Po většinu svého života byla Velká korálová bariéra největší žijící strukturou na světě, viditelnou dokonce i z vesmíru. Na délku měřila přes 2200 kilometrů a sestávala z 1050 jednotlivých ostrovů. Celkovou rozlohou předčila i území Spojeného království a její biodiverzita byla větší, než jakou kdy disponovala celá Evropa: 1625 druhů ryb, 3000 druhů měkkýšů, 450 druhů korálů, 220 ptačích druhů a 30 druhů mořských savců. Mimo to byla bariéra domovem jedné z největších populací dugongů a světově nejvyhledávanějším místem pro páření zelených želv.
Od miocénu dodnes
Bariéra se zrodila v průběhu miocénu u východního pobřeží Austrálie. Prvních 24,99 milionu let její existence se neslo ve znamení pohody a obecného růstu. Tvořili ji koráli – drobní sasankovití živočichové tvořící postupným slučováním svých skořápek obrovské kolonie. Takto vzniklé komplexní struktury představují nejdůležitější typ mořských habitatů. Jak hladina světového oceánu stoupala a zase klesala, Velká korálová bariéra se postupně proměnila v ohromný labyrint mělčin a atolů táhnoucí se až 225 kilometrů od pobřeží Austrálie. Na jejím konci ležela osmisetmetrová propast oddělující korálový útes od zbylého oceánu. Pro lidské návštěvníky byla bariéra díky rozmanitosti druhů i krajinného rázu synonymem strhující podmořské podívané. Její nadpozemské barvy a tvary budeme zoufale postrádat.
Pokusy upozornit na tristní stav Velké korálové bariéry byly umlčovány i samotnou australskou vládou.
Bariéře bychom křivdili, kdybychom řekli, že byla pouze mimořádně aktivní členkou globální biotické komunity. Existence všech okolních ekosystémů byla totiž na její činnosti naprosto závislá. Její bezmezná štědrost byla mnohým evidentní již před 60 tisíci lety, když na ni narazili první lidé putující z Asie do Austrálie. Byly to časy výrazně nižších hladin oceánů – nejvyšší části bariéry čněly nad vodou v podobě vápencových útesů plných jeskyní a zdrojů obživy. Domorodé kmeny ostatně lovily ve vodách Velkého bariérového útesu až téměř do jeho smutného konce.
Teplota roste
Mezinárodní slávy se bariéře dostalo v roce 1770, kdy kapitán James Cook jako první člověk proplul jejím smrtícím bludištěm. Přestože korálová bariéra byla milována téměř všemi, kdo ji znali, Cook mezi její fandy nepatřil. Do svého deníku si poznamenal: „Moře tady ve všech směrech skrývá mělčiny a skály, jež se nečekaně zvedají od samého dna jako pyramidy.“ Cookovi se z útesu po několika měsících podařilo nakonec vymotat, i když na jedné z mělčin jeho loď téměř ztroskotala.
Lidé se od té doby o korálovou bariéru zajímali prakticky nepřetržitě. Přitahovala výzkumníky, turisty i umělce. Byl to klenot Austrálie. Ani to však neodradilo vládu provincie Queensland od pokusů prodat celou bariéru do správy těžařských a ropných korporací. V šedesátých letech díky těmto pokusům vznikaly zárodky australského environmentálního hnutí. Následovala dekádu trvající kampaň Save the Reef, která v půlce sedmdesátých let vyvrcholila vyhlášením národního mořského parku Velký bariérový útes. Rybolov, námořnictví a výstavba byly na jeho území přísně regulovány. Zdálo se, že korálová bariéra je zachráněna.
V roce 1981 prožila bariéra první incident masového bělení korálů. Ve stejném roce se korálový útes dostal na seznam světových přírodních památek UNESCO. Korály totiž většinu svých živin i zbarvení získávají díky symbiotickému vztahu s mořskými řasami, které žijí na povrchu korálů. Řasy fotosyntézou vyrábějí cukry, kterými korály živí. Když ale teplota vody dlouhodobě vzroste, řasy začnou produkovat přebytek kyslíku, který ve větších koncentracích korály hubí. Aby korálové struktury přežily, vypuzují ještě donedávna symbiotické řasy ze svých schránek. Osamocené a bez pomoci řas však koráli brzy blednou a následně hynou. Jestliže se voda zpětně rychle ochladí, koráli si na sobě opět vytvoří vrstvu řas a celá symbiotická struktura se postupně zregeneruje. Když však v roce 1981 teploty vody nečekaně vzrostly, masivní bělení postihlo až dvě třetiny všech korálů ve vnitřní zóně bariérového útesu a vědecké týmy po celém světě se začaly obávat, že lidmi způsobená klimatická změna dopadne na Velký bariérový útes způsobem, který nedokáže odvrátit ani vyhlášení bariéry za přírodní rezervaci.
Na sklonku milénia byly incidenty masivního bělení častým úkazem: konkrétně šlo o roky 1997, 2001 a 2005. Tehdy už bylo jasné, že ohřívající se oceán není jedinou hrozbou plynoucí z klimatické změny. Acidifikace oceánů začala zaživa rozežírat strukturu útesu. Mnoho vědců se snažilo zodpovědné osoby před těmito dramatickými událostmi varovat a navrhovali řadu opatření. Charlie Vernon, vedoucí Australského oceánografického ústavu, ve své slavné londýnské přednášce pro Royal Society z roku 2009 správně předpovídal, že koncentrace oxidu uhličitého, které dle predikcí dosáhneme v roce 2025, bude znamenat pro bariéru smrt.
Masové bělení
Nikdo neví, zda by skutečně vážná snaha o změnu přístupu ke klimatické politice bariéru zachránila, je však jisté, že nikdo nic skutečně účinného pro její záchranu nepodnikl. Naopak, pokusy upozornit na tristní stav Velké korálové bariéry byly umlčovány i samotnou australskou vládou, která letos přinutila OSN vyloučit ze správy o klimatické změně právě kapitolu o Velkém bariérovém útesu. Dle ministerstva životního prostředí by totiž zpráva měla negativní dopady na turismus v oblasti. Místo seriózních snah o záchranu útesu tak vláda raději schválila výstavbu největšího uhelného dolu v zemi.
Teď je korálová bariéra obětí nejkatastrofálnějšího masového bělení ve své historii. Z tohoto zásahu se již nikdy nevzpamatuje. V teplejších jižních částech útesu již umřelo přes 50 procent všech korálů. Charlesi Vernonovi tahle situace doslova láme srdce. „Vypadá to tam jako na bitevním poli,“ říká. A protože na obzoru není žádná politická nebo přírodní síla, jež by bariéru dokázala zachránit, Vernon si nedělá iluze o její budoucnosti: „Je mi 71 let a bojím se, že Velký bariérový útes přežiju.“
Velkou korálovou bariéru na cestě do věčnosti předcházely Jihopacifický korálový trojúhelník, Floridský útes a většina ostatních korálových útesů na Zemi. Přežil ji jedině korálový útes v Belize a některé hlubokomořské korálové struktury.
Autor je novinář.
Z anglického originálu Obituary: Great Barrier Reef (25 Million BC – 2016) publikovaného na stránkách magazínu Outside přeložil Lukáš Likavčan.