Častým problémem dokumentů a filmů o současném pravicovém extremismu je, že ve snaze ukázat spektakulární formou brutální a agresivní podstatu extrémní pravice vytvářejí spíše její romantický obraz, s nímž se někteří diváci identifikují. Z poslední doby mezi takové dokumentární snímky patří třeba Ruská chuligánská armáda z produkce BBC. Britský dokument vyobrazil ruské chuligány tak, jak by si to nejspíš sami přáli, a pomohl jim k tomu, aby na symbolické rovině sesadili z trůnu slavné britské rowdies, kteří do té doby mezi fotbalovými chuligány platili za nedostižný vzor. Vít Klusák se ve svém novém filmu Svět podle Daliborka podobnému úskalí vyhnul. Hlavní postava jeho dokumentárního snímku nemůže imponovat nikomu, natož aby někomu sloužila za vzor. To můžeme považovat za jednu z hlavních devíz filmu.
Neškodný neonacista?
Není asi žádným tajemstvím, že Klusák dlouhodobě ohledává hranice dokumentární formy a jakožto představitel „autorského dokumentu“ nemá problém dění před kamerou konstruovat, vytvářet a aktivně do něj vstupovat. Ve svém novém snímku o osamělém neonacistovi z Prostějova však v tomto ohledu zašel na hranici únosnosti. Snímek je přiznaně stylizovaný jako hraný film a jeho podtitul zní „Dokumentární horor“. Daliborka Klusák objevil na YouTube, kde na svém kanálu zveřejňuje videa, v nichž se mísí neonacismus, sado/maso sexuální fantazie, politická prohlášení, satanismus a dekadentní veršovánky. Možná právě kvůli své vyšinuté lásce k youtuberství protagonista kývnul na Klusákovu nabídku, že bude po dva roky natáčet jeho život a přetvoří jej ve film. On i jeho příbuzní režisérovi ochotně sehrávají (a občas i znovu přehrávají, jak přiznali autoři snímku na ČT Art ve vysílání z karlovarského festivalu, kde měl film svou premiéru) situace z jejich každodenního života.
Daliborek nakonec sehrává roli obecního trouby, kterému se určitě rádi zasmějí i neonacisté. Pro ně může snímek paradoxně být i vhodné alibi.
Dalibor žije se svojí postarší matkou v činžovním domě v Prostějově a pracuje v jedné z místních továren. Má ubíjející a špatně placenou práci (hovoří o mzdě devět a půl tisíce korun), žije osamělým životem (ve filmu prakticky nejsou žádní jeho přátelé a i na koncertu Ortelu, kam jej režisér spolu se štábem vyveze, se s ním stejně naladění fanoušci dávají do řeči jen neochotně). Jeho život je plný sexuálních frustrací, ale i frustrací plynoucích z touhy po dosažení společenského uznání. O neonacismu, nenávisti k Romům, muslimům a sluníčkářům se sice ve filmu mluví takřka neustále, ale není jasné, proč Daliborek vlastně neonacistou je. Ve skutečnosti totiž aktivním neonacistou spíše není. Z demonstrací má strach, nedokážeme si představit, že by byl schopný někomu ublížit, s žádnými dalšími neonacisty či krajními pravičáky se ve filmu nestýká a jeho názory jsou jen terčem vtípků jeho pracovního kolektivu. Místo toho, aby film zkoumal, jak se Daliborek k neonacismu vlastně dostal, je jakousi uměleckou formou Vyvolených, zdlouhavou reality show, během níž se utápíme v trapnosti a životní mizérii jednoho muže, který si do domu dobrovolně pustil celý filmový štáb v domnění, že se z něj stane mediální hvězda a jeho život konečně získá smysl.
Daliborek nakonec sehrává roli obecního trouby, kterému se určitě rádi zasmějí i neonacisté. Pro ně může snímek paradoxně být i vhodné alibi. Neškodného Daliborka rádi hodí přes palubu. S českou neonacistickou subkulturou nemá totiž hlavní postava Světa podle Daliborka moc společného, a jak film celkem přesně ukazuje, Dalibor ani neudržuje s žádným politickým hnutím jakékoli vazby. Tragikomické vyznění snímku možná spíš neonacistický fenomén zlehčuje a zaměření kamer na obskurní prostějovskou figurku od něj odvádí pozornost. Další proudy krajní pravice mohou na snímku zase demonstrovat, že extrémní pravice je dnes jinde. A budou mít částečně pravdu. Mnozí dnešní ultrapravičáci (nikoliv neonacisté) nemají problém identifikovat se s Gabčíkem a Kubišem, mohou obdivovat izraelský boj proti Palestincům či postoj putinovského Ruska k sexuálním menšinám.
Pokus o Oppenheimera
V dnes už slavném dokumentárním snímku Způsob zabíjení (2012) sleduje britský tvůrce Joshua Oppenheimer jednoho z vůdců pravicových indonéských milicí, který v šedesátých letech vlastnoručně umučil tisíce komunistických aktivistů v jednom z největších politických masakrů druhé poloviny 20. století. Oppenheimer ho ve snímku vyzývá, aby přehrával různé způsoby mučení, kterými před více než padesáti lety zabíjel své politické odpůrce. Svou režisérskou intervencí chce protagonistu přimět, aby znovu prožil vlastní činy, a tím v něm vyvolat pocit viny. Muž ochotně před kamerami ukazuje, jak pomocí drátu škrtil své vězně a kudy pak odtékala krev, aby zohavená těla neudělala tolik nepořádku. Je na své konání patřičně hrdý, a proto dlouho k žádnému prozření nedochází. Změna nastane až v momentě, kdy si má s jinými osobami prohodit role a stát se naopak obětí mučení. Až tehdy se starý muž psychicky rozsype a začíná mu pomalu docházet, jaké utrpení jiným lidem způsobil. Oppenheimer tedy svým aktivním vstupem do dokumentárního snímku dokázal změnit desítky let upevňované přesvědčení sadistického vraha.
Možná že právě tímto snímkem se Klusák a jeho tým nechali inspirovat ve scéně, v níž nutí Daliborka s matkou a jejím přítelem sehrát útok neonacistů na romskou osadu, který údajně zažil matčin milenec v devadesátých letech. Matka a její přítel, kteří jsou pomazaní nutellou, aby se do role romských oběti lépe vcítili, a které Daliborek s basebalkou nahání na dvorku zchátralého domu, však nejsou nic jiného než bizarní a tragikomické pobavení pro diváky. K žádné katarzi dojít nemůže, nic v jednání těchto lidí se nemůže změnit, protože své konání chápou jako zábavnou hru, v níž splývá touha po radikálním činu s touhou stát se mediální hvězdou. Situace nemůže na světlo vynést žádné traumatické zkušenosti, protože Daliborek nikdy žádnému člověku nezkřivil vlásek a prolhaný a manipulativní slovenský přítel matky se s velkou pravděpodobností žádného pogromu na romskou osadu v devadesátých letech nezúčastnil.
Opravdu trapné chvíle si ale Klusák nechává až na samotný závěr filmu, kdy jeho štáb zorganizuje výlet celé rodinky do Osvětimi. Těžko říct, s čím tvůrci kalkulovali. Pravděpodobně se domnívali, že tváří v tvář pozůstatkům vyhlazovacího tábora přivedou Daliborka k rozumu a síla zážitku masového vraždění ho donutí nahlédnout absurditu jeho smýšlení. Ten je ale vyvede z omylu, a tak musí kvůli potřebám filmu přeživší holocaustu paní Lišková poslouchat Daliborkovy konspirační výlevy o „osvětimské lži“ přímo na místě, kde jen o vlásek unikla plynovým komorám a které se stalo jejím celoživotním traumatem. Člověka polévá stud, ale rozhřešení nepřichází. Všichni jedou zpět do Prostějova nezměnění, ba utvrzení v tom, že jejich přesvědčení ani na onom děsuplném místě nepřišlo k žádné újmě. K čemu to celé tedy vlastně bylo?
Autor je redaktor Alarmu.