Přestože na otázku škodlivosti minimální mzdy v ekonomii neexistuje jednoznačná odpověď, nešťastně velké množství domácích politiků a komentátorů se tak po léta tváří. Čím dál více studií, ale také konkrétní zkušenosti se zvedáním minimální mzdy v Británii nicméně zcela zpochybňují převládající výklad kladoucí rovnítko mezi rostoucí nezaměstnanost a vyšší minimální mzdu. Například nedávné studie z Puerto Rica a Indonésie ukázaly, že zvyšování minimální mzdy může mít opravdu pozitivní vliv na pracovní trh. Proč je tedy minimální mzda u nás extrémně nízká? I s oněmi navýšenými 9900 korunami totiž zůstáváme na šesté nejnižší příčce v Evropské unii a také poměr minimální mzdy k mzdě průměrné, který před zvýšením činil 31 procent, byl velmi slabý.
Hlavním motivem zvyšování minimální mzdy v Česku je, jak argumentuje i ministryně sociálních věcí Marksová, především snaha motivovat k práci lidi na sociálních dávkách. Vlastně se jedná o jistou snahu o úsporný krok státu. Zabraňuje se tak totiž situaci, kdy (jako například v Británii) dochází ke kompletnímu pokřivení „sociálního státu“. Tento jev popisuje oxfordský historik Owen Jones v knize The Establishment. Britský stát, tvrdí Jones, funguje ve skutečnosti jako sociální stát pro bohaté a pro majitele bytů účtující si nehorázně vysoké nájmy. Vzniká absurdní situace, kdy člověk nemá na základní potřeby kvůli přemrštěnému nájemnému a nízké minimální mzdě, a stát je nucen mu zbytek doplácet. Stát tak vlastně dotuje privátní kapitál, zcela v duchu neoliberálního „osvobozování“ trhu.
Trh s luxusním zbožím a nezbytnostmi
Výrok boha libertariánské pravice Miltona Friedmana, že zvyšování minimální mzdy je forma diskriminace nejslabších, je možno vnímat ve světle výše zmíněných studií méně rezolutně – jako varovaní, že ono zvyšování může být použito právě proti nim. Dobře patrné to bylo právě v Británii, kde konzervativní ministr financí George Osborne slíbil navýšení minimální mzdy na 7,20 liber za hodinu, ale přitom nekompromisně seškrtal různé dávky a doplatky pro ty nejslabší. Přitom devět z deseti nejchudších rodin spoléhalo na nějakou formu dotací od státu, o kterou tak přišly. Tak se Osborne lišácky zbavil schodku ve financích, způsobeného v tomto případě závislostí privátního kapitálu na dotacích státu, a zároveň převedl veškerou zodpovědnost na ty nejvíce zranitelné. Na tomto příkladu vidíme krizi současné pravo-levicové osy, kdy je konzervativní ministr schopen předčít požadavky labouristické vlády na minimální mzdu, ale nízkopříjmové skupiny tím v důsledku poškodí.
Extrémně nízká minimální mzda v Česku by měla být varovným signálem. Pokud je to opravdu tak, že i díky ní máme relativně nízkou nezaměstnanost a dobrý růst HDP, je nutné se také ptát, zda jsou takový růst a nezaměstnanost udržitelné.
Debatou, zda-li je zvyšování mzdy pro dělníky škodlivé, se zabýval již Karel Marx. Údajně přerušil práci na Kapitálu I, když slyšel o debatě mezi odbory a občanem Westonem, který měl odvahu čelit jejich tlaku a sám jako člen labouristické vlády varoval před tím, že navyšování mezd zaplatí především sami pracující. Marx na to reagoval pamfletem nazvaným Hodnota, cena a zisk. Westonův argument můžeme shrnout takto: pokud je kapitalista nucen zaplatit pět místo čtyř liber za mzdy, ušlý zisk si vynahradí zvýšenou cenou produktu. Tradiční ekonomie pak (spolu s Westonem) předpokládá, že to způsobí pokles poptávky po oné věci, a tím nutně menší produkci daných výrobků, a tedy i menší poptávku po zaměstnancích dávajících dohromady onen výrobek. Tudíž nezaměstnanost. Jak tvrdil občan Weston: pokud máme mísu s polévkou, dělníkům nepomůže, pokud dostanou větší lžíce (spoons), neboť kapitalisté vykompenzují potenciální ztrátu polévky zvednutím její ceny. Marx tento příklad vtipně označil za poněkud slabomyslný (spoony).
Ve své stati rozporuje nejprve to, co by se nám mělo zdát zřejmé, totiž, že celkové množství výrobků na trhu není nikdy fixní – tedy mísa s polévkou může samozřejmě měnit svou velikost, jediné, co tomu brání, je, že velké množství celkového bohatství společnosti je utraceno za luxusní zboží. Marx řekl, že kapitalisté se dělí na ty, co produkují nezbytnosti, a na ty, co produkují věci luxusní. Narůst ceny výrobků, uvažoval Marx, automaticky způsobí celkový nárůst poptávky po levnějších výrobcích. Z krátkodobého hlediska tedy narůst minimální mzdy způsobí například zvýšení ceny trička od H&M. Z dlouhodobého ovšem povede k rozšíření a nárůstu množství obchodů s textilem podobné cenové skupiny (na úkor obchodů dražších), a to bude naopak výrazným pozitivem pro zmíněné obchody a jejich zaměstnance. Způsobený přesun výroby z luxusních věcí na věci méně luxusní tedy není ztrátou pro celou ekonomiku, naopak, pro většinu je jasným přínosem.
Za Marxe byly dvě třetiny celkové produkce konzumovány pětinou populace. Dnes je tato nerovnost v celé Evropě ještě mnohem větší. Z toho jasně vyplývá, že ohromné množství věcí je produkováno právě v podobě „luxuries“. Jakkoliv je aplikovatelnost Marxova pamfletu dnes zpochybnitelná, jeho analýza byla ve své době podpořena vývojem spojeným se zavedením minimální mzdy (proti níž tehdy kapitalisté namítali, že povede k naprosté zkáze) a také předznamenává základní otázky o fungování kapitalistické ekonomiky, dále rozvinuté v Kapitálu.
Komu slouží cenová konkurenceschopnost českého dělníka?
Extrémně nízká minimální mzda v Česku by měla být varovným signálem. Pokud je to opravdu tak, že i díky ní máme relativně nízkou nezaměstnanost a dobrý růst HDP, je nutné se také ptát, zda jsou takový růst a nezaměstnanost udržitelné. Je známým neduhem vlád v kapitalistické společnosti, že jsou schopny dohlédnout jen do příštích voleb. Zcela chybí „politicko-ekonomická“ vize udržitelného ekonomického rozvoje. Jak mimo jiné ukazuje i nová studie ekonoma Leona Podkaminera zabývající se integrací středo-východních ekonomik do západní Evropy: naše pečlivé (nebo tupé?) následování pravidel Washingtonského konsenzu selhává v naplnění očekávání, že se vyrovnáme západním státům v nějakém „dějinně relevantním čase“. V tomto smyslu nás neoliberalismus zradil stejně, jako zradil námi tolik odsuzované Řecko.
Pokud je nízká minimální mzda v něčem výhodná, je to v konkurenceschopnosti na globálních trzích. Problém ale je, že jsme si (na rozdíl od většiny ekonomik včetně Číny) nestanovili limity pro množství zahraničního kapitálu, který může v naší zemi investovat. To v praxi znamená, že v Číně zisky z extrémního vykořisťování dělníků aspoň zůstanou k opětovnému zhodnocení. Naopak v Česku, kde podíl přímých zahraničních investic k HDP tvoří naprosto alarmujících 68 procent (mezi členy OECD je průměr 30 procent), lze předpokládat, že na nízké minimální mzdě bohatne především zahraniční investor. Současná situace je tedy především dokladem toho, že v Česku za snem o postupném vyrovnání se státům západní Evropy nestojí žádný reálný ekonomický plán.
Autor studuje právo na University of Sussex.