Foto Rishabh Kaul
Přinášíme rozhovor s lesbickým rodičovským párem. Feministka a aktivistka Hana Kulhánková v současné době pracuje jako ředitelka největšího lidskoprávního festivalu dokumentárních filmů Jeden svět. Podílela se na mnoha LGBTQ akcích – například na queer filmovém festivalu Mezipatra, Prague Pride nebo Queer Eye. Je sociální matkou Hermínky. Adéla Skálová je v současné době na rodičovské dovolené. Pracuje na projektu Jeden svět na školách a také na grafických zakázkách.
Češi o sobě často tvrdí, že nejsou homofobní. Jak to konvenuje s vaší osobní zkušeností?
Hana Kulhánková: Mně přijde na Češích zajímavé, že podle všech těch průzkumů to opravdu tak je. Že jim nevadí gayové a lesby, nevadí jim teplí, kteří mají děti. Padesát procent lidí se v posledních průzkumech vyjádřilo pro to, aby gayové a lesby mohli mít nebo adoptovat děti. A mě by vlastně zajímalo, do jaké míry to tak opravdu je, pokud mají gaye a lesby ve svém bezprostředním okolí. My k tomu zaujímáme takový postoj, že je to hodně i na nás. Že pokud nebudeme tajit, že jsme rodina, a řešíme úplně stejné věci jako další rodiče, tak si na to heterosexuální lidi zvyknou. Takže to vnímáme jako oboustrannou záležitost.
O jinakosti se nesmíme bát mluvit, nedá se to chápat jen jako soukromá věc.
Adéla Skálová: Podle mě to také hodně souvisí s tím, že se deklarujeme jako národ ateistů. V Polsku by to mohlo být o hodně složitější. Já mám italské kořeny a v Itálii je to právě kvůli vlivu církve také dost složité. Ale Praha je vlastně dost ideální město na žití, když to vezmu z pohledu lesby – matky.
Přesto skoro každý čtvrtý gay nebo lesba neprošel ve svém bezprostředním okolí coming outem, ať už se bavíme o pracovišti, rodině nebo jiném kolektivu, ve kterém se pohybují. Co je tou největší překážkou pro coming out? Dají se najít i společné rysy odkazující na mechanismy ve společnosti?
A. S.: Já si myslím, že to může být i svým způsobem pohodlnost. Nebo si říkají, co je komu do toho, s kým spím. Jenže to není jen o tom, s kým kdo spí, ale i o tom, s kým žije a vlastně kým celkově je.
H. K.: To „outování“ je navíc proces. Nedá se to brát tak, že si někdo uvědomí, že je gay nebo lesba, a hned se musí vyoutovat. Každý z nás žije v různých společenstvích, má o sobě pochyby a potřebuje si být nějakým způsobem jistý, že proces coming outu ustojí. Tady se vracíme k tomu, jestli jsou Češi tolerantní. Ono se často nedá předpokládat, jaká ta reakce bude, třeba už jen proto, že okolí nemusí nic tušit a může být šokované.
A. S.: Na druhou stranu my dvě jsme si svou práci zvolily tak, abychom tam byly přijaty. Mít takovou práci, ve které panuje otevřenost, je důležité.
Také jste se rozhodly mít dítě. Představujete ve svém okolí výjimku, nebo se i toto proměňuje?
A. S.: My teď ze srandy říkáme, že nastal „lesbo baby boom“, protože máme kolem sebe dost stejnopohlavních párů, které se rozhodly založit rodinu. Jsou to hlavně holky.
H. K.: Pět let staré statistiky hovořily o tisícovce dětí v rodinách stejnopohlavních párů. Myslím, že od té doby to dost poskočilo. Spousta lesbických párů kolem nás buď už děti má, nebo o nich uvažuje a je jen otázkou času, kdy se jim narodí. Za hodně důležité také považuju, že je teď i dost gayů, kteří mají dítě. Dřív to bylo tak, že dítě měli třeba z předchozího heterosexuálního vztahu, anebo si museli najít surogátní matku, která jim dítě odnosila. Ale to není jednoduché. Dnes je v našem okolí dost gayů a leseb, kteří se spolu dohodnou, že budou rodinou. A to vnímám jako důležitý moment, i když to bezesporu není jednoduché. My jsme dvě a pořád se dohadujeme o rodičovských záležitostech, a když jsou na to rovnou čtyři, může to být složitější. Ale přijde mi, že teď je doba, kdy se gayové a lesby nebojí a zakládají rodiny, nehledě na to, že ze zákona je rodičem jen ten biologický rodič.
A. S.: Co se týče adopce, navzdory změně zákona přetrvává nemožnost adoptovat nebo si osvojit dítě například z dětského domova jako registrovaný pár. Dítě si můžeš adoptovat pouze jako jedinec.
H. K.: Má to ten konkrétní dopad, že jen málo gayů a leseb uvažuje o žádosti adoptovat dítě z ústavů. Ale já věřím, že se to změní. Přispívá k tomu mimo jiné i debata odborné veřejnosti, sociálních pracovníků a psychologů, kteří akcentují vliv rodiny jako celku a nutnost takto posuzovat i právě v případech stejnopohlavních párů.
Když jste se rozhodovaly, že založíte rodinu, bylo něco, z čeho jste měly vyloženě strach? A naopak, překvapilo vás něco pozitivně?
A. S.: Teď jsme třeba pozitivně překvapené z přístupu naší pediatričky. Hana tam jen podepsala dokument o tom, že tam může s Hermínkou sama chodit a všechno řešit. Ale samozřejmě, že diskutujeme třeba o tom, jak moc se naše dcera setká s homofobií a jak tomu vlastně budeme čelit. To jsou samozřejmě otázky, ze kterých máme obavy.
H. K.: Naštěstí jsme nikdy nebyly obětí nějaké přímé homofobní reakce typu: „Vždyť je to proti přírodě.“ Naopak mě spíš překvapují pozitivní reakce, kterých je celá řada, a to i v místě, odkud pocházím, což je vesnice, kde bydlí něco přes tisíc lidí. A spousta známých mých rodičů nám třeba poslala pro Hermínku dárek. Člověk ale musí řešit, že lidé, kteří nás neznají, mají tendenci přepokládat, že je někde ještě otec, přítel nebo manžel. Takže se musíme neustále outovat. Ale to nám nedělá problém.
Rodičovství je často pokládáno za završení dospělosti i potvrzení funkčnosti vztahu. Mohou se třeba gayové, pro které je cesta k dítěti složitější, cítit „naplnění“?
H. K.: Jedna z klasických reakcí rodičů homosexuálních lidí je zklamání nad tím, že nebudou mít vnoučata. Co to je ale za reakci? To, že je někdo gay nebo lesba, přeci neznamená, že ti lidi ztrácejí schopnost reprodukce.
A. S.: Člověk jedná podle sociálních vzorců. Já věřím tomu, že kdyby gayové kolem sebe viděli víc chlapíků, co do toho jdou, tak to pro ně třeba bude motivující a inspirující. Kolem nás je hodně párů, které by se mohly stát ideálními rodiči. Ale ten proces je pro ně často moc složitý nebo se necítí dostatečně pevní a nejsou si jisti přijetím.
Jaké další legislativní problémy mají stejnopohlavní rodiče kromě zmíněné nemožnosti adopce?
A. S.: I kdybychom byly registrované, tak si Hana nemůže Hermínku přisvojit. A tak vlastně nějak pořád musíme umět počítat s tím nejhorším.
H. K.: On je to průser hlavně kvůli těm dětem. Kdyby se Adéle něco stalo, jak bych si ji jako někdo, kdo právně není její rodič, protože jím není biologicky, mohla nárokovat? Dali by ji pak do kojeňáku nebo partnerčiným rodičům?
Model rodiny a to, co za rodinu dnes považujeme, se hodně posunulo od tradiční formy. Setkáváme se s řadou matek samoživitelek, existuje trend single mothers, velmi silné jsou patchworkové rodiny, které vznikají po rozchodu rodičů a následném založení další rodiny. Co znamená rodina pro vás?
H. K.: V okruhu našich blízkých kamarádů a známých jsme vzácný případ, protože obě dvě máme rodiče, kteří se nerozvedli. Kolem nás je tolik lidí vychovávaných třeba prarodiči, náhradními rodiči nebo jen jedním z rodičů, že mi přijde neadekvátní lpět na tom, že rodina je muž, žena a děti. Protože to mimo jiné stejně nezaručuje, že je to šťastná rodina.
Argumentuje se tím, že děti potřebují mít různé rodičovské vzory. Jak fungují genderové role u vás v rodině?
A. S.: Častá otázka zní, jestli Hermínce nebude chybět mužský vzor. Ale co se za něj dá považovat? Vadí, že nemáme fousy? Žijeme přece v širší rodině, jsou tu dědečci a strjčkové. Navíc se neustále diskutuje krize mužství a i z mého pohledu dochází spíš ke stírání rolí.
H. K.: A to je hrozně dobře, důležité přeci je, aby děti měly dobré vzory od všech lidí, kteří je mají rádi a mají různé schopnosti.
Před spoustu lidí žijících ve schématu „muž pracuje a vydělává a žena se doma stará o děti“ však rodina složená ze stejnopohlavních rodičů staví model, který funguje jejich paradigmatu navzdory…
H. K.: Mě by na tom nejvíc zajímalo, kdo ten takzvaný ideál replikuje? Kdo může za to, že to pořád v lidech je? Zákony, nebo to, že to vidíme všude kolem sebe, třeba v reklamě? Já si myslím, že otcové by se měli do péče o dítě aktivně zapojovat a třeba i chodit na mateřskou, nebo minimálně zkoušet s dětmi trávit víc času než těch pár hodin po návratu z práce. Třeba už jen proto, aby pochopili, co to opravdu je za práci starat se o dítě.
Často přemýšlím o tom, co všechno by mohlo pomoci zvýšit toleranci, ale čím dál víc palčivě si uvědomuju, jak moc jsme obklopení úspěšnými, bílými, heteronormativními jedinci, hlavně mužského pohlaví: v politice, popkultuře, reklamě… Myslíte, že by důslednější zastoupení menšin ve veřejném prostoru a dbaní na genderovou rovnost mohlo vést ke snazšímu přijímání odlišností?
A. S.: No to je jasné! To je otázka, na kterou se ani nedá jinak odpovědět. A bylo by skvělé, kdybychom to nebyly jen my dvě, kdo mluví veřejně o homorodičovství. O jinakosti se nesmíme bát mluvit, nedá se to chápat jen jako soukromá věc. Já si myslím, že je to i politická věc. Že se tím dá mnoho změnit, když člověk vyjde na veřejnost a něco problematizuje. A to se týká třeba i knih. Hana objednává ze zahraničí strašně zajímavé dětské knihy, kde jsou právě různí rodičové, handicapované děti, lidi různé barvy pleti. I v této oblasti bych byla pro větší různost.
H. K.: Já myslím, že člověk potřebuje mít v životě různé vzory. Ne jen rodinu. Já bych třeba chtěla, aby tu bylo více žen, které by nejen byly aktivní, ale i vypadaly různě – třeba aby zprávy nečetly jen krásné blonďaté holky. To tady strašně chybí. Bohužel si ale myslím, že není jiná cesta, než že to různé instituce dostanou befelem. Další věc je, že pokud je člověk z nějaké menšiny, neměl by být zároveň redukován jen na tu menšinu. Že jsem lesba a matka je jen jedna část mé osobnosti. Vedle toho dělám spoustu dalších věcí.
Neobejde se to tedy bez nějakého zásahu svrchu?
H. K.: Přesně tak, já to vidím i ve své práci. Jsem hodně genderově citlivá, takže moji kolegové a kolegyně vědí, že musí používat oba tyto tvary – že na filmy chodí diváci a divačky.
A. S.: Akorát nemáš ráda slovo hostky…
H. K.: No, to nemám. Ale dneska už mě moji spolupracovníci a spolupracovnice i upozorňují, když vidí, že někdo používá jen ten mužský tvar. Já si myslím, že to souvisí i s naším sebevědomím a uvědoměním. Že si jako zástupci a zástupkyně menšin málo uvědomujeme, že je nutné být „out“ ve smyslu být vidět. A nebát se, protože tu máme třeba antidiskriminační zákon, takže tu je i legislativní opora.
Vnímáte nějaký rozdíl v tom, jak to právě z hlediska diskriminace funguje v České republice a jak v zahraničí?
H. K.: Když dojedeme ze zahraničí, jsme až zaražené, jak bílá a unylá společnost jsme. Přitom je to hrozná škoda pro všechny.
Jak bude podle vás vypadat naše společnost, až bude Hermínka na střední škole?
A. S.: Myslím, že z hlediska homotolerance je to už dnes opravdu řádově jinde, než třeba když jsme byly na střední my dvě. Já chodím s Hermínkou diskutovat v rámci jednoho projektu Amnesty International na střední školy a mám z toho dost optimistický pocit.
H. K.: Já jsem hodně zvědavá na tu generaci, která vyrostla odmalička na internetu. Protože to mění dost věcí – chování, způsoby komunikace, dostupnost informací. Například je jednodušší hledat vzory a zůstat propojený s celým světem. V tomhle ohledu jsem také spíš optimistická a konkrétně v Čechách asi bude hodně podstatné, aby otevřenost nebyla rámovaná jen tím, že bude česká a pro Čechy.