Útok, který můžeme spolu s médii označit za „nejvíce smrtící masakr historie USA“, pokud se rozhodneme ignorovat masové vraždy původních amerických obyvatel například ve Wounded Knee, na sebe nabalil mnoho narativů, které ale nemají mnoho společného se solidaritou s LGBTQ+ a Latinx komunitami. Média se útok jala vykládat dvěma způsoby. Jeden výklad viní z masakru útočníkovo náboženské vyznání a etnický původ a vykresluje orlandský masakr jako teroristický útok radikálního islamisty proti Američanům. Druhý se začíná přibližovat tomu, jak se v Americe píše o bílých teroristech, a zabývá se útočníkovým mentálním zdravím a jeho potenciální skrývanou homosexualitou. Je vyprávěn příběh o „zhrzeném“ homosexuálovi, který se tak nenáviděl, až se pokusil zbavit svého pokušení masovou vraždou.
Většina médií ignoruje fakt, že samotný útočník není tím nejdůležitějším. Dohadováním se o jeho mentálních procesech vykreslíme jeho čin jako osobní „záležitost“, jako ojedinělou šokující tragédii, která začíná a končí konáním kriminálního individua. Čtenářům také tento přístup pomáhá odlišit mezi sebou a útočníkem – oni přece nejsou ani islámský terorista, ani homosexuál, neschopný vyrovnat se se svou sexuální orientací.
Umlčené násilí
Masakr v Orlandu je tragédií, ale stěží tragédií ojedinělou či šokující. Není výjimečným queerfobním aktem, který by neodpovídal společenským náladám nebo politickým rétorikám. Měli bychom jej tedy analyzovat jako jeden z projevů systémového rasismu a heteronormativního útlaku proti LGBTQ+ lidem.
Vzhledem k systémovému rasismu, heteronormativitě a k dostupnosti zbraní v USA můžeme říct, že orlandský masakr nebyl šokující, ale nevyhnutelný.
Zásadní je odmítnout tvrzení, že útočníkovy homofobní názory jsou abnormální a netypické. Je třeba analyzovat kulturní prostředí, ze kterého vychází, a politicko-sociální systém, který se s jeho předsudky a nenávistí shoduje. Nevytrhávejme tento masakr z kontextu antigay a antitrans rétoriky, která se díky konzervativní pravici stala výraznou součástí současných politických debat. Nezapomínejme při oplakávání obětí na to, že jejich smrt je následkem dlouhotrvající systematické dehumanizace milionů Američanů.
Ve většině současného světa, včetně USA, je diskriminace queer lidí legální. V USA sílí snaha omezovat jakýkoli posun ke zlepšení kulturní a sociální situace LGBTQ+ komunity stále novými zákony legalizujícími homofobii a transfobii. Křesťanská pravice za posledních šest měsíců předložila k projednání více než 200 návrhů antiLGBTQ+ zákona. V současnosti jich na projednání čeká stovka. Mnoho diskriminujících zákonů platí v různých amerických státech. Ty zahrnují například možnost odmítnout služby LGBTQ+ osobám na základě náboženského vyznání, možnost odmítnutí psychologické či psychiatrické pomoci lidem s LGBTQ+ identitou a rovněž silně medializovaný zákaz trans osob používat veřejné toalety odpovídající jejich genderové identitě.
Vedle státního násilí jsou už tu také další masakry, útoky a vraždy, které mainstreamová média ignorují. Jen několik týdnů před orlandským masakrem, 22. května, vběhli do gay baru v mexickém městě Xalapa tři muži a zabili minimálně patnáct lidí, další byli zraněni. Útok v Xalapě se objevil v anglicky psaných médiích až po Orlandu.
Týden před orlandským masakrem vybuchla menší bomba na toaletách v Targetu v Illinois poté, co obchodní řetězec oznámil, že podporuje právo každého používat toalety, které odpovídají jeho genderové identitě. [Edit: Podle nejnovějších informací neměl tento útok nejspíš s transfobním násilím nic společného.] Ve stejný týden, 4. června, byla v New Orleans zavražděna Goddess Diamond. Tato afroamerická žena byla už čtrnáctou nahlášenou trans osobou, která byla zabita v USA za tento rok. Jen o několik dní později, 10. června, byla nejmenovaná trans žena střelena do zad ve městě Santa Ana. V den orlandského masakru byl policií zadržen ozbrojený muž, který směřoval na Pride pochod v Los Angeles. A tak dále, a tak dále.
Násilí na queer lidech obecně stoupá. Celkově se počet zavražděných z LGBTQ+ komunity zvýšil od roku 2006 na více než dvojnásobek. Převážně jde o nebílé trans ženy, kterých bylo jen loni v USA zavražděno 23.
Ironie queer bytí
Orlandský masakr tedy zjevně není výjimečný svou queerfobií ani svým rasismem. Bohužel není výjimečný ani jako útok na gayklub či queer komunitní prostor. USA má dlouhou historii podobných útoků. Do minulého týdne bylo nejničivějším z nich zapálení gay baru UpStairs Lounge v New Orleans 24. června 1973, kdy bylo zabito 32 lidí. Po orlandském masakru si tedy většina LGBTQ+ komunity může leda tak na seznam násilí vedle státního, interpersonálního a domácího přidat ještě násilí spojené s držením střelných zbraní.
Reakce na masakr v Orlandu byla ohromující. Američtí politici a celebrity se předháněli ve vyjadřování soustrasti. Vznikla tak tragikomická show. Například někteří z republikánských politiků navrhli jako vhodnou, ne-li dostačující reakci modlení se za oběti a jejich rodiny. Nejen, že se značná část republikánských politiků zapomněla zmínit o tom, že oběti byly LGBTQ+ a převážně Latinx, někteří z nich jen pár dní po svých projevech „solidarity“ blokovali návrh zákona proti diskriminaci LGBTQ+ pracujících či podpořili legislativu, která by značně omezovala možnosti federální vlády reagovat na diskriminaci LGBTQ+ jedinců či komunit, pokud by tato diskriminace byla zdůvodněna náboženským vyznáním.
Mnoho z těchto veřejně „oplakávajících“ politiků také aktivně vystupovalo proti uzákonění sňatku stejnopohlavních párů, které bylo v USA schváleno minulý rok. Kdyby bylo po jejich, nebyli by dnes partneři a partnerky těch, kteří v současnosti leží v nemocnici, oprávněni dostávat informace o stavu zraněných. Jak mohou členy LGBTQ+ komunity oplakávat ti, kteří dělají vše pro to, aby tato komunita často nezískala ani základní práva?
Komunita, která nesmí být komunitou
Kontinuální snahy o roztříštění komunity jsou nakonec snad nejviditelnějším aspektem informování o orlandském masakru. Počínaje snahou o vyvolání islamofobní hysterie v majoritě i minoritách, média i politici a političky opakovaně ve své rétorice vydělují LGBTQ+ muslimy z celku komunity či spíše jejich existenci nepřiznávají. Této islamofobii, skrývané za neupřímná tvrzení o snaze chránit životy amerických LGBTQ+ občanů, se muslimská část komunity snaží čelit.
Výše zmíněné antiLGBTQ+ zákony a situace po orlandském masakru ovšem vytvářejí mnoho paradoxů. Tím nejčastěji zmiňovaným je fakt, že i přes potřebu dárců krve pro přeživší, gay a bisexuální muži a některé ženy stále nesmí krev darovat. Celoživotní zákaz darování krve pro gay a bisexuální muže byl sice v USA zrušen minulý rok, ale byl zároveň nahrazen zákazem, který darování krve neumožňuje muži, který měl za poslední rok styk s jiným mužem, ani ženě, která měla za poslední rok styk se sexuálně aktivním homosexuálním či bisexuálním mužem. Mnoho organizací se snažilo dovolat zrušení tohoto diskriminujícího a zbytečného pravidla. Po útoku v Orlandu je ovšem zákaz dárcovství krve bolestnější než jindy. Samotní členové a členky komunity, přátelé, partneři a partnerky jsou vyloučeni z možnosti pomoci svým blízkým.
Nejvýraznějším paradoxem je však tragický nedostatek antidiskriminačních opatření přímo na Floridě. Přeživší oběti orlandského masakru mohou být legálně vyhozeni z práce na základě své orientace či genderové identity. Jeden týden tedy mohou přežít masový útok a hned další se i přes tak hlasitě projevovanou „solidaritu“ politiků a političek ocitnout bez příjmu.
Ochraňte nás, zatkněte nás, zabijte nás
Systémovou reakcí na útok v Orlandu bylo zvýšení policejních hlídek na Pride pochodech i v komunitních centrech a klubech, které bylo vysvětleno jako „ochrana“ LGBTQ+ komunity. Většina médií se o zvýšení policejních kontrol a hlídek vyjadřuje pozitivně. Sama LGBTQ+ komunita má ovšem s policií problematický vztah plný strachu a nedůvěry. Většina LGBTQ+ lidí nevěří policii natolik, že jí nenahlašuje ani na sobě páchané násilí, přestože v USA queerfobní násilí stále narůstá. Latinx i LBTQ+ komunity vědí, že ani nyní policie nestojí na jejich straně – už ve dnech následujících po orlandském masakru někteří zažili násilí ze strany policie, a to přímo na solidárních akcích pro Orlando a klub Pulse. Během týdne se také objevily pochybnosti o postupu policie během orlandského útoku. Ačkoli byla policie na místě masakru přítomna po několika minutách, čekala celé tři hodiny, než vtrhla do klubu a zastavila probíhající jatka.
Posílení policejních kontrol a hlídek na Pride pochodech a kolem queer komunitních center nejvíce ohrožuje ty, kteří jsou stejně jako mnohé oběti útoku v Orlandu nebílí, Latinx a imigranti. Profilování na základě rasy a náboženského vyznání, které je stále častou a legální policejní praktikou, zřetelně diskriminuje nebílé a muslimské komunity a čím dál více také trans a nebinární osoby. Do nejtěžší pozice staví přistěhovalce bez dokumentů, z nichž někteří byli i mezi obětmi orlandského masakru. LGBTQ+ komunita se proti způsobu, jakým policie ohrožuje ty nejzranitelnější pod záminkou ochrany, už dlouhodobě vymezuje, přesto je místo snahy řešit komplexní společenský problém aplikována stále stejná konzervativní strategie „více policie“.
Jak se zdá, živý queer člověk má být diskriminován, odmítán, zatýkán. Má se s ním zacházet jako s odpadem, zvláště, když je navíc ještě Latinx imigrantem. Až mrtvý queer člověk je hodný podpory a oplakávání – ovšem pořád jenom tehdy, pokud může poskytnout vhodný narativ pro politické účely. Až queer těla vzbuzující islamofobii a vytvářející masovou hysterii a strach, který legitimizuje další militarizaci, střežení hranic a okupaci jiných národů, jsou hodna pozornosti. Tato dehumanizace, homofobní i transfobní, je systémová. Mějme na paměti, že její psychologizací, a tím i individualizací, odhlížíme od problému samého. Vzhledem k systémovému rasismu, heteronormativitě a k dostupnosti zbraní v USA můžeme říct, že orlandský masakr nebyl šokující, ale nevyhnutelný. Místo na střelce se nyní musíme začít soustředit na systémovou opresi a na její oběti.
Rest in peace, rest in power
Edward Sotomayor Jr. (34 let)
Stanley Almodovar III (23 let)
Luis Omar Ocasio-Capo (20 let)
Juan Ramon Guerrero (22 let)
Eric Ivan Ortiz-Rivera (36 let)
Peter O. Gonzalez-Cruz (22 let)
Luis S. Vielma (22 let)
Kimberly Morris (37 let)
Eddie Jamoldroy Justice (30 let)
Darryl Roman Burt II (29 let)
Deonka Deidra Drayton (32 let)
Alejandro Barrios Martinez (21 let)
Anthony Luis Laureano Disla (25 let)
Jean Carlos Mendez Perez (35 let)
Franky Jimmy Dejesus Velazquez (50 let)
Amanda Alvear (25 let)
Martin Benitez Torres (33 let)
Luis Daniel Wilson-Leon (37 let)
Mercedez Marisol Flores (26 let)
Xavier Emmanuel Serrano Rosado (35 let)
Gilberto Ramon Silva Menendez (25 let)
Simon Adrian Carrillo Fernandez (31 let)
Oscar A Aracena-Montero (26 let)
Enrique L. Rios, Jr. (25 let)
Miguel Angel Honorato (30 let)
Javier Jorge-Reyes (40 let)
Joel Rayon Paniagua (32 let)
Jason Benjamin Josaphat (19 let)
Cory James Connell (21 let)
Juan P. Rivera Velazquez (37 let)
Luis Daniel Conde (39 let)
Shane Evan Tomlinson (33 let)
Juan Chevez-Martinez (25 let)
Jerald Arthur Wright (31 let)
Leroy Valentin Fernandez (25 let)
Tevin Eugene Crosby (25 let)
Jonathan Antonio Camuy Vega (24 let)
Jean C. Nives Rodriguez (27 let)
Rodolfo Ayala-Ayala (33 let)
Brenda Lee Marquez McCool (49 let)
Yilmary Rodriguez Solivan (24 let)
Christopher Andrew Leinonen (32 let)
Angel L. Candelario-Padro (28 let)
Frank Hernandez (27 let)
Paul Terrell Henry (41 let)
Antonio Davon Brown (29 let)
Christopher Joseph Sanfeliz (24 let)
Akyra Monet Murray (18 let)
Geraldo A. Ortiz-Jimenez (25 let)
Autorka je queer feministka.