Prvního srpna byl oficiálně oznámen vznik koalice za takzvaný Clexit, inspirované úspěchem kampaně za vystoupení Británie z Evropské unie. Chce zvrátit propukající „klimatickou hysterii“, která prý vede k destruktivním politickým opatřením a rdoušení největších světových ekonomik. Její cíl je jasný – odvrátit ratifikaci Pařížské klimatické dohody na úrovni jednotlivých národních států a dosáhnout odmítnutí programů jako Agenda 2030 nebo Habitat 3. Tvrdohlavá vytrvalost klimaskeptiků by však neměla být jen důvodem k úsměvu, ale i k reflexi fungování vědy a jejímu postavení ve společnosti.
Obvyklí podezřelí
Za celou iniciativou stojí notoričtí popírači klimatické změny Viv Forbes, Marc Morano (který je dle Dany Nuccitelli z Guardinu živoucím protějškem hlavního hrdiny legendárního filmu Děkujeme, že kouříte) či Christopher Monckton (který veřejnosti několik let lhal, že je členem Sněmovny lordů), zástupci těžkého průmyslu, obskurní byznysmeni nebo vědci řadící se ke třem procentům z celosvětové vědecké komunity skeptickým vůči globálnímu oteplování. A to vše pod záštitou Václava Klause. Do iniciativy se připletl i jeden ze zakládajících členů Greenpeace Patrick Moore, který se s environmentálním hnutím na konci osmdesátých let rozešel. Dnes je vášnivým obhájcem jaderné energetiky a nedávno se proslavil tvrzením, že vypít sklenici herbicidu Roundup je naprosto bezpečné, načež sklenici tohoto herbicidu odmítl v přímém televizním přenosu vypít.
Na jedné straně máme k dispozici nepřeberné množství důkazů o klimatické změně a na straně druhé krizi vědecké racionality, jež se mimo jiné projevuje i v narůstajícím antiintelektualismu mezi přívrženci klimaskeptických postojů.
Profesor William Happer z Princeton University je zase zasloužilý fyzik, jenomže považuje nárůst oxidu uhličitého v atmosféře za blahodárný pro rostliny, jelikož prý budou moci více fotosyntetizovat. Kdyby prý rostliny měly volební právo, dle Happera by rozhodně volily uhlí. Že dobrý úsudek v jednom oboru nezaručuje, že si člověk podobně povede i v jiných oblastech vědeckého provozu, koneckonců nedokazuje jenom Václav Cílek, ale i jediný Čech mezi zakládajícími členy iniciativy za Clexit, teoretický fyzik Luboš Motl. Norský glaciolog a klimatolog Ole Humlum patří k výrazným osobnostem klimatologické avantgardy. Domnívá se totiž, že se světové klima do deseti let prokazatelně ochladí. Nils-Axel Mörner je zase přesvědčený, že hladiny oceánů ve skutečnosti nestoupají. Jako důkazy mu slouží třeba grafy, které si otočil tak, aby nevykazovaly žádný trend. Mnoho dalších členů a členek (mezi 63 členy však najdeme jenom dvě ženy) má prokazatelné vazby na instituce zapletené do slavné „sítě popíračů“ financované fosilním průmyslem.
Názory jednotlivých členů koalice se promítají i do zakládajícího textu: Evropská unie podporuje environmentální extremismus, oxid uhličitý je netoxická látka živící všechen život na Zemi, oficiální modely vývoje klimatu jsou systematicky zavádějící, klimatická opatření jsou výsledkem lobby malých států z Pacifiku, obnovitelné zdroje jsou drahé, neefektivní a nepředvídatelně přetěžují distribuční sítě atd. V textu se také objevuje oblíbený chybný úsudek, že jestliže hladiny oxidu uhličitého nemají přímý dopad na krátkodobé výkyvy počasí, nemohou mít žádnou spojitost ani s dlouhodobými klimatickými změnami. Protože základní evidenci vyvracející jednotlivá tvrzení můžete najít na stránkách NASA, podívejme se společně na obecnější politické a vědecké důsledky působení iniciativ, jakou je ta za Clexit.
Černí pasažéři akademického provozu
John Oliver ve svém legendárním skeči o popíračích klimatické změny tvrdí: „K potvrzení faktů nepotřebujete znát názory lidí. Pak byste se mohli v průzkumech veřejného mínění rovněž ptát, jestli je větší číslo 5, nebo 15. Případně jestli existují sovy, nebo klobouky. Debaty o klimatické změně by se neměly vést v duchu toho, zda vůbec existuje, ale co s ní budeme dělat.“ Objevuje se nám tady zvláštní problém – na jedné straně máme k dispozici nepřeberné množství důkazů o klimatické změně, které vzešly ze standardního vědeckého provozu, a na straně druhé krizi vědecké racionality, jež se mimo jiné projevuje i v narůstajícím antiintelektualismu mezi přívrženci klimaskeptických postojů, z velké části vycházejících z pravicových názorových kruhů (například korelace mezi přívrženci Brexitu a skeptickými názory na klimatickou změnu jsou přinejmenším zajímavé). Oliverův výrok může totiž někomu připadat jako pohrdání zdravým, selským rozumem – tou největší zbraní klimaskeptiků.
Klimaskeptikové se často zaštiťují svým akademickým pozadím, vírou v přísnou vědeckou metodologii a prozíravým kritickým „realismem“. O tyto atributy se opírá jejich autorita v populárně-vědeckých článcích nebo komentářích, i když v nich většinou nalezneme jenom sofistické čáry-máry. Vesměs každý akademik se před laickým publikem dokáže dobře prodat – stačí uvést pár hezky znějících konferencí, přidat zmínku o nějakých publikacích v tuzemských i zahraničních periodicích, nejlépe ještě zavzpomínat, koho všeho jste na svých „výzkumných výjezdech“ potkali a okamžitě získáte auru potřebnou k tomu, abyste publiku nakecali sebevětší pitomost. Takové pokušení stojí před každým, kdo se v akademickém provozu pohybuje.
Problém není v tom, že si děláte PR. Problémem dokonce nejsou ani nevyřčené hodnotové základy jednotlivých vědeckých disciplín nebo významná role rétoriky, étosu a trendů při posuzování pravdivosti nějaké teze. Ovšem to, že ve svých veřejných výstupech někdo systematicky zneužívá důvěry, kterou společnost do produkce vědeckého poznání vkládá, je neomluvitelné. Jestliže své kolegy označíte za podplacené nebo třeba jen moc ostýchavé na to, aby se „přidali na stranu pravdy“, přispíváte tím k dezorientaci lidí přesycených informacemi. Navíc se zaštiťujete váhou téže vědecké komunity, které se pak vysmějete do tváře. Chováte se pak jako opravdoví černí pasažéři akademického provozu.
Konstrukce vědecké racionality
Popírání klimatické změny nám ukazuje mnohé o postavení vědy v časech, kdy iluze o jednom typu vědecké racionality definitivně vymizely a poznání zmutovalo v infotainment na úrovni přednášek z TEDu. V takovém vakuu se přívržencům Clexitu musí zákonitě dařit. Jde však o vesměs elitářské projekty naprosto pohrdající nejen vědou, o kterou se ve svých rétorických sofismatech opírají, ale i obyčejnými lidmi a demokratickou praxí. Jestliže dnes máme problém důvěřovat vědeckým výstupům, řešením nemůže být nabobtnávání konspiračního myšlení mylně pokládaného za zdravou skepsi, ale nová, demokratická konstrukce vědecké racionality. Díky moderním komunikačním technologiím je například kolaborace vědeckých pracovníků s laickou veřejností již od stadia formulace výzkumných otázek nebo sběru dat jednodušší než kdykoliv předtím. Různé metody participativního výzkumu v sociální antropologii, etice, sociologii, geografii, urbanismu, environmentální vědě nebo ekonomii předvádějí možnosti a limity těchto metod v praxi.
Prvním a nejtěžším úkolem ve věci navrácení důvěry veřejnosti v akademickou komunitu je ovšem opuštění zastaralého přesvědčení, že vědec promlouvá z politicky nestranné pozice – jak obzvlášť názorně ukazuje Sandra Harding. Uvědomit si, že si věda s sebou vždy nese zjevná i nezjevná etická a politická dilemata a hodnoty, je jediný způsob, jak účinně blokovat šarlatánskou rétoriku klimaskeptiků, kteří si rádi oblékají závoj zdánlivé objektivity a vědeckosti. Politická povaha vědy nám mimo jiné dovoluje najít jasný účel vědecké skepse a kritického myšlení, jenž bude mít vždy eticko-politickou povahu. Takovým účelem by mělo být posilování obecné imunity před sofismaty, ve kterých se kritická praxe zaměňuje za tvrdohlavý boj proti holým faktům.
Autor je externí redaktor A2larmu pro environmentální problematiku.