V neděli 11. září 2016, přesně patnáct let od teroristických útoků na World Trade Center a Pentagon, odstartovala nová sezóna NFL. Vojáci pochodující s vlajkou velikosti hřiště nechyběli na žádném stadionu, vojenská letadla kroužila nad hlavami tisíců fanoušků, a přesto se během americké hymny, která byla zároveň poctou obětem 11. září, odmítlo několik hráčů s rukou na srdci postavit. Obrázky spektakulárního militarismu a patriotismu nejsou v nejpopulárnější sportovní lize Spojených států ničím překvapivým. Například v letech 2011 až 2014 poskytlo ministerstvo obrany šestnácti týmům NFL více než 6 milionů dolarů na propagaci armády. Vojenské nábory, inscenované salutování vojákům a velkorozpočtová promilitaristická symbolika prostě k NFL patří. O to větší poprask hrstka ostentativně revoltujících hráčů způsobí.
Společenská debata se leckde zredukovala pouze na otázku, zda mají sportovci právo na společenskou kritiku, aniž by se hlouběji probíral obsah jejich protestu.
Neprotestovali ovšem proti armádě, nebo dokonce Americe, jak tvrdí spousta kritiků, ale vyjádřili tím solidaritu (a nebyli jediní, k profesionálům z NFL se přidali i školáci po celé zemi) s quarterbackem týmu San Francisco 49ers Colinem Kaepernickem, který tímtéž gestem 26. srpna zahájil osobní protest proti alarmující míře celonárodního policejního násilí na menšinách. „Nepostavím se, abych vyjádřil hrdost k vlajce země, která utlačuje černochy a ostatní menšiny,“ prohlásil vzápětí pro NFL.com a 28. srpna vydal rozsáhlejší vyjádření. V něm zdůraznil, že využívá své platformy a statusu známého sportovce, aby promluvil za ty, „kteří nemají možnost být vyslyšeni“. Chce vyvolat pro mnohé nepříjemnou debatu, která povede k většímu porozumění z obou stran. Na námitky ohledně neúcty k vojákům dodal: „Viděl jsem muže a ženy, o které se tato země nepostarala, i když za ni bojovali. To není správné.“ Že nejde o žádný nedostatek respektu k zemi a jejím vojákům, pochopila i spousta veteránů, kteří mu vyjádřili veřejnou podporu.
Ať radši něco dělá
Ke Kaepernickovi se záhy přidal jeho spoluhráč Eric Reid, oba si během hymny klekli na koleno. Téhož dne se při hymně odmítl postavit Jeremy Lane z týmu Seattle Seahawks, na koleni setrvala i fotbalistka týmu Seattle Reign Megan Rapinoe a Brandon Marshall z Denver Broncos. „Jakožto gay Američanka vím, co to znamená podívat se na vlajku a nemít zaručené veškeré svobody,“ prohlásila Rapinoe. Marshall zase zdůraznil, že gesto není namířeno proti armádě, policii ani Americe, ale proti sociální nespravedlnosti, a ohradil se proti pokusům sportovce umlčet: „Lidé často říkají, ať mlčíme a bavíme je – drž hubu a hraj fotbal. Jenže my máme taky hlas. Navíc jsme vzdělaní lidé, vystudovali jsme vysoké školy. Ale když řekneme svůj názor nahlas, lidé nás chtějí umlčet.“ V neděli, kdy se odehrálo třináct zápasů, se přidalo několik dalších hráčů.
Teodor Marjanovič popsal v Českém rozhlase gesto jako „navýsost trapné“ a Kaepernick by prý měl raději „pracovat s afroamerickou komunitou“, aby se na bělochy nedívali jako na nepřátele. Kaepernick je přitom dlouhé měsíce aktivní na sociálních sítích, kde se kriticky vyjadřuje ke společenskému dění, a tohle je jen další logický krok v jeho aktivismu. V den zahájení svého protestu navíc přislíbil dar v hodnotě milionu dolarů charitám věnujícím se práci s etnickými komunitami (totéž učinil i Marshall). To Marjanoviče nezajímá – mluví o mezirasové nesnášenlivosti, což je absolutní nepochopení a zkreslení celé situace, a předvádí klasické peskování ve smyslu „ať radši něco dělá“.
Význam podobných symbolických gest slavných hráčů se obecně podceňuje. Ačkoli je společenské klima k takovýmto výrazům nesouhlasu čím dál nakloněnější, a to hlavně díky sociálním sítím, kde se obvykle těší velké podpoře, pro hráče jsou stále riskantní. Sponzoři a velké společnosti nebývají nakloněny protestům, které do jisté míry štěpí společnost. Spousta hráčů nechce mít problémy a komplikovat si kariéru, a proto raději mlčí. O to větší je pak odvaha těch, kteří mají co ztratit, přestože jsou z našeho pohledu „za vodou“.
Protest musí být nepříjemný
Dave Zirin na webu The Nation vzpomíná Dopis z birminghamského vězení od Martina Luthera Kinga, v němž se píše: „Začínám být pomalu přesvědčen, že největší překážkou černochova boje za osvobození není bílý občanský radní nebo člen Ku Klux Klanu, ale průměrný běloch, který se více oddává „řádu“ než spravedlnosti. Který upřednostňuje negativní mír, v němž chybí napětí, před pozitivním mírem, v němž vládne spravedlnost. Který neustále opakuje: ,Souhlasím s vaší myšlenkou, ale nesouhlasím s vašimi metodami přímé akce‘. Který s nadřazeností jemu vlastní určuje jakýsi příhodný čas pro osvobození druhého člověka.“ Tato trefná slova oceníme například při pohledu na herce Roba Lowea nebo modelku Kate Uptonovou, kteří na Twitteru určují, kdy je a kdy není záhodno protestovat. Nutno ještě jednou zdůraznit, že protest měl podobu tichého osobního gesta vzdoru v podobě pokleku nebo zdvižené pěsti v momentě, kdy ostatní stojí s rukou na srdci. Sám prezident Obama uznal relevanci gesta a ústavní právo na něj a navíc připomněl, že dějiny sportu mají dlouhou tradici odvážných jedinců schopných se vzepřít.
Konzervativci mohou povýšeně usměrňovat rebely narušující zavedené rituály a nabízet jim pohodlnější a méně vyzývavé způsoby vyjádření nesouhlasu, ale protest má být „nepříjemný“, je to v jeho povaze. Velkou zásluhou hnutí Black Lives Matter (Na černých životech záleží) bylo, že jeho stoupenci na prezidentských mítincích Hillary Clintonové a Bernieho Sanderse mnohokrát agresivně intervenovali, až se jejich agenda dostala do celospolečenské debaty. Hnutí protrhlo hráze občanského aktivismu a dodalo mnoho lidem odvahu promluvit o svých zkušenostech. Basketbalista NBA Mahmoud Abdul-Rauf odmítl před dvaceti lety vzdát hold americké vlajce, protože pro něj byla symbolem útlaku a dlouhých dějin tyranie. V rozhovoru se Zirinem cituje slova indické spisovatelky a aktivistky Arundhati Roy: „Jakmile něco uvidíte, už to nelze nevidět. Takže být potichu, nic neříkat, je také politický čin. V každém případě nesete zodpovědnost. Mlčení nás nezachrání.“
Web Politico tento týden zjistil, že policista Daniel Pantaleo, který uškrtil Erica Garnera kvůli neoznačeným cigaretám a byl zproštěn viny, si dokonce finančně polepšil. Garnerova smrt byla v roce 2014 jedním z hlavních katalyzátorů celonárodních protestů hnutí BLM. Společenská debata se leckde zredukovala pouze na otázku, zda mají sportovci právo na společenskou kritiku, aniž by se hlouběji probíral obsah jejich protestu. O to víc jsou takováto gesta nutná – kdekoli a kdykoli.
Autor vystudoval sociální a kulturní antropologii na FHS UK.