickou ilustraci.
Stejně jako neonacisté. Ti ostatně vidí v přistěhovalcích živoucí falickou energii, nadlidské alfa samce, kteří můžou celé dny nonstop znásilňovat bílé ženy a ani se přitom nezadýchají. Freudova teorie o kastrační úzkosti, k níž se váže nevědomý strach z otcova penisu, jejž mu syn závidí, sice nepatří zrovna mezi vědecky stvrzené přínosy zakladatele hlubinné psychoterapie, zde to ale vypadá, že našla exemplární příklady, které ji konečně verifikují.
Při pohledu na vycvičené postavy z posiloven a přebuzené, křečovité úsměvy neonacistů si možná leckdo vzpomene, že steroidy sice pomáhají růstu svalů, ale mužnou sílu údajně spíše ubíjejí.
Podle zasahující policistky jsou ochránci pořádku nuceni jednat, když se najdou všeho všudy tři stěžovatelé. Na otázku, zda obrázek škrtnuté mešity není náhodou hanobením náboženství, národa, rasy nebo jiné skupiny osob, na nějž v případě protidemonstrace upozorňovalo mnohem více lidí, než nutná trojice, se nám dostalo odpovědi, že „přece chceme, aby se to vyřešilo v klidu, a nebudeme si dělat naschvály“. Jít si pro někoho do davu agresivních neonacistů je zkrátka určitě těžší úkol než vytáhnout někoho z lidí volajících po nenásilí a porozumění.
Nekonečná řeč Tomia Okamury byla následovaná proslovem A. B. Bartoše. Ten se nechtěl nechat svým předřečníkem zahanbit a délka jejich výstupů spíš než co jiného svědčila o čiré radosti z toho, že je vůbec někdo poslouchá. Zatímco Bartoš zůstal svým ovečkám věrný, Okamura se okamžitě po aplausu vydal na procházku Prahou se svou přítelkyní. Jasnější důkaz, že pro něj účast na podobných akcích není věcí hlubokého přesvědčení, ale snahou zaháčkovat potenciální voliče, těžko mohl podat. Zato Bartošův přídavek s megafonem na improvizovaných štaflích před houfem šikujícím se k pochodu před Úřad vlády (který je v letní sobotu beztak prázdný), byl hoden nedoceněného insitního umělce.
Hranice sluníčkářství
Sobotní akce ale vyjevila i naivitu v konání takzvaných sluníčkářů, kteří se rozhodli marši českých xenofobů nenásilně zabránit, což ovšem nemůže zcela zkazit dojem z toho, že tentokráte si do cesty xenofobům místo několika jedinců sedlo takřka sto lidí.
Se skřípěním zubů se lze smířit s tím, že proti extrémnímu národovectví se protestuje umírněným nacionalismem v podobě státních vlajek a zpěvem státní hymny (alespoň i s její slovenskou částí). Snaha ukázat, že ne všichni Češi podléhají xenofobním předsudkům, se tu nicméně úspěšně míjí s pochopením problému, protože nejde ani tak o Čechy nebo Syřany, ale především o lidi. Převádění skutečnosti pod společný, národní jmenovatel může věc jenom více zamlžit, což nakonec potvrzují někteří návštěvníci sobotní demonstrace, kterým nějakou dobu trvalo, než pochopili, kde je jejich místo.
Pokud ovšem tábor odpůrců fašismu reaguje na pokřiky „bílí negři!“ a „budete viset!“, skandováním sloganů „pojďme všichni na pivo“ nebo „máme vás rádi“, tak je něco hodně v nepořádku. Koho by napadlo, že bude třeba zdůrazňovat, že je zde stále řada antifašistů různé provenience, kteří by s náckem nikdy na pivo nešli a rádi je rozhodně nemají. Však si jen zkuste představit, jak by asi chutnalo pivo s někým, kdo na vás posunkuje, že vám podřeže krk. To, co v posledních týdnech sledujeme, není jen mainstreamizace xenofobie, jež se týká lidí, s nimiž je skutečně potřeba stále dokola diskutovat, ale také otevírání kanálů, které tu nejvíce páchly v devadesátých letech. Z nich pomalu vylézají neonacisté, kteří opět ucítili příležitost a sami sebe chápou jako společenský předvoj. Je stokrát historií potvrzené, že s nimi se diskutovat nedá, protože jejich řečí je násilí, na což by žádný sluníčkář neměl nikdy zapomínat. Mohlo by se mu to totiž vymstít. I sluníčkářství by mělo mít své hranice, aby se nestalo pouhou sebeparodií.
Opakované skandování „budete viset“ pak ukazuje, že nulová reakce ze strany policie jen dává potenciálním „lynčerům“ pocit beztrestnosti. Svou pasivitou tak policie vlastně umožňuje stupňování agresivity uvnitř celé společnosti. Pokud budou mít současní národovci stále pocit, že to, co dělají, je vlastně v pořádku, je otázka, jak dlouho bude trvat, než se pokusí přejít od slov k činům.
Autoři jsou publicisté.