Foto Petr Vrabec
Je půl třetí ráno. Zvoní mi budík. S pěti lidmi vyrážíme na pražské Hlavní nádraží. Dodávkou, plnou věcí, které lidé posílají uprchlíkům. Lidem, kteří před válkou utíkají do Evropy. Vyrážíme k vlaku směr Budapešť-Keleti. Vlaku, který na konečnou nikdy nedojede.
Dvě hodiny nakládáme z dodávky do vagónu plenky, potraviny, vodu, hygienické potřeby, spacáky, deky a oblečení. Přinesli je lidé na pražskou Kliniku, v rámci sbírky na podporu uprchlíků v Bělé pod Bezdězem. Klinika praská ve švech, a tak posíláme věci i za hranice. Za otevřené hranice v schengenském prostoru, o jejichž zrušení jsme dlouhá léta usilovali. Dodávku řídí kluk, kterého jsme nikdy předtím neviděli, kluk, který zkrátka nabídl pomoc. Přes přátele, přes internet, přes telefon.
Třídíme, balíme, taháme. Spousty pytlů a krabic, které mohou znamenat o trochu důstojnější život. Nevíme, co nás čeká, informace máme pouze z českých médií a navíc se mění každou chvíli. Když se zavřou dveře vlaku, na peróně zůstane posledních pár pytlů s věcmi, ostatní je odvezou zpět a naloží do auta směr Bělá.
Před Keleti stanují rodiny na trávníku, další jsou v metru. Děti si házejí frisbee, vyrábějí domečky z krabic, vybarvují omalovánky. Usmívají se na mě.
Vyrážíme vlakem s lidmi, kteří mají srdce. Rozhodli se pomoct lidem v Budapešti, protože je pár dní předtím viděli na vlastní oči a uvědomili si, že není na co čekat. Jsou našimi průvodci na cestě, jsou po dlouhé době lidmi, kteří nám připomenou, že existuje vzájemnost, že nejsme zemí samých zpovykaných xenofobů. Tito lidé jsou ochotni riskovat pro záchranu neznámých lidí ze zemí, které téměř neznají. Tito lidé se během sedmihodinové cesty stávají mými všedními hrdiny. To oni nám umožnili naskládat do svého vagónu „bordel pro ty čmoudy“, jak označuje tisíce darů procházející ochranka, a odvézt ho potřebným. (Nepřejí si být jmenováni, protože v době naší akce bylo v očích veřejnosti na pomoci uprchlíkům stále ještě něco špatného.)
Příští zastávka: konec Schengenu
Tímto vlakem prý poslední dny pravidelně jezdí novináři i uprchlíci. My narážíme jen na cizince, kteří se chystají strávit pár dní v Budapešti nebo odtud odletět na dovolenou. Protože nevíme, jak vyložit obrovský náklad, žádáme je o pomoc. Nikdo neodmítá. V Budapešti o nás vědí, komunikujeme s několika dobrovolníky, se kterými nás spojují přátelé. Řešíme logistiku. Dochází nám, že to není jen tak. Že dělat věci zdola znamená se je učit, a ne stávat se pomocníkem těch, kteří je už umějí. Učíme se.
O chvíli později přichází zpráva, že Maďarsko zavřelo hranice. Nevíme, co to znamená, informační šum, vlakvedoucí nám není schopen říct téměř nic. Kde skončí tenhle vlak, co bude dál? Po hodině se situace vyjasňuje, vlak dojede do Szobu a dál se nedostaneme. Opět žádáme lidi o pomoc s vykládkou vagónu. Vlak zastavuje ve stanici Štúrovo a my čekáme na našich posledních dvacet kilometrů do Maďarska. Csárdás se ovšem už nerozjede. Obracejí ho zpět do Prahy. Stojíme na nástupišti se stovkami kilogramů věcí, bez připojení k internetu, bez představy, co budeme dělat.
Dívám se na kopce před námi. Na hranici, která neexistuje a kterou nám přesto nepovolili překročit. Mísí se ve mně strach, jestli zvládnu hrůzy, do kterých jedeme, s pocitem vzrušení z neznámého. Do telefonu mi kamarád říká, že policisté odešli, přestali hlídat nádraží, že situace je úplně nepřehledná, že pouštějí vlaky pouze k hranicím a lidé se bouří. Říká, že vlaky s migranty zastavují kdesi v Maďarsku a lidi odvádějí do táborů.
Na našem nádraží je prázdno. Všechno, co slyším v telefonu, zní jako sci-fi a příběh z minulosti zároveň.
Solidarita v praxi
Na webu Kliniky jsou útržky našeho příběhu. Sbíráme lajky, máme desítky sdílení, lidé kontaktují přátele i slovenské neziskové organizace. Shánějí pro nás pomocníky i auta. Nic z toho nevíme, dokud nezačnou přibývat telefonáty z Maďarska, které slibují podporu. Přenášíme sbalené věci přes nádraží na parkoviště a snažíme se najít řešení. Kateřině se podaří domluvit taxi, než ho začneme nakládat, ozve se Aida, která pro nás domluvila džíp. Vejde se do něj sotva čtvrtina věcí, ale přijíždí mikrobus. Vzápětí přijíždí ještě Georg, baptistický kněz, který naloží své auto do posledního centimetru čtverečního. Během chvíle se objeví čtyři neznámí lidé ochotní pomoci, aniž bychom je kontaktovaly a vysvobozují nás ze Štúrova. Mluvíme nepříliš dobrou angličtinou. Rozumíme si.
Nasedáme nejprve do džípu. Mezi lidmi, kteří nás vezou, panuje strach z návštěvy Keléti, pro mě je důležité navštívit právě toto nádraží. Před pár dny mi došla trpělivost a nechtěla jsem už jenom číst. Chtěla jsem prožívat, a kam jinam jet, než na místo, ze kterého se dělá enkláva terorismu, epicentrum nemocí a zóna ne-kultury.
Budapešť-Keleti: tisíc tváří
Rozhlížím se městem. Nikde nevidím nájezdy migrantů nebo známky veřejných nepokojů, obklopuje mě živá metropole. Krásné místo na víkendový pobyt za pár set korun.
Přijíždíme na nádraží. O ulici vedle se nic neděje, lidé nakupují, telefonují, spěchají do práce, z práce, pro děti do školky. O ulici vedle se nic neděje a já si uvědomuji, jak sama podléhám informacím z médií, jak podle nich skládám obraz válečné zóny, v níž vládne strach a zákony ulice, místa kde už není bezpečno. Hloupost. Před Keleti stanují rodiny na trávníku, další jsou v metru. Děti si házejí frisbee, vyrábějí domečky z krabic, vybarvují omalovánky. Usmívají se na mě. Musím vypadnout. Schovám se za auto a brečím, protože nevěřím, že tohle způsobujeme lidem, kteří jenom chtějí být šťastní. Kteří chtějí žít důstojný život. Já, dívka, která se nezdráhá jíst z popelnic a žít po vybydlených domech, si tu připadám nepatřičně. Od téhle chvíle už nedokážu reagovat na řeči o ekonomických migrantech a teroristech jinak než pláčem. Je mi smutno z lidí, kteří chtějí zabíjet rodiny jen proto, že nevidí jejich tváře, že nechápou jejich situaci.
Rozdáváme plenky, mnoho rodičů nás odmítne, mají dost, raději je máme dát těm, kteří to více potřebují. Rozdáváme vložky. „Děkuji, nepotřebuji, jsem těhotná,“ říká jedna z žen. Rozdáváme hračky a bonbóny. Opodál začali muži skandovat „Německo, Německo“. Mezi tisícovkami migrantů a migrantek prochází několik agroneonacistů, někteří mají trika Jobbiku.
Připojujeme se k místní organizaci Migration Aid, pomohou nám vyložit věci, mají dobrý systém, jak věci rozdistribuovat. Migration Aid vznikla spontánně. Zdola. „Nesmíš se nechat dojmout, musíš věci vzít, schovat a pak rozdistribuovat, jinak tě cestou uprosí a těm na konci se nedostane,“ říká mi jeden z dobrovolníků. Nesmíš se nechat dojmout. Pak jdi za roh a buď dojatá. Ale až potom, až skončíš se svojí „misí“. Jdu na to.
My jsme tady. Doma.
Po návratu do Čech se snažím přemýšlet o všem, co jsem zažila. Uvědomila jsem si, že i když jsou tu restaurace, které odmítají obsluhovat uprchlíky, a lidé, kteří je chtějí střílet, je tu obrovské množství těch, kteří je naopak obslouží se vší radostí a pomohou jim, když bude třeba. Uvědomila jsem si, že se nemusím bát, že xenofobové vyhrají. Václav Klaus použil dnes sousloví falešný pocit solidarity s uprchlíky. Neexistuje nic jako falešný pocit solidarity. Existují lidé, kteří mají srdce, kteří chtějí pomáhat. Kteří nikdy nepůjdou s fašisty, nacionalisty a xenofoby. Přesvědčila jsem se, že naší nejsilnější zbraní je solidarita a že hranice mezi lidmi netvoří hranice států. Pochopila jsem, že jestli nás, Evropany, budou tito uprchlíci jednou nenávidět, bude to pro ostnaté dráty, za které jejich rodiny zavíráme, a jestli nás budou milovat, bude to díky těm, kteří teď projevují solidaritu a pomáhají. Tihle uprchlíci věří ve svobodnou Evropu, žijící v míru. Věřím ve stejnou Evropu. A udělám, co budu umět, abych jim ji takovou ukázala.
Autorka je dokumentaristka.