Zařízení v Bělé Jezové je určeno pro zbavení svobody uprchlíků a cizinců, které chtějí naše úřady deportovat buď do země původu, anebo do příslušné země Evropské unie, která jim odebrala otisky prstů a měla by podle Dublinského nařízení posoudit jejich azylovou žádost. Detence se rovná vězení, z hlediska životních podmínek a režimu není mezi těmito zařízeními žádný rozdíl. Uprchlíci před válkou, včetně rodin s malými dětmi nebo samotných nezletilých bez doprovodu rodičů, žijí v Bělé jako nejtěžší zločinci za mřížemi s několika vysokými ploty a ostnatými dráty. Kapacita Bělé je 270 lůžek, nyní je tam namačkáno 380 uprchlíků, v převážné většině pouze tranzitujících přes naše území dál na západ ke svým příbuzným. A tento servis ministerstva vnitra není zadarmo: nejenže policie odebírá uprchlíkům mobilní telefony, zřejmě aby nemohli informovat své příbuzné, že jsou v pořádku, ještě jim náš stát sebere veškeré peníze a za každý den pobytu v detenci musí uprchlíci českému státu platit. Například irácké, jezídské rodině s dětmi, kterou jsem v Bělé nedávno navštívil, tedy nejenom nepodáme v České republice pomocnou ruku, jak by se v civilizované a bohaté společnosti patřilo, ale naopak ji náš stát uvězní a obere o zbytky našetřených peněz na cestu. Člověku pak nezbývá, než se před touto rodinou hluboce stydět a pořád dokola omlouvat.
Zbaveni svobody
Toto nehumánní zacházení českého státu je navíc nezákonné ve světle smluv mezinárodního práva, které musí být podle Ústavy České republiky aplikovány přednostně před právem českým. To v realitě naší země znamená přednostně před čtyřiačtyřicetkrát novelizovaným zákonem o pobytu cizinců a nesčetněkrát novelizovaným zákonem o azylu.
Ministr Chovanec by měl zajistit, aby jeho vlastní lidé byli schopni a ochotni dodržovat mezinárodní právo a rozsudky nezávislých soudů.
Zbavení osobní svobody cizince za pouhý správní přestupek je podle cizineckého práva přípustné jen jako krajní prostředek v případě, že je dána jasná perspektiva rychlého vyhoštění ze země. Letos bylo jen v Maďarsku registrováno 90 tisíc uprchlíků a Maďaři výslovně uvedli, že nejsou schopni do října žádné uprchlíky přijmout zpět. Touto informací pozbývá zbavení osobní svobody svého zákonného účelu a musí být neprodleně ukončeno, protože je v rozporu s článkem 5f Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V české praxi naproti tomu uprchlík bývá z důvodu nepřijetí Maďarskem po šesti týdnech „vypuštěn“ za bránu detence a odchází jako turista hledat nejbližší nádraží vzdálené asi pět kilometrů.
Článek 3 Úmluvy o právech dítěte říká, že nejlepší zájem dítěte musí být zohledněn při jakékoli činností týkající se dítěte. Azylový odbor ředitele Tomáše Haišmana chápe tento nejlepší zájem dítěte tak, že uprchlické děti končí za mřížemi a ostnatým drátem v Bělé. A to dokonce i děti bez doprovodu rodičů. To je jasné porušení mezinárodního práva.
Právo neplatí
Stát má také povinnost podle směrnic práva Evropské unie zajistit bezplatnou právní pomoc a právní zastupování lidem zbaveným svobody pohybu. Ministerstvo vnitra tuto svou povinnost chápe tak, že od 1. července 2015 nezajišťuje nic, protože mu vyhovuje, že nikdo nepodává žaloby a odvolání po zpravidla nekvalitních rozhodnutích o azylu nebo zbavení osobní svobody.
Ani pravidlo respektování závazných rozsudků soudů v kauzách uprchlíků pro bohorovný azylový odbor jaksi neplatí. Krajský soud v Ústí nad Labem vynesl rozsudek, že chybí-li v zákoně přesně definované důvody obav z útěku uprchlíků, jak vyžaduje článek 28 Dublinského nařízení, je nepřípustné zbavit je osobní svobody. To v podstatě znamená, že zbavení osobní svobody všech z Maďarska tranzitujících uprchlíků spadajících pod Dublinské nařízení je v rozporu se zákonem. Propustí je tedy náš stát z detence? Těžko, vnitro totiž pravidelně rozsudky soudů ve prospěch uprchlíků ignoruje – zpravidla dělá nějakou dobu mrtvého brouka a pak argumentem změněných okolností případu znovu vydá rozhodnutí v neprospěch běžence. Ještě se někdo diví, že se uprchlíci v Bělé bouří?
Ministr Chovanec by měl, místo poučování zoufalých lidí v zoufalé situaci o našem právním řádu, v prvé řadě zjednat pořádek ve svém úřadě a zajistit, aby jeho vlastní lidé byli schopni a ochotni dodržovat mezinárodní právo a rozsudky nezávislých soudů.
Autor je právník a ředitel Organizace pro pomoc uprchlíkům.