Sláva má dnes v akcelerovaném světě hudebního průmyslu obvykle jepičí život. Objeví vás nadšené recenze první desky, následuje turné a festivalová pódia. S druhou deskou už obvykle zájem opadá, pro hudební média nastavená na objevování novinek jste najednou okoukaní, a pak už jen sledujete, jak se vaše jméno na plakátech festivalů zmenšuje, až zmizí úplně. Trajektorie vzestupu a pádu newyorské queer punkové dvojice PWR BTTM byla ale i na dnešní poměry nebývale rychlá.
Jeden týden ještě byli „největší budoucí rockovou kapelou Ameriky“, druhý už je vláčela média kanály. Co jim zlomilo vaz? Zpěvák dua byl obviněn ze sexuálního obtěžování a takřka vzápětí následoval vyhazov od labelu, zrušené turné a deska dokonce zmizela ze streamovacích služeb. Za krachem kariéry PWR BTTM ale není ani tak moralizování médií jako spíš odhodlání queer komunity zbavit se těch, kteří parazitují na jejích symbolech a svým chováním popírají její filosofii.
Na „popravě“ PWR BTTM se podílela hlavně queer komunita, jejíž estetiku i filosofii chtělo newyorské duo prodávat světu. A na vytěžování jsou hudební subkultury spojené s minoritami obzvláště citlivé.
Ještě na začátku května to vypadalo, že genderově nonkonformní duo PWR BTTM čeká zářná budoucnost. Deník New York Times otiskl jejich oslavný profil, deska Pageant sbírala skvělé recenze a lístky na jejich turné šly na dračku. Jenže 11. května se v uzavřené diskuzi na Facebooku objevily informace, že zpěvák a kytarista Ben Hopkins je „známý sexuální predátor“ a „původce několika útoků“. A začal strmý pád.
Obvinění rychle prosákla na další sociální sítě a když se následující den přihlásila na webu Jezebel jedna z obětí, bylo jasné, že PWR BTTM se dostávají do velkých problémů. V následujících dnech se objevily zprávy od dalších obětí nebo fotografie, na níž Hopkins kreslí do písku svastiku. Zpěvák kapely se k případu vyjádřil až po týdnu mlčení a v tiskové zprávě prohlásil, že obvinění, o němž napsal portál Jezebel, „neodpovídá žádnému sexuálnímu zážitku, který jsem kdy měl“. Pozdě, zdá se. O osudu kapely je nejspíše už rozhodnuto.
Někdy se to nedá oddělit
Pestrobarevné oblečení a třpytky v obličeji, androgynní vzhled, optimistické texty a rozjuchaný dance-punk. PWR BTTM vtrhli na scénu před dvěma lety skvěle přijatým debutovým albem Ugly Cherries. Jestli bylo v posledních letech díky interpretům jako Arca a Perfume Genius v oblibě mluvit o queer zkušenosti hlavně v souvislosti s temnými traumaty, newyorské duo znovu vrátilo do žánru radost a hrdost na svou odlišnost. Své koncerty pořádali pouze v koncertních sálech, které mají k dispozici záchody bez rozlišení pohlaví, a symbolicky zvali na pódium všechny oběti diskriminace.
PWR BTTM dokonce novináře žádali, aby o členech kapely psali v genderově neutrálních gramatických kategoriích. „V každým malým městě jsou lidi, co tě budou chtít srazit k zemi,/ budou mít pocit, že když tě poníží, sami budou větší,“ zpívají na nové desce v písni Big Beautiful Day. Ostatně samotný název kapely (BoTToM) odkazuje na pasivní polohu při análním sexu, která ale přívlastkem „PoWeR“ dostává opačný význam.
Nemusíme si nic nalhávat: dějiny populární hudby jsou plné sexuálních násilníků, kteří si za své činy nezaslouží nic než opovržení. V posledních letech provázely skandály třeba soulové zpěváky CeeLo Greena či Chrise Browna, jenž v roce 2009 surově zbil svoji tehdejší přítelkyni – zpěvačku Rihannu. Pokud zůstaneme na poli indie rocku, obvinění z domácího násilí musel čelit kytarista John Paul Pitts z kapely Surfer Blood. Kariéru všech zmíněných hudebníků nicméně skandály nikdy úplně nezadusily – Chris Brown se i nadále objevuje v žebříčcích a Surfer Blood hrají na rockových festivalech.
Jenže PWR BTTM jsou trochu v jiné pozici než zmínění interpreti s image machistických drsňáků. Oproti nim se newyorská kapela sama aktivně hlásí do boje proti všem formám diskriminace a své koncerty prohlašuje za „safe space“ pro sexuální minority. Oddělení autorovy osobnosti a soukromého života od jeho díla je samozřejmě v populární kultuře možné – Woody Allen nebo Roman Polanski sklízejí úspěchy i po kontroverzních skandálech. Jejich dílo je větší než jejich vlastní život. Jak ale lze brát vážně někoho, kdo se stylizuje do role bojovníka za toleranci, zatímco ve skutečném životě je násilník?
Máslo na hlavě
„Je to známka naší společnosti, v níž jsou lidé schopni druhé odsoudit hned a bez důkazů,“ citoval v polovině května časopis Billboard jednoho nejmenovaného člověka z hudebního průmyslu. V diskuzích pod články o PWR BTTM se občas objeví i hlasy hovořící o tom, že média svým zbrklým odsudkem zničila kariéru muzikantovi, který je možná nevinný. Někteří dokonce mluví o honu na čarodějnice „novodobého mccarthismu“ spojeného s povýšeneckou moralitou módní politické korektnosti. Hopkinsovo váhání s omluvou (která vlastně ani nikdy nepřišla), zaryté mlčení o dalších obviněních či rychlé odsouzení kapely z pozic indierockových insiderů od labelu až po kapely, jež s nimi koncertovaly, nicméně naznačují, že zpěvák má nejspíš opravdu máslo na hlavě.
O Hopkinsově vině samozřejmě rozhodne soud. V popu jde ale hlavně o důvěryhodnost, kterou už dávno ztratil. Na celém případu je nakonec nejzajímavější, že na „popravě“ PWR BTTM se podílela hlavně queer komunita, jejíž estetiku i filosofii chtělo newyorské duo prodávat světu. A na vytěžování jsou hudební subkultury spojené s minoritami obzvláště citlivé. „Hudba (těchto komunit) získává na důležitosti v časech, kdy jsou politicky aktivní hudebníci znovu oslavování jako důležité kulturní hlasy a obzvláště práva transgender osob se stávají důležitým aktivistickým ostřím. A PWR BTTM byli zcela jednoznačně opakem lidí, za které se snažili mluvit,“ napsal ve sžíravém komentáři časopis SPIN.
Kauza rychlého pádu PWR BTTM do zapomnění je tak především varováním ostatním muzikantům, že fanouškům se nevyplatí lhát. Buďte, kým jste, a nikdy nikým jiným, protože v internetem prorostlém světě jste pod neustálým přísným dohledem a každý přešlap mimo roli je nekompromisně ztrestán.
Autor je hudební publicista.