Izrael má k demokracii daleko – je to etnokracie, která diskriminuje tisíce svých občanů. Izraelský premiér Benjamin Netanjahu se chová podobně jako autoritářský vládce Maďarska Viktor Orbán. A Evropa dělá tváří v tvář teroristickým útokům jednu chybu za druhou. Tvrdí to proslulý izraelský historik Šlomo Sand, jehož kniha Jak byl vynalezen židovský národ nyní vychází v českém překladu.
Jak vnímáte atmosféru v Evropě po letošních teroristických útocích a uprchlické krizi?
Na vzestupu je islamofobie, která v podstatě kopíruje někdejší antisemitismus, nebo lépe řečeno „judeofobii“. Pomáhá totiž Evropanům, aby se sjednotili a našli si společného nepřítele. Odpor k muslimům vychází z ekonomické krize a potřebě lidí hledat viníky dnešních problémů. Bez krize by islamofobie nebyla tak silná. Znám velmi dobře francouzské prostředí, protože částečně žiju v Nice, kde vládne brutální rasismus. Politická atmosféra je špatná v celé Francii. Dochází k zajímavé shodě: Marine Le Penová a krajní pravice nenávidí Araby, kdežto velká část umírněné levice nesnáší muslimy. Jedná se hlavně o intelektuály, kteří mají vliv ve francouzských médiích. Stále od nich slyšíte otřepaný argument: nejsme žádní rasisté, odpor k muslimům je jen odpor proti náboženství, ne proti etniku nebo rase. Také mě pobouřila reakce francouzské veřejnosti po teroristických útocích na Charlie Hebdo. Napsal jsem dokonce článek, který se jmenuje Nejsem Charlie. Jsem Charlie Chaplin…
Nevyřešená krize se přelévá do nejrůznějších rasismů, perverzí, lokálních konfliktů, násilí, pokleslé kultury a víru ve vládu pevné ruky. Někde slouží jako pojítko islamofobie, jinde zase antisemitismus, respektive „judeofobie“.
Co vás konkrétně naštvalo?
Paříž i celá Francie jsou čím dál konzervativnější. Připomíná mi to třicátá léta. Ovšem s tím rozdílem, že tehdy aspoň existovaly síly, které těmto trendům čelily. Terorismus je samozřejmě odporný. A obhájci Charlie Hebdo tvrdí, že se jednalo o útok na svobodu slova, protože tento časopis zesměšňoval všechny – Židy, křesťany i muslimy. Ano, ale copak všichni zapomněli na kontext? Ve Francii i dalších evropských zemích žijí miliony muslimských migrantů v tom nejhorším sociálním postavení a dělají ty nejpodřadnější práce. Je opravdu velký rozdíl mezi zesměšňováním náboženství, které je v dané společnosti dominantní, a víry utlačované a zbídačené menšiny. A já soucítím s těmito lidmi, kteří živoří ve slumech a ghettech. Podobně jako Charlie Chaplin, který se nikdy nevysmíval migrantům a chudým lidem.
Jaké byly reakce na váš článek?
Samozřejmě jsem byl tvrdě odsouzen a ztratil jsem řadu přátel. Víte, naše reakce na terorismus je neskutečně pokrytecká. Islámský stát (IS), neboli Dáeš, vraždí přinejmenším desetkrát víc muslimů než Evropanů. Ale tito lidé nás nezajímají. A to není vše. V zemích jako Saúdská Arábie nebo státy Perského Zálivu probíhá odpor proti represivním náboženským zřízením. A mělo by být naší povinností tuto vzpouru a její účastníky, kteří jsou často tvrdě pronásledováni, podpořit. Jenže naši západní politici místo toho s těmito ultrakonzervativními náboženskými režimy vesele spolupracují a obchodují.
V Paříži došlo 13. listopadu k dalším teroristickým útokům. Jak by na ně měly evropské země reagovat?
Atentáty odsuzuji. Je to odporný čin. Ale současně říkám toto: oběti útoků byly absolutně nevinné, jenže samotná Francie nevinná není. Je to bývalá koloniální velmoc, která provádí cynickou politiku. Teroristé z IS reagovali na bombardování svých pozic francouzským letectvem. A my si musíme uvědomit klíčovou věc: jednalo se o reakci – jakkoliv o zvrhlou a strašnou reakci. Nesmíme zapomínat, že IS se zrodil z války v Iráku a zpackané velmocenské politiky v této oblasti. Je nutné přijmout fakt, že každá západní intervence na Blízkém východě jen zhoršuje situaci. Pozor, to neznamená, že bych v nejmenším obhajoval IS nebo že by tato organizace neměla být poražena. Ale k tomu může dojít jen pomocí lokálních sil – především Kurdů. A je tragédie, že Západ kvůli svému spojenci – Turecku – odmítá Kurdy náležitě vyzbrojit. Potřebovali by nutně těžké zbraně, aby IS porazili. Ale to Západ neudělá. Bude dál pokračovat v bombardování, což řešení nepřinese.
Myslíte, že dnešní napjatá situace posílí krajní pravici – ať už v Evropě nebo Izraeli, odkud pocházíte?
Tyhle trendy jsou všude podobné. Jelikož žiju v Izraeli a ve Francii, mám dobré srovnání obou zemí. A situace v Izraeli se nebezpečně zhoršuje. Benjamin Netanjahu se chová hůř než Marine Le Penová, je spíš jako maďarský premiér Viktor Orbán. A v lecčems je ještě horší. Samotná Le Penová v jednom rozhovoru řekla, že kdyby na veřejnosti mluvila stejně jako izraelští politici, byla by už dávno ve vězení. A měla pravdu. Je sice rasistka, ale není hloupá. Izrael je totiž tvrdě etnocentrická a nacionalistická společnost. Nepatří všem svým občanům, ale výhradně Židům.
V knize Jak byl vynalezen židovský národ píšete, že Izrael není v pravém slova smyslu demokracie, ale „etnokracie“. Můžete to vysvětlit?
To je jednoduché. Izrael je definován jako židovský stát. To znamená, že patří Židům žijícím kdekoli na světě, ale nikoli všem občanům, kteří bydlí na jeho půdě. Prostě řečeno: podle izraelských zákonů Izrael patří českým Židům mnohem víc než spoustě mých univerzitních studentů a přátel z Tel Avivu. Ti totiž vůbec nemusí být uznáni jako Židé, nebo to jsou Arabové, kteří sice žijí v Izraeli, ale mají omezená práva.
Jak se to projevuje v každodenním životě?
Pokud byste byl Arab a chtěl si vzít Židovku, není to v Izraeli možné. Anebo jiný příklad: moje asistentka z univerzity v Tel Avivu měla židovského tatínka, ale ne maminku. A to je problém, protože izraelské úřady uznávají jako Židy jen lidi s židovskou matkou. Má kolegyně je proto vedená jako „Ukrajinka“ a musela odjet do ciziny, aby si mohla vzít svého židovského přítele. Ani to by totiž v Izraeli nešlo. Nedokážu se smířit s tím, že Izrael patří někomu, jako je například americký režisér Woody Allen, mnohem víc než mým studentům. A jak můžou izraelští politici tvrdit, že tohle je demokracie? Sám jsem napsal knihu, která se jmenuje Jak jsem přestal být Židem. Nemůžu totiž snést pocit, že žiju v Izraeli jako privilegovaný občan. Zkrátka: etnokracie znamená, že Izrael se nestará o dobro všech svých občanů, ale jen o dobro Židů.
Izrael tedy nesplňuje nároky kladené na demokracii?
Demokracie musí vyhovět důležitému požadavku – měla by zajistit rovnost pro všechny lidi, kteří v ní žijí. Jenže platí tohle o Izraeli? Tato země už od roku 1967 okupuje palestinská území, kde zbavila lidi všech práv. A přímo na území samotného Izraele žijí tisíce Arabů, kteří jsou považováni za občany druhé kategorie. Izraelská identita je totiž výlučně židovská. Tento stát patří jen židovské většině a slibuje práva na tuto zemi ještě početnější židovské mase v zahraničí, která zde vůbec žít nehodlá. Uplatňuje bezpočet mechanismů a diskriminačních zákonů. A také nařízení, které podmiňují přístup k veřejným zdrojům výkonem vojenské služby, jenže vylučují z toho všeho izraelské Araby. Většina zdrojů je vyhrazená pouze Židům. Ministerstvo vnitra dokonce určuje „národnost“ každého občana a ten si ji nemůže zvolit ani změnit – leda by konvertoval k judaismu.
V samotném Izraeli ale probíhají volby a existují tam základní svobody. Není Izrael demokracie, která se kvůli okupaci palestinských území prostě chová koloniálně?
S tím bych souhlasil, kdyby se Izrael více otevřel a demokratizoval. Kdyby se alespoň trochu uvolnila etnická pouta a rozšířila se občanská práva pro všechny obyvatele Izraele, tedy nejen pro Židy. Jenže k ničemu takovému nedošlo. Místo toho se udržuje exkluzivní etnická identita a dochází k diskriminaci zhruba čtvrtiny občanů – Arabů i všech ostatních, kteří nejsou považováni za Židy. S Netanjahuem v čele státu se navíc tyto trendy zlověstně zhoršují. Nacionalismus je dnes silnější než dřív. V jeho jádru stojí mýtus, že židovští obyvatelé Izraele patří ke starověkému lidu, který žil v Palestině před dvěma tisíci lety. A nyní se prostě vrátil a nárokuje si zemi svých předků.
Vyvracení tohoto mýtu je hlavním tématem vaší knihy. Proč tedy Židé nejsou starověký národ, který se po staletích znovu vrací do Palestiny?
Tvrzení, že dnešní Židé jsou potomci jednotného národa, který byl před dvěma tisíci lety vyhnán Římany, je nesmysl. Původní Židé zůstali v Palestině. A v počátcích islámské expanze většinou přestoupili k islámu. Lidé, kteří se později v Evropě hlásili k židovské víře, byli potomci místního obyvatelstva, kteří konvertovali k judaismu. K žádnému vyhnání ze „země zaslíbené“ tedy nedošlo.
Ale řada lidí tomu nemusí věřit. O co se váš názor opírá?
Tohle samozřejmě netvrdím jen já. Shodne se na tom mnoho izraelských historiků. Díky studiu pramenů víme, že Římané žádné „děti Izraele“ nevyhnali. Římská provincie Palestina byla sice od čtvrtého století n. l. křesťanská, ale žili tu jak křesťané, tak židovští věřící. Později, v sedmém století, sem přišli muslimové. Jenže ani ti Židy nevyhnali a chovali se k nim překvapivě mnohem lépe než římské a byzantské úřady. A mnoho Židů poté konvertovalo k islámu. Evropští Židé tedy nepřišli z Palestiny. Je možné, že řada z nich pochází z Chazarské říše, což bylo území mezi Černým a Kaspickým mořem, jehož obyvatelstvo konvertovalo k judaismu.
Jak byl tedy vynalezen židovský národ?
Podobně jako jiné národy. Vznikl v devatenáctém století. Židovští intelektuálové vytvořili nacionalistický mýtus, který měl sjednotit obyvatele roztroušených židovských komunit. Byl to analogický proces jako u Němců, Rusů a podobně. Židovský národ je tedy jednoznačně výtvor moderní doby. Jeho součástí jsou určité představy o minulosti, pocit vlastní výjimečnosti a potíže s určením, kdo je vlastně Žid a kdo ne. Židé však měli velkou nevýhodu, že byli vystaveni tvrdému pronásledování a diskriminaci. A v době, kdy se rodily ostatní národy, sloužili mnoha Evropanům jako obětní beránek. Němci nebo Rusové v nich viděli zhruba to, co dnes vidí lidé v muslimech: hrozbu. To v Židech pochopitelně posílilo výlučnost a touhu oddělit se od ostatních.
A výsledkem toho všeho je dnešní stav?
Všechny národy si prošly bolestnou fází – krutostmi, válkami a nespravedlnostmi. Postupně se ale dokázaly otevřít ostatním. Je zbytečné připomínat, že Británie je státem všech svých obyvatel – Angličanů, Velšanů, Irů, Skotů, muslimů i ortodoxních Židů. Z hlediska práva jsou všichni Britové a království patří všem občanům. I když tu jsou potíže. Tohle o Izraeli říct nejde. Zůstal uzavřen v etnické pospolitosti. A přitom by žádný Žid žijící v západní liberální demokracii nestrpěl diskriminaci a vyloučení, jaké zažívají Arabové v Izraeli a Palestinci na okupovaných územích.
Jenže nezažíváme právě dnes nebezpečný návrat k etnickému státu i v Evropě?
Ano, k tomu opravdu dochází. Sílí xenofobie a nacionalismus. Nenašli jsme totiž žádné východisko nebo katalyzátor hospodářské krize. Ta minulá vyústila ve světovou válku. Ale dnes je to jiné. Mnoho lidí by si sice hrozně přálo konflikt, ale díky existenci jaderných zbraní už k žádné třetí světové válce nedojde. Znamenalo by to totiž rychlý zánik lidstva. Nevyřešená krize se proto přelévá do nejrůznějších rasismů, perverzí, lokálních konfliktů, násilí, pokleslé kultury a víru ve vládu pevné ruky. Někde slouží jako pojítko islamofobie, jinde zase antisemitismus, respektive „judeofobie“.
Zníte jako velký pesimista. Nevede z dnešního marasmu přeci jen nějaká cesta ven?
V případě Izraele jsem ztratil naději. Nacionalismus je hrozně silný a Izraelci se nikdy nevzdají okupovaných území, jako je Západní břeh, kde žijí Palestinci. Důvod je nasnadě. Tato území pro ně představují „posvátnou půdu“ jejich domnělých předků. Izraelští Židé prostě chtějí Palestince úplně vyhnat. Říkají: Ať táhnou ke svým arabským bratrům do jiných zemí… Jako by všichni úplně ztratili soudnost. Neumíme se na sebe podívat s odstupem a říct: Dobrá, tohle děláme špatně, pojďme to napravit.
A jak je to s ostatními zeměmi?
Někdy mi přijde, že se lidstvo zbláznilo. Obrat k „etnizaci“ dnes vidíme všude kolem. Vždyť kolik českých a evropských politiků už vzkázalo uprchlíkům ze Sýrie i odjinud: „Táhněte, odkud jste přišli!“ V šedesátých letech jsem byl levičák. A věřím, že levice by dnes jako jediná mohla přinést řešení. Jenže má problém. Připadá mi, že jede v autě s úplně zabláceným předním sklem. Chce jet dopředu, ale neví kudy a pořád kouká do zpětného zrcátka – tedy do minulosti. Přední sklo je neprůhledné, protože stěrače ukradl levici Stalin. Musela by najít odvahu a sklo rozbít. Udělá to? Nevím, jsem skeptický. Ale to neznamená, že jsem fatalista. Jako historik vím, že v minulosti byly jiné zlověstné doby. Narodil jsem se těsně po druhé světové válce, což bylo hrozné období nejen pro Židy. Ale mí rodiče i já jsme přežili, což mě dodnes naplňuje optimismem. Věřím, že lidé se vzpamatují a z dnešní šlamastyky se dostanou.