Do ostře sledovaných francouzských prezidentských voleb zbývají dva měsíce, během nichž se toho může ještě mnoho odehrát. Málokdo by si například ještě koncem minulého roku dokázal představit, že zejména mezi levicovými voliči rozšířenou frustraci z téměř jistého duelu Fillon versus Le Penová vystřídá několik alternativních scénářů. Jaká je tedy aktuální situace? A existuje nějaký kandidát či kandidátka bez skandálu?
Odepsaný Fillon a podvodnice Le Penová
Začátkem ledna se francouzská veřejnost smiřovala s výsledky většiny průzkumů, které jasně ukazovaly, že lídryně Národní fronty zvítězí v prvním dubnovém kole voleb, aby byla následně v květnu poražena neméně konzervativním kandidátem pravice a středu Françoisem Fillonem. Kdekdo přemýšlel, jak z takové šlamastiky ven, co všechno bude muset zapřít, aby zvolil menší zlo, které se při pohledu na obě jména těžko určuje.
Mélenchon je pátý s 12 až 15 procenty, Hamon čtvrtý s 15 až 18 procenty. Společně by tak zřejmě mohli zajistit účast levice ve druhém kole prezidentských voleb.
Satirický týdeník Le Canard Enchainé toto dilema za francouzské voliče a voličky zřejmě vyřešil, když odstartoval skandál, jenž nyní nikdo nenazve jinak než „Penelopegate“. Ukázalo se, že manželka bývalého premiéra zastávala po dobu dvanácti let pozici parlamentní asistenty, díky níž přišla k poměrně velké sumě peněz. Čím déle vyšetřování probíhá, tím více informací vyplouvá na povrch a momentálně se zdá, že do celé akce byly zaangažovány také jejich děti. Nepotismus v politice není žádnou novinkou, a už vůbec ne v té francouzské, Fillon ho ovšem posunul na další úroveň, jelikož práci, za kterou měli dotyční příbuzní dostat zaplaceno, zřejmě nikdy nevykonali. I přes výzvy některých svých spolustraníků, ovšem Fillon ne a ne odstoupit. Ve většině průzkumů tak klesl prozatím na třetí místo a zřejmě se s vidinou druhého kola již rozloučil.
Taková situace jistě vykouzlila úsměv na tváři stálice krajněpravicové scény Marine Le Penové, protože jakýkoliv přešlap „establishementu“, k němuž Fillona řadí, jí může pomoci. Jenže ani Marine, bojující ve jménu francouzského lidu, není svatá. V půlce února totiž díky nezávislému deníku Mediapart a týdeníku Marianne vyšlo oficiálně najevo, že během svých dvou mandátů v Evropském parlamentu z peněz (v jejích očích tak ošklivé a zkažené) Evropské unie platila svého osobního strážce a vydávala jej prostřednictvím fiktivní smlouvy za svého asistenta. Podobně financovala také svoji asistentku. Ta měla sice působit v Bruselu či Štrasburku, zřejmě se ovšem za celou dobu nevzdálila z okolí Paříže. Celá tato sranda stála evropské daňové poplatníky necelých 340 tisíc eur. Le Penová ovšem veškerá podezření dementovala, zpochybnila práci a obvinění Evropského úřadu pro boj proti podvodům (OLAF) a směle pokračuje v jízdě. Profesor zabývající se politickou komunikací Stéphane Wahnich v rozhovoru pro France Info sdělil, že tato aféra zřejmě předvolební rozhodování neovlivní. I pro Francii tedy zřejmě bohužel platí slova klasikova „všetci kradnú“.
Šance pro levici
Na první pohled by se tak mohlo zdát, že se otevírá prostor pro útok zleva, který se ještě před druhým kolem socialistických primárek jevil nejméně pravděpodobně. Po výhře radikála Benoîta Hamona se ovšem nejedno levicové srdce rozbušilo, a to zejména poté, co vyzval své dva levicové protikandidáty, zeleného Yannicka Jadota a samozvaného revolucionáře Jeana-Luca Mélenchona ke spolupráci. Od té doby neustále opakuje, že „zhoubou francouzské levice je její roztříštěnost a štěpení na tématech, o kterých lze společně diskutovat. Kvůli tomu nás vždy porazí pravice a zejména krajní pravice.“
To bylo před zhruba třemi týdny, během kterých probíhaly debaty o tom, jak by případná spolupráce vypadala a jak moc by se Hamonův program musel změnit, aby vyhovoval požadavkům obou dalších kandidátů. Nejvstřícnější se momentálně jeví zelený europoslanec Jadot, který s Hamonem již dvakrát poobědval a představil mu své požadavky. Zdá se, že oba budou v diskuzích ještě pokračovat, v každém případě se prozatím dohodli na prosazení zákazu stavby letiště v Notre-Dames-des-Landes a také, že si do programu vloží požadavek na úplné ukončení výroby jaderné energie do roku 2050. Otazníky se stále vznášejí nad budováním infrastruktury, kde jsou zelení spíše proti, ale také nad podobou přeměny zákoníku práce.
Oba kandidáti celkem důsledně mlží, Hamon ovšem několikrát médiím sdělil, že „je optimistický“. V průzkumech má Jadot ovšem pouhá dvě procenta. Jeho případné odstoupení ve prospěch Hamona tak kartami zásadně nezamíchá, mohlo by ale hrát důležitou symbolickou roli v debatách se zarputilým Jeanem-Lucem Mélenchonem. Ten je zatím vůči jakékoli představě spolupráce velmi odmítavý a celá řada francouzských komentátorů nad představou společné levicové alternativy zlomila hůl.
Nemožnost spolupráce?
Lídr hnutí Nesehnutá Francie (La France Insoumise), které je seskupením toho, co zbylo z Levicové strany (Parti de Gauche), Komunistické strany Francie a dalších drobných levicových hnutí a stran, několikrát zopakoval, že „nehodlá spolupracovat s nějakým pohřebákem“. Mélenchon, který brázdí francouzskou politickou scénu již více než čtyřicet let, však nehodlá ustoupit. Ze senátora za socialisty, jímž byl více než dvacet let, se v roce 2009 stal revolucionářem a tzv. levicovým populistou. Tehdy založil pro volby do Evropského parlamentu Levicovou frontu (Front de Gauche), získal si pro spolupráci také komunisty a již druhé období se společně s Jadotem a Le Penovou potkává v Bruselu. Mélenchon je jistě postava, o které by se daly napsat stohy knihy (sám jich ostatně několik vydal a v oblibě ho má také teoretička radikální demokracie Chantal Mouffe). Je to člověk, který dokázal nastavit vládnoucím socialistům zrcadlo, stál včele bojů proti TTIP a CETA a snažil se vytvořit protiváhu pravicové populistce Le Penové. V kampaních volí vždy neotřelé způsoby, tentokrát například hologramy (přítomen byl na setkání s voliči a příznivci v Lyonu a jeho obraz byl přenášen do Paříže). Je to ale také člověk, s nímž je velmi obtížné se dohodnout, a to i v rámci jeho vlastní politické rodiny.
S Hamonem se rozchází v celé řadě zásadních témat, mají například úplně jiný pohled na evropskou integraci. Zatímco Mélenchon žije v představě, kterou sdílejí příznivci tzv. lexitu (levicového odchodu Británie z EU), totiž že se podaří současnou oligarchickou Unii rozbít a na jejích základech postavit nové socialistické a internacionalistické zřízení, Hamon se spíše kloní k variantě reformy v rámci stávajících struktur. Různí se také například v oblasti práce: Mélenchon razí spíše „staroodborářskou“ linii v podobě navyšování pracovních míst a posilování pravomocí zaměstnanců, Hamon je revolučnější a reaguje na nové trendy, jako je robotizace práce, které průmyslovou Francii rozhodně neminou. Jeho návrh na zdanění robotů celkem otřásl nejen francouzským veřejným prostorem.
Nemálo věcí je ale také spojuje: oba odmítají současnou podobu zákoníku práce, prioritou obou je udržitelný život a ekologie. Sdílejí představu proměny francouzského systému na VI. republiku. Zároveň se oba v průzkumech pohybují vysoko – Mélenchon je pátý s 12 až 15 procenty, Hamon čtvrtý s 15 až 18 procenty. Společně by tak zřejmě mohli zajistit účast levice ve druhém kole prezidentských voleb a čelit tak daleko lépe nejen Le Penové, ale i favorizovanému Macronovi. Možná by si tak jeden z pánů mohl vzít k srdci příklad Sanderse, upozadit svá ega ve prospěch „lidu“, ke kterému se tak rádi obracejí, a i přes výhrady podpořit svého soka s vidinou lepších zítřků nejen ve Francii.
Autorka studuje politologii.