Ilona Švihlíková vydala novou knihu Jak jsme se stali kolonií. Píše v ní, že Česko se stalo periferií, a to jak ekonomickou, tak myšlenkovou. Naše země nedokáže prosazovat své vlastní zájmy, vyznačuje se špatnou životní úrovní a nekvalitními elitami. O tom, jak jsme dospěli do dnešního stavu a kudy vede cesta ven, jsme vedli následující rozhovor.
Proč je podle vás Česká republika kolonie?
Vycházím hlavně z ekonomické situace. Dlouhodobě se zabývám odlivem zisků z Česka, které jsou masivní a výjimečné v rámci celé středovýchodní Evropy. Dále je u nás nízká úroveň mezd a neodpovídající životní úroveň. Když si tohle dáte dohromady, vyjde vám nerovnoprávné postavení Česka. Jsme závislá ekonomika neboli kolonie.
Projevuje se to i jinde než v hospodářství?
Především v otázce politické reprezentace. Jde o neschopnost formulovat národní zájem a prosazovat ho. To je naprosto tristní. Přijímáme informace se zpožděním, nevznikají tu žádné velké myšlenky, v zásadě jen kopírujeme zahraniční vzory. Slovo kolonie se netýká jen ekonomiky, ale má to neblahé důsledky také v politice, kultuře a na mezinárodní scéně.
Není ale výraz kolonie přehnaný? O Česku se často píše jako o „otevřené ekonomice“.
To je klišé. Co znamená „otevřená ekonomika“? Můžete sice měřit otevřenost, ale základní otázka by měla znít: prospívá nám současný stav, nebo ne? My se můžeme integrovat do ekonomiky buď dobře, nebo špatně. A já si myslím, že dobré to vůbec není.
Podívejme se tedy na naši situaci podrobněji. K tahounům českého hospodářství patří automobilový a zpracovatelský průmysl. Neměli bychom Česku spíše říkat „montovna“?
To je pravda. Jenže je tu velký problém. My nejsme v drtivé většině případů tvůrci cen. Jsme v pozici subdodavatelů, zatímco opravdu velká rozhodnutí týkající se výzkumu, vývoje a cenové politiky se dělají v cizině. My se musíme jen přizpůsobovat. Fungujeme jako jakýsi záložní prostor pro německou ekonomiku.
Naše mzdy jsou ve srovnání s německými na čtyřiceti procentech. Jenže náš hospodářský výkon – dle HDP – je na pětašedesáti procentech v porovnání s Německem. Máme tu tedy rozdíl pětadvacet procentních bodů. To je neslýchané!
To znamená, že když se Německu daří dobře, táhne nás nahoru, a když se mu povede zle, první, koho se zbaví, bude Česká republika. Na to můžete vzít jed. Je to pozice, která je nejen ekonomicky nevýhodná, ale i nedůstojná. Proč máme v jednadvacátém století snít, že budeme sedmnáctá Bundesland? Což je typický postoj našeho ministra průmyslu Mládka. To ale můžeme rovnou škrtnout národní obrození a přidat se k Prusku.
Do jaké míry je naše hospodářství pod zahraniční kontrolou?
To se liší podle sektorů. Ale v rámci evropského srovnání patří česká ekonomika k těm, v nichž mají podniky pod zahraniční kontrolou velice významný vliv na ekonomiku. Je to vidět hlavně na zmíněném zpracovatelském průmyslu, kde zahraniční vlastníci mají podíl téměř šedesát procent na přidané hodnotě, v informační a komunikační činnosti je to přes šedesát procent a největší vliv je vidět ve finančnictví. Přes devadesát pět procent aktiv je pod zahraniční kontrolou. To znamená, že nemáme žádné vlastní finanční struktury, které by nám pomáhaly v rozvoji. Chybí jakákoliv představa o tom, kde bude česká ekonomika za pár desítek let.
Jak to vypadá s odlivem investic?
Matky zahraničních firem si u nás přijdou na obrovské zisky. Jen v podobě dividend to dělá řádově stovky miliard korun. Nejnovější analýza Českého statistického úřadu ukazuje, že takzvané prvotní důchody vydané nerezidentům za minulý rok dosáhly téměř půl bilionu korun! Mimochodem, právě statistický úřad šel nedávno za rámec oficiálních dat České národní banky a ukázal, že k odlivu peněz dochází i dalšími způsoby – například v podobě předražených IT zakázek nebo poskytování zvláštních úvěrů zahraničním matkám. Často o tom přednáším a mám zajímavou zkušenost. Skoro na každé přednášce se mi ozve nějaký zaměstnanec zahraniční firmy a řekne: „Přesně takhle to u nás chodí. Tohle musíme matce odevzdávat…“
Na začátku našeho rozhovoru jste zmínila špatnou úroveň českých platů. Můžete to rozvést?
To je naprosto zásadní problém. Většina lidí totiž nežije z renty a dividend, ale z platů, které jsou tristní. Je tu obrovský rozdíl mezi ekonomickým výkonem České republiky a úrovní mezd. Když to vezmeme z hlediska parity kupní síly, naše mzdy jsou ve srovnání s německými na čtyřiceti procentech. Jenže náš hospodářský výkon – dle HDP – je na pětašedesáti procentech v porovnání s Německem. Máme tu tedy rozdíl pětadvacet procentních bodů. To je neslýchané! Něco takového je zcela mimo základní makroekonomické uvažování. Máme dvacáté druhé nejnižší mzdy z osmadvaceti evropských zemí. Přitom právě platy jsou základní ukazatel životní úrovně. Bylo spočítáno, že když naše platy porostou stejným tempem jako dosud, doženeme Německo za více než sto let. Proboha, co je tohle za vyhlídky? To je důkaz, že v naší ekonomice je něco absolutně špatně.
Myslíte si, že kdyby byl větší podíl ekonomiky v českých rukou, zlepší se to? Řada lidí si stěžuje i na české zaměstnavatele, kteří se často chovají bezohledně.
Sama znám odboráře, kteří mi řekli: „Nejsme nadšeni, že děláme pro Němce, ale je to pořád lepší než pracovat pro Čechy. To jsou totální gauneři.“ Jenže tohle je náš vnitřní problém se správou země. Je to otázka politické kultury – neumíme si nastavit důstojná pravidla hry a vymáhat je. Musíme se to naučit a zavést normální pracovní podmínky pomocí zákonů. Jinak jako společnost nemáme šanci přežít. To myslím zcela vážně.
Jak se do dnešní situace promítají důsledky ekonomické transformace z devadesátých let?
Je nutné přiznat si základní věc: transformace se nepovedla. Klausovská idea zněla „český národní kapitalismus“. Transformace naší ekonomiky spočívala v představě, že přijdou vlastníci a ono se to samo „nějak“ povede. Chyběl právní systém a vymáhání pravidel, což vedlo k tomu, že se neprosadili ti nejlepší, ale ti největší gauneři. Důsledky se projevily v kolapsu bankovní soustavy koncem devadesátých let. Tvrdilo se, že „špinavé peníze neexistují“, což logicky přilákalo lumpy, kdežto poctiví podnikatelé byli terčem posměchu. A tohle dědictví trvá dodnes. Pak přišla sociální demokracie, která zjistila, že tu jsou ekonomické struktury, které nefungují a navíc jsou vůči ní nepřátelské. Proto se snažila vykompenzovat tyto nevýhody přílivem zahraničních investic pomocí pobídek. A tak bylo zaděláno na to, co máme dnes.
Ve své knize píšete, že k cestě z dnešní šlamastyky potřebujeme nové národní obrození. Jak si to máme představit konkrétně?
Najít východisko ze současné situace je opravdu těžké. Nicméně není to jen ekonomický úkol. Obnova nemůže probíhat tak, že stát pouze převezme nějaký podnik a vyplatí vlastníka. To není až tak obtížný úkol, ale nemusel by fungovat. Když nemáte zdravý základ ve společnosti, stavba stát nebude. Je nutné obnovit základní schopnosti spolupráce mezi lidmi, bez toho žádná změna nemůže fungovat. Proto navrhuji řadu opatření na lokální úrovni. Ale současně potřebujeme inteligentní politiku vlády – je nutné formulovat národohospodářskou vizi nebo více zapojit odbory do rozhodování o ekonomických záležitostech. To není žádná utopie. Jenže budeme muset překonat závažný problém – a sice nekvalitu elit. Naše politické elity jsou nekvalitní hlavně kvůli nevzdělanosti a zbabělosti. Proč by se měly snažit, když – jak tvrdí ministr Mládek – je fajn být sedmnáctá Bundesland? Potřebujeme úplně jinou politickou reprezentaci, která by se nestyděla, že je z Česka a šlo by jí o zlepšení života lidí.
Mluvíte o národním obrození. Nebojíte se ale, že se v tom skrývá i nebezpečí? V naší společnosti stoupá napětí, které vede k dost extrémním náladám.
Nesouhlasím s tím, že když někdo zmíní slovo „národ“, hned se z něj dělá fašoun. Mám ráda svůj národ, ale to přece neznamená, že jiní lidé jsou pro mě méněcenní. Znamená to, že si v něm vážím dobrých věcí a chci napravit to, co dobré není. Sama jsem věřící člověk a existují pro mě mnohem širší kategorie. Ale to neznamená, že nevidím národ. Dokonce si myslím, že když někdo nemá rád svůj národ, těžko může mít rád ty ostatní.
Co máte na českém národu ráda?
Navzdory malému počtu jsme dokázali vygenerovat velké osobnosti. Zachránili jsme svůj vlastní jazyk a vybudovali husitské hnutí, které považuji za vrchol českých dějin. Dali jsme světu úžasné myšlenky Tomáše G. Masaryka, který se pokoušel o jejich realizaci v praxi. Měli jsme skvělý družstevní a spolkový život v takovém rozsahu, jaký nebyl nikde jinde na světě. A také tu byli odbojáři. Jsem hrdá na to, že z tohoto národa vzešli lidé, kteří zabili Reinharda Heydricha. To všechno jsou věci, na které můžeme být právem pyšní. Nemám ráda, když někdo říká: Češi jsou hrozní, vždycky se sklonili. Prostě se nacházíme mezi Německem a Ruskem a musíme mezi tím manévrovat. A i když se nám dnes nedaří, je to pro mě impuls, abychom naši situaci zlepšili.
V jakém stavu je podle vás dnešní česká společnost?
Neviděla bych to tragicky. Funguje tu řada aktivních skupin, které něco dělají. Můžou to být lidé, kteří bojují proti zkorumpované radnici. Jinde zase vznikají družstva nebo kulturní spolky. I když je to zatím malé, něco se opravdu mění. Nicméně většinová společnost žije v obavách. Hodně přednáším po republice a všímám si, že v lidech je velký strach. Chybí jim základní důvěra ve fungování státu. Prostě řečeno: lidé mají pocit, že se nikde nedovolají pomoci. Což v nich samozřejmě probouzí jen to nejhorší. Lidem chybí elementární jistota, že na vás každou chvíli někdo nevykoukne a nebude vás chtít okrást. Že vám exekutor nezabaví majetek. Navíc vidí, že nahoru jdou hlavně gauneři. Je to strašný pocit bezmoci.
Vybavíte si nějaký konkrétní příběh, který vám lidé řekli?
Často jsou to hrozné příběhy. Lidé bojují proti místním mafiím a zkorumpovaným politikům, kteří se jim mstí. A je zajímavé, že bojovné jsou hlavně ženy. Nicméně asi největší horor pro mě je, když mi lidé říkají: situace je špatná a je to tím, že si neumíme sami vládnout. Bylo by pro nás lepší, kdybychom zůstali v Rakousku nebo kdybychom patřili Německu. Vlastně by bylo lepší nechat se germanizovat… Z toho na mě jdou mdloby. Vím, že se správou země máme problémy, ale tohle je nepřípustné.
Dochází tedy k selhávání českého státu?
Náš stát se v první řadě dostal do zajetí nejrůznějších mocenských skupin. Došlo k tomu hlavně kvůli politice předchozích pravicových vlád. Spousta lidí se na státu chtěla jednoduše napakovat a pravice jim to bez problémů umožnila. Dnešní situace má samozřejmě k ideálu daleko. Ale je to přesto o něco lepší než za Drábka a Kalouska.
V minulých měsících se intenzivně řešila otázka uprchlíků. Nesouvisí nakonec jejich odmítání právě s tím, že lidé nevěří v elementární fungování tohoto státu?
To je klíčový problém. Proč by lidé věřili, že tento stát integruje cizince, když neví, jestli jim exekutor kvůli blbosti nevezme dům? A když mají zkušenosti s nefunkčními úřady? Jestliže pro ně stát nefunguje v naprosto základních věcech, proč by měli věřit, že zvládne tak závažný problém, jako je migrační vlna? A navíc, s našimi lidmi se nekomunikuje normálním způsobem. Lidé se buď děsí – pravice je strašila, že nebude na důchody, že dopadneme jako Řecko, a tak musíme škrtat peníze postiženým lidem a penzistům. Anebo se lidem rozdávají buřty a balonky. Proboha, kde to žijeme? Volič není s prominutím debil. Odkud má brát důvěru v tento stát, politiky a elity? Není divu, že lidé mají strach a reagují obranným způsobem.
Jaké tedy navrhujete řešení?
Vycházím z toho, že jsme se už mnohokrát v historii dostali z šílené situace. Náš národ přestál mnoho těžkých zkoušek a tohle je bezpochyby jedna z nich. Navrhují řešení na několika rovinách. Zaprvé na lokální úrovni v podobě již zmíněných družstev a nejrůznějších spolků. Horší je to na úrovni státu. Musíme v první řadě zabránit přijetí Transatlantické obchodní smlouvy (TTIP), jinak můžeme všechno zabalit, protože vládnout nám už navždy budou nadnárodní korporace. Dále musíme rozvíjet české ekonomické struktury. Potřebujeme financování lokální ekonomiky, bylo by dobré vytvořit suverénní národní fond z devizových rezerv. Také máme obrovské nedostatky v zákonech. Například nemáme definovanou lichvu. Co jsme to za ale stát, když nedokážeme chránit lidi před základními problémy? Dále je nutné chránit půdu a vodu. Musí skončit praxe, že na cenné půdě stavíme supermarkety a překladiště. Tohle všechno je opět typický rys kolonie. U kolonie totiž platí, že si vystačíte s drobnou údržbou. Jenže to je málo. My potřebujeme lidi, kteří mají vize a nebojí se do věcí říznout.
Tohle všechno ale zní jako dost dlouhodobý úkol. Jak by takové říznutí mělo vypadat?
Samozřejmě to není záležitost dvou nebo tří let. Přesto si myslím, že jedna věc je důležitá už dnes. Musíme si uvědomit, že Česko je součástí velkých globálních pohybů. Valí se na nás spousta ekonomických a sociálních problémů a my jim neutečeme. Naše politické elity tomu ale vůbec nerozumí. Raději si řeší své osobní spory a velké věci jdou úplně mimo ně. Já věřím ve zdravé jádro české společnosti. Lidé nemůžou být jen diváky. Musí se postupně stát politickými aktéry a bojovat za svoji důstojnost.