Jakub Adamec (I LOVE 69 POPGEJU)
Ortel. Knedlo, česko, zelo, pičo, pivo – hnijem v naší zemi. Vlastně mě pozvání k odpovědi do této ankety donutilo si ten Ortel konečně poslechnout. Nejdřív mě to dost vytočilo, ale záhy nasranost vystřídal smutek. Nejjednodušší melodie a rýmovánkové „pravdy“, aby posluchačům vše ještě lépe sedělo. Tihle lidoví mluvčí „většiny“, všech těch konvičkovců, bartošovců, dělnických stran, kotlebovců, práv a spravedlností, fideszů, jobbiků – jestli má být Evropa jen „křesťanská“, tak to s tebou do kostela nikdy nepůjdu a doufám, že tady nebude nikdy jen bílo ani v té nejtužší zimě.
Jan Bárta (Radio Wave)
Svůj prostor zde jsem chtěl nejprve věnovat dalším eskapádám PC Music a Sophiemu, ale duch Vánoc mě vybízí k hlubšímu zamyšlení v mém už beztak úzkém Turban ranku. Kdo měl totiž letos doopravdy „velký rok“, aniž by si toho většina majoritních médií povšimla (možná proto, že většinu času na veřejnosti tráví s hlavou pod tričkem? Jedině – the one and only – DJ Paypal! Ten patří i přes pevně dané tempo 160bpm a omezený zvukový rejstřík k nejverzatilnějším tvůrcům současného klubového ekosystému – věrný podstatě chicagského „trackmakerovského“ údělu rozšiřuje hranice jukeu a možnosti žánru dále napájí skrze jazzovo-funkovo-soulové kořeny. Mezitím si občas střihne neoficiální a neotřelé kolaborace – třeba dva společné tajné tracky se zmíněným Sophiem a A. G. Cookem, které patří k nejpřísněji střeženým klubovým artefaktům generace, co už dávno opustila členění na styly, bpm či pop/nepop. I když Paypalovi vlastní skromnost velí neopouštět pozice domovského „undergroundu“, setrvačnost vývoje v nejrychleji se vyvíjejícím proudu populární hudby dneška ho beztak do popředí brzy vynese.
Judita Císařová (Rekomando, Hluch Crew)
„Žádná vášeň, žádná láska.“ Přes řady desek s datem vydání 2015 vybírám zásadní počiny špinavýho punku – bylo toho dost a oblažuje mě, že srdce v jednoduchejch kytarovejch riffech stále ještě tepe. Sem směřuji svý kroky, když potřebuju uklidnit. Odrzlý hejskovství letos definovali Institute s deskou Catharsis. Label Sacred Bones je až hřejivá jistota, freneticky se zmítající zpěvák taktéž. Texty reflektující hnus a frustraci – stojím na jejich straně, uvěřitelnější punková kapela tu už dlouho nebyla, Iceage prominou. Dál tahám postpunkový eso z rukávu v podobě Diät. Rozdávání naděje a pozitivní energie proběhne někdy příště, tady se navazuje na to nejlepší z osmdesátejch let. Výjimečně setrvávám věrná kořenům. Jsou totiž věci, co jsem věděla dřív a který stále platí: všechno je špatně, zpátky na stromy!
Positive Energy LP (LUNGS-070) by DIÄT
Leoš Hort (Hrtl, Bukko Tapes)
Tahle deska mě letos doslova uzemnila. Vždycky jsem měl blízko k různým žánrům, rád přepínám mezi jazzem a technem, ale když jsem si poprvé náhodou pustil album Dysnomia od Dawn of Midi, měl jsem najednou v uších obojí najednou. Tolik fascinujících momentů a struktur připomínajících generativní techno, ale ve stoprocentně akustickém zvuku jazzového tria. Fascinující nahrávka, ke které si budu vždycky chodit pro inspiraci.
Jakub Hošek (A.M.180)
Byl to pestrej rok. Stovky nadprůměrnejch alb, desítky labelů a shows, retro i budoucnost. Jiný světy, sexy věci a divnosti. Tradičně mě bavilo všechno od screama po rap. Zmíním teď ale tři desky, který považuju za důležitý i pro jejich antispolečenskej aktivismus. Full Communism od Downtown Boys je nervně trhající politická postpunková deska šmrnclá rozvrzanou alternativou. Desetisongová párty o rasismu, xenofobii, fašismu nebo kapitalismu. Každej song je uřvaná angažovaná generační výpověď. Tradiční písničky o tom, jak se nám společnost snaží zavřít hubu, oči a srdce. Skvělá a podobně laděná je i druhá deska Payola od Desaparecidos. Třináctiletý čekání od jejich debutu se vyplatilo a Conor Oberst a spol. nahráli totálně hymnoidní emo desku plnou cynicko-kritickejch, protisystémovejch, poeticky geniálních textů. Songy, který tě povzbuděj k akci. Jseš v bezpečí, nejseš sám! Výběr uzavřu mojí number one deskou roku Platform od Holly Herndon a jejím vystoupením na Creepy Teepee. Tahle holka posouvá hranice popu a dělá z něj současný umění. Platforma, která dělá ze světa hezčí místo. Jediná droga je muzika. Do it yourself. Hledej cestu. Fuck nazi.
Miloš Hroch (Radio Wave)
Rok 2015, to jsou pro mě nahrávky od členů atlantského rapového kolektivu Awful Records, které zaplavovaly internet, akceleracionistické beaty od Rustieho na novince EVENIFYOUDONTBELIEVE nebo rapové hymny Kendricka Lamara, které lidé jednohlasně zpívali v ulicích amerických měst při protestech proti policejní brutalitě. Tím dlouhý seznam nekončí, přesto tou mou deskou roku je Platform od americké elektronické skladatelky Holly Herndon. Ta se na ní rozchází se stroji, kterým už nemůže věřit, a zároveň se s nimi chce „udobřit“. Korporace a bezpečnostní agentury jsou v jejím počítači a její laptop leží v ložnici – to je jádro celého problému. Deska Platform je voláním po decentralizovaném internetu a vzájemné spolupráci na síti. Herndon se svým partnerem, novomediálním umělcem Matem Dryhurstem, který se na albu také podílel, přichází s konkrétními řešeními. Důkazem je nedávno spuštěný framework Saga sloužící nezávislým umělcům ke stopování jejich tvorby na internetu. Zároveň je to nástroj pro měnění kontextu – nelíbí se vám, kam se na síti dostal váš videoklip? Můžete s tím něco udělat, tady máte zbraň. Herndon zase buduje databázi postinternetové hudby, která už kompletně vznikala na síti – má sloužit k lepšímu pochopení toho, co internet znamená pro umělce. Album Platform tak není jednorázově vydanou nahrávkou, ale procesem. Žádná jiná hudba letos nevystihla lépe ducha doby, kdy nám zoufale ubývá soukromí a počítač s rychlým připojením je naším domovem, ateliérem i hudebním studiem.
Vojtěch Jírovec (Ditchmag)
Lisabonská komunita kolem vydavatelství Príncipe Discos stejně jako loni přišla s mnoha výtečnými deskami. NON Records byli v druhé polovině roku všude – když se přidali mexičtí NAAFI, bylo to obzvlášť dobré. Také kolektiv Bala Club se do mě trefil každou věcí, pod kterou se některý z jeho členů, potažmo kamarádů, podepsal. Možná ještě více mě ale bavily scény, které alespoň prozatím postrádají větší organizaci a hledání tracků zde bývá zpravidla nepříliš předvídatelnou honičkou po shareovacích serverech či na YouTube. Zatímco durbanský gqom se v příštích měsících může těšit na slušný hype, pouliční balani shows z malijského Bamaka nebo peruánský tropical bass překračují své domovské hranice zatím jen sporadicky.
Ondřej Krochmalný (Planety)
Zásadní hudební událostí roku je pro mě letošní deska Calvery, jinak taky kytaristy z Fetch! Vzácnou věc z ní dělá především totální neidentifikovatelnost souřadnic, ze kterých Calvera vysílá kusy své zvukové matérie. Z každého tónu nebo vazby je jasné, že jde o absolutně svébytný kontinent – nemůžu si vybavit jediný projekt či kapelu, o které bych mohl tvrdit, že na ni Calvera bezprostředně navazuje. Nemůžu pochopit, že tahle deska víceméně prošuměla kolem, aniž by si ji kdo nějak zásadněji všiml.
Ondřej Lasák (Genot Centre)
Podle serveru Last.fm, laureáta ceny za nejhorší redesign všech dob, jsem letos slyšel o čtvrtinu méně skladeb než v roce 2014. Na hudbu jsem rozhodně nezanevřel. V poslední době se ale stále častěji topím v rozsáhlých repetetivních kompozicích, které mě i přes svůj výrazový minimalismus dokážou přimět k mnohem soustředěnějšímu poslechu. Kuba Ziołek, známý pod pseudonymem Stara Rzeka, minimalismus rozhodně nevyznává. Už na svém debutu Cień chmury nad ukrytym polem v jednotlivých skladbách ambiciózně střídal americký folkový primitivismus s black metalem, krautem nebo dronem. Na aktuálním albu Zamknęły się oczy ziemi pracuje Ziołek s totožným zvukovým základem. Poprvé se mu však daří jednotlivé žánry organicky kombinovat do soudržného celku. Ziołek je mistr koláže. Každou skladbu podmalovává neustále mutující zvuková vrstva, kterou skládá ze statických dronů, terénních nahrávek a náhodně generovaných zvuků z Buddha Machine. Tyto zvuky pak dokáže během chvíle citlivě vygradovat do transcendentálního hluku, který jeho v základu skromné kytarové kompozice posouvá mimo moje chápání.
Zamknęły się oczy ziemi (Instant Classic) by Stara Rzeka
Lumír Nykl (A.M.180, Red for Colourblind)
Překvapivě téměř opomíjený, ale v streamovací infrastruktuře a klubovém parketu o to více zapuštěný virus typu Vernáculo, který na přelomu roku rozšířila superskupina Future Brown, má různé přenašeče. Zvuk roku 2015 se zasekal v mexickém, karibském, jihoafrickém či postafrickém trojrytmu. Největšího účinku s tímto prostředkem dosahují producenti, kteří „neevropskost“ evokující rytmus bez problému vážou na formy známé z instrumentálního grimeu nové generace – britští Endgame, Kamixlo nebo rappeři jako Blaze Kidd a Uli-K v Evropě, Lao nebo NAAFI v Mexiku nebo v Portugalsku usazené africké tance kuduro a batida. Taneční podžánr zatížený na typický trojičkový rytmus kritik Adam Harper ztotožňuje s výrazem „tresillo“. Podle něj tradiční africké formy vytržené z kořenů mohou v globálním undergroundu dát vzniknout něčemu skutečně současnému a zároveň být silnými „hlasy, které podrývají bílou nadřazenost“. Tyto rozsáhlé tendence bývají shrnovány do termínů jako „dekolonizovaný dancefloor“ nebo „zvuk africké diaspory“. Stejný rytmus ale pohání například i tradiční kurdský tanec halparke. Rok 2015 je s „triplet-soundem“ spojený i díky oslavám ubránění města Kobane, které opěvují kurdští hitmakeři, jmenovitě zpěvák a syntezátorový virtuoz Metin Kilamedin. Svébytným vizuálem kontruje mnichovský umělec Alberto Troia, skrývající se pod jménem Kyselina™. Tomu se po dřívějším tracku Kyselina norského producenta Drippin dostalo dalšího high five v podobě audiovizuálního díla Drippin (Kyselina OST), což je v zásadě ambientní track od producenta Why Be. Oknem, které otevřel globální online underground, se techno utopie a radikalita industriální elektroniky vracejí coby vzpomínka na technický obraz, který letos jeho zakladatel Jeff Mills vypodobnil jako „futuristický manifest“. Ten se spíše než protetickou funkcionální hudbou k tanci měl stát oporou pro žitou emancipační politiku.
Viktor Palák (Aardvark, Fullmoon)
Necháme-li stranou kapely, které se s železnou pravidelností vracejí na festivaly zapomenuté v čase, dalo by se říct, že rok tvrdých kytar patřil dronemetalovým Sunn O))). Triumfální koncerty, nová deska, vše jim nakonec hrálo do karet. V menším měřítku to ale platilo i pro kapely z nám blízkých zemí, které si s globálním úspěchem příliš nespojujeme. Polský projekt Stara rzeka skončil druhý ve výročním žebříčku serveru The Quietus (na záda mu tak koukali třeba Oneohtrix Point Never a z ještě větší dálky Sufjan Stevens), zatímco maďarští Thy Catafalque vydali další desku u Season of Mist (a zůstali tak jednou z mála experimentálních kapel druhdy progresivního vydavatelství). Ani jedna z desek zásadně nepohne scénou, obě ale dokazují, jak citlivě lze do tvrdé hudby zapracovávat regionální folklór a neznít u toho jako stá kopie schématu „éterická zpěvačka doprovází agro riffování a tklivé housličky“.
Zamknęły się oczy ziemi by Stara Rzeka
Edgar Schwarz (Schwarzprior, Wolf Trap)
Když jedeš v noci v autě, když si dáváš lajnu, když šoustáš. Pokud si v těchto situacích vystačíš s jednou deskou, tak to znamená, žes natrefil na tu pravou. Pro mě dvě nej z uplynulýho roku: Hotline Miami 2 Wrong Number a Marilyn Manson: The Pale Emperor.
Adéla Sobotková (umělkyně)
Rok 2015 byl pro mě ve znamení velmi osobních, emotivních a otevřených desek. Dle mého je nejlepším konceptuálním albem roku pokřivený autoportrét Oneohtrixe Point Never nazvaný Garden of Delete. Oneohtrix se také postaral o jeden z mých nej live audiovizuálních zážitků několika posledních let, a to v berghainském Panorama baru. Nečekaně se mu ale vyrovnal Loticův live set na olomoucké Přehlídce animovaného filmu. Bývá pravidlem, že nejčerstvější pocity jsou nejsilnější, a tak jeho EP Heterocetera a na podzim vyšlé album Agitations jsou u mě momentálně na vrcholu poslechovosti. Ultraplastické zvukové proudy kolem Lotica, Jlin, opulentního Arcy nebo Rabita, Angel Ho a jejich labelů Halcyon Veil (Why Be, Toxe ad.) a NON (Angel-Ho, Nkisi ad.) jsou dle mého oním novým paradigmatem, které má po rozjuchaném roce 2014 tendence vracet pozornost k živému cítícímu jedinci v reálném světě. Na rozdíl od loňského roku, jenž unikal do stavu extatického maniakálního štěstí, se nyní vyhlásila válka euroamerické pasivitě a přehlížení čehokoliv, co se děje vně komfortní zóny. Neofuturistická estetika přináší nové možnosti, jak zprostředkovat přenos silně osobních a unikátních emocí syrovou elektronikou a jak sdílet skutečnost jednoho jediného člověka s celými zástupy. Je posilující sledovat, jak svobodná a sdělná může tvorba být, když se začne žít beze studu.
Lucia Udvardyová (Baba Vanga, Easterndaze)
Wilted Woman je one-woman projekt americké producentky, kterou jsem během léta „objevila“ na půdě industriálního objektu v Neuköllnu. Jednalo se o pravidelnou pondělní akci D.I.Y. Church, která se konala na různých netradičních místech Berlína. Je to de facto komunitní umělecký streaming, koncert a performance v jednom. Do tohoto okruhu patří i producentka Wilted Woman, jejíž rytmický analogový hardware set a špinavá a patřičně dystopická lo-fi estetika se staly mým oblíbeným soundtrackem. Sample jejího tracku „I Swear I Will Hurt You“ je z promluvy Jareda Cohena, který hovoří o nejčastější a nejneoblíbenější otázce, kterou mu lidi kladou: proč přestal pracovat pro americkou vládu a přešel ke Googlu…
Karel Veselý (hudební publicista)
O nové vlně rapperů z Atlanty se píše už nejméně dva roky, bylo to ale teprve v roce 2015, kdy „weird Atlanta“ a její neortodoxní přístup k rapu udeřila naplno na všech frontách. Young Thug zabodoval nahrávkou Barter 6 a dvoudílnou mixtape Slime Season, v Atlantě usazení Rae Sremmurd debutovali výtečnou hitovou kolekcí SremmLife, I LOVE MAKONNEN navázal na úspěch šlágru Thuesday skvělým EP Drink More Water 5 a Gucci Mane vydal víc desek, než jsme schopní proposlouchat. V závěsu jsou ještě Migos, Rich Homie Quan, OG Maco nebo kohorta kolem Awful Records: Father, Slug Christ, Tommy Genesis. A samozřejmě nemůžeme opomenout zářez největší – kodeinový narkonaut Future vydal famózní album Dirty Sprite 2 a k tomu ještě řadu skvělých mixtapes (Beast Mode, 56 Nights) nebo trochu slabší společné album s Drakem. Future je navíc spojnicí s předchozí generací bláznivého atlantského rapu – byl členem kolektivu Dungeon Family, z něhož se rekrutovaly devadesátkové hvězdy atlantského rapu Goodie Mob a OutKast.