Sedím na školní zídce v turecké vesnici Yırca necelých sto kilometrů od západního pobřeží a kouřím. Kolem mě asi deset lidí mého věku pláče. Znovu a znovu si na mobilech přehrávají video, na němž je veselý tanec aktivistů a aktivistek přerušen dvěma explozemi. Ty sobotu 10. října v Ankaře zabily těsně po desáté hodině dopoledne přes sto účastníků demonstrace proti konfliktu mezi tureckou vládou a Kurdskou stranou pracujících (PKK). Počet zraněných je taky tříciferný. Protest organizovala turecká progresivně levicová strana HDP (Lidová demokratická strana) společně s odbory a dalšími levicovými organizacemi. Plakáty zvaly na demonstraci již několik týdnů dopředu i lidi v Istanbulu.
Vláda pod záminkou, že chce zabránit šíření „výjevů vyvolávajících paniku“, dočasně zablokovala Facebook a Twitter a podřídila média cenzuře. Šéfredaktoři dvou médií, která se rozhodla cenzuře vzepřít, skončili ve vazbě.
Situace na východě Turecka se od ukončení příměří označuje za občanskou válku mezi Kurdy a tureckým státem. Celý konflikt se promítá i do národní politiky. Vládní strana AKP prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana se snaží získat zpátky voliče, které ztratila v červnových volbách, a to právě díky prokurdské HDP. Turečtí Kurdové jsou totiž tradičně progresivně orientovaní voliči. Zároveň se na Turecko jako takové nedívají negativně – věří, že řešení jejich problémů je možné v rámci tureckého státu. To znamená, že pro ně doteď v zásadě existovaly jenom dvě volitelné strany – AKP a HDP. Zatímco Erdoğan si část Kurdů získal snahami o mírový proces s PKK nebo rétorikou, v níž se Kurdy snaží chápat jako přirozenou součást Turecka, HDP si svou popularitu založila na kurdském nacionalismu a důsledně levicovém programu. Slovo „nacionalismus“ bychom ale v tomhle kontextu neměli chápat negativně – spíše než o evropský nahnědlý nacionalismu jde o emancipační ideál, opírající se o politickou teorii sociálního ekologa a anarchisty Murraye Bookchina.
HDP – úspěšná radikální levice
Straně HDP se podařilo vydobýt si nejsilnější postavení na turecké „levé“ levici. Před červnovými volbami dokázala úspěšně oslovit i nekurdské voliče a jako první kurdská strana v novodobých dějinách Turecka se dostala do tureckého parlamentu. Díky svému feminismu, snaze o řešení problémů LGBT komunit či radikálním ekonomickým návrhům si získala i mladé Turky v Istanbulu či Ankaře. Můžeme ji tak řadit po boku jiných evropských, radikálně levicových stran – od skotské SNP přes francouzskou Fronte de Gauche (Levicová fronta) nebo německou Die Linke až po slovinskou Sjednocenou levici nebo španělské Podemos. A její vydařené předvolební tažení se projevilo i v zásadním poklesu popularity AKP mezi Kurdy. Zdá se, že Kurdové ještě nikdy nebyli tak jednotní v otázce svých volebních preferencí, jako je tomu tenhle rok.
AKP tak sice v červnu zvítězila, ale nebyla poprvé po dvanácti letech schopna sestavit jednobarevnou vládu. Erdoğanovi se tak zhroutily plány na přepsání ústavy a výrazné posílení pravomocí prezidenta. Následná koaliční jednání ztroskotala (říká se, že ze strany AKP šlo spíše o sabotáž), prezident sestavil úřednickou vládu a nové volby byly vypsány na 1. listopad. Od tohoto momentu se v Turecku stupňuje nesnesitelné napětí. Na východě země se prakticky otevřeně válčí, kanceláře HDP jsou opakovanými terči útoků pravicových nacionalistů a k tomu do Turecka prosakuje občanská válka ze sousední Sýrie, včetně aktivit fundamentalistů z Islámského státu. Právě IS je zodpovědný za prozatímní vrchol násilí, kterým byl červencový útok na kemp aktivistů Socialistické mládeže, plánujících překročit turecko-syrskou hranici a dostat se do Kurdy ovládaného – a dnes už prakticky legendárního – města Kobani v syrské provincii Rojava. Sebevražedný útok tehdy nepřežilo třiatřicet mladých lidí.
Tento útok však sobotní události v Ankaře zcela zastínily. Terč byl stejný – prokurdská levice. K teroristickému útoku se však zatím nikdo nepřihlásil. Navzdory prohlášení politiků z Erdoğanovy AKP není pravděpodobné, že by za útok mohla PKK. Ta ještě toho dne vyhlásila jednostranné příměří a zdá se nelogické, že by útočila na lidi, s nimiž sdílí celou řadu postojů. Islámský stát se však k útoku tentokrát také nepřihlásil. Podobných útoků jsou schopné i provládní fašistické organizace. Někteří lidé vidí právě v nich nejpravděpodobnější pachatele.
Přitvrzuje vláda i opozice
Po útoku se okamžitě zvedla vlna událostí, které zasáhly i Istanbul. Na slavném náměstí Taksim a přilehlé ulici Istiklal Caddesi pochodovaly tisíce lidí, volající po Erdoğanově demisi a poukazující na možné zapletení vlády do celé tragédie – a to minimálně skrze podcenění bezpečnostních rizik a podíl na rozdmýchávaní konfliktu na východě země, jež postupně přináší chaos do celého Turecka. Do establishmentu v čele s Erdoğanem se ostře obul i Selahattin Demirtaş, lídr útoky těžce otřesené HDP. Vláda pod záminkou, že chce zabránit šíření „výjevů vyvolávajících paniku“, dočasně zablokovala Facebook a Twitter a podřídila média cenzuře. Šéfredaktoři dvou médií, která se rozhodla cenzuře vzepřít, skončili ve vazbě. Úřady navíc pohrozily, že v případě, kdy se jiná média cenzuře nepodřídí, nemusí jejich noviny v následujících dnech vůbec vyjít. V neděli se tisíce lidí sešly na místě činu v Ankaře, pořádková policie jim ale zabránila ve vstupu na prostranství před hlavní železniční stanicí, kde k explozím došlo – přestože mezi nimi byly rodiny truchlící po zemřelých příbuzných. A turecká armáda na základě útoků učinila preventivní údery – bombardovala území na východě u hranic s Irákem, kde má PKK své základny.
Lidé se obávají další eskalace násilí. Někteří studenti mé univerzity vyjadřují obavy, že by nadcházející předčasné volby nemusely vůbec proběhnout svobodně. V zemi s druhou největší armádou NATO může být takováto situace opravdu nepříjemná. A konec konců s vojenskými puči má Turecko taky své zkušenosti. Jestli se však budeme držet sluníčkového scénáře a volby proběhnou svobodně, HDP má stále šanci zopakovat svůj úspěch a podruhé v jednom roce pokořit hranici deseti procent hlasů potřebných ke vstupu do parlamentu. To by znamenalo pravděpodobně konec vlády AKP. I takovýto výsledek ale může znamenat další vlnu nepokojů.
Na první pohled jsou jedinou známkou sobotní tragédie vlajky visící na půl žerdi – Turecko drží třídenní státní smutek. Vodní dělo na hlavní obchodní třídě Istiklal je běžným úkazem, proto nikoho nepřekvapuje, že na utrácení mladých Istanbulčanů v obchodech s fast fashion a předražených nočních klubech dohlíží i v těchto dnech. To, že v ústí Bosporu kotví turecké námořnictvo také není nijak výjimečná situace. Když se však procházím ulicemi své čtvrti, vidím ve tvářích místních starosti a komunikace s nimi je o trochu méně veselá než jindy. Lidé na otázku „Bude to horší?“ odpovídají zpravidla „Možná“, a když se jich ptám, jestli věří, že volby můžou něco změnit, nedokážou najít jednoznačnou odpověď. V pondělí ani v úterý se na mé univerzitě nevyučuje – učitelské odbory jdou do stávky na počest všech mrtvých. Nad hlavou slyším lítat vrtulník a někdy i stíhačku. I muezzini dnes svolávají k modlitbám podivuhodně smutně.
Autor je filosof. Momentálně je na stáži na univerzitě Boğaziçi v Istanbulu.