Foto Barbora Šimková
1. Levice v těchto volbách naprosto propadla. Co podle vás za debaklem stojí?
2. Jak by měla parlamentní i mimoparlamentní levice na tuto situaci reagovat?
Ondřej Slačálek (politolog a publicista)
1. Prohrála nejen levice, prohrál liberalismus, tak jako leckde jinde. Vždyť i jediná liberální síla, která zaznamenala úspěch, tedy Piráti, ho získala zcela neliberální kampaní. Zvítězila poptávka po světě, který bude jednak nový (byla to opravdová únava z polistopadového režimu), jednak srozumitelný a přehledný. Ani v jednom levice nemohla obstát: nenabídla něco nového, ale tváře a subjekty, které lidé znají řadu let. A její svět (minimálně mentalitou) je svět vítězů globalizace, svět složitý, který často prostě jen vysvětluje, proč něco nejde. Těžko uspět ve srovnání s přehledným světem úspěšného miliardáře, který už svým životním příběhem ztělesňuje tolik potřebný optimismus a v politice se ještě neokoukal.
Můžeme samozřejmě vést spory o to, zda je levice v daném klimatu odsouzena k neúspěchu (jak by mohla naznačovat drtivá porážka německých sociálních demokratů), nebo zda je neúspěch důsledkem toho, že levicovost přišla příliš pozdě a bylo jí příliš málo (jak by naznačovaly jisté úspěchy Corbyna a Sanderse). Držím se druhé možnosti. Rozvinutí levicové politiky, jejíž klíčovou součástí je třídní perspektiva lidí práce, je teprve před námi. Včetně diskuse o tom, co dnes vlastně znamená ona „třída“ a „práce“.
2. Na místě je sebereflexe; byli jsme biti. Pokud ale dopadne tak, že sociální demokraté odmítnou liberální hodnoty a zelení levicovost, bude to spíš absence sebereflexe. Sociální demokracie neprohrála proto, že byla příliš liberální. Prohrála proto, že byla prolezlá korupcí, setrvačností a neschopností, že zde byly příliš zakonzervované mafiózní struktury a že dělala příliš „rozkročenou“ politiku. Voliče, které snad mohl získat Sobotka či Zaorálek, odehnal Chovanec, a naopak. Bylo by krásné, kdyby se sociální demokracie poučila, že soutěžit v některých disciplínách s krajní pravicí prostě nemůže, krajní pravice v nich vždycky bude lepší. Bylo by to ale příliš krásné na to, aby to byla pravda.
U Zelených jsou teď na koni lidé, kteří „vždycky říkali“ a „už dávno věděli“, že je třeba soutěžit s TOP 09 či Starosty a hlavně žádné úkroky doleva… Co na to říct? Každá poctivá reflexe voleb z hlediska Zelených musí uznat, že každý předseda by bojoval s faktorem „Piráti mají přes pět procent“ a ještě více s faktorem „teď jde o všechno, házel/a jsem to léta Zeleným, ale teď potřebujeme val proti Babišovi“. Nemyslím si, že by si s tím dokázal kdokoli jiný než Matěj Stropnický poradit lépe. Nicméně, pokud chce většina Zelených návrat do liškovského bezčasí, nechť ho mají. Ztratí tím ale další léta.
Sebereflexi ovšem potřebuje i antirasistická, feministická a zelená levice, k níž se hlásím. Musíme se zamyslet nad mnoha věcmi. Nechceme a nemůžeme opustit odpor proti rasismu a sexismu. Musíme ale vážně a tvrdě vůči sobě samým přemýšlet nad tím, o čem tak silný důraz na ně v našem prostředí vypovídá. Skutečně jiná témata nejsou tak důležitá? Anebo je to prostě projev našeho morálního narcismu, potřeby bojovat především zcela jednoznačné boje, s jasným dobrem a zlem? Budeme muset přehodnotit častý vyděračský styl diskuse, ve stylu „Já jsem jednoznačné Dobro, a pokud se mnou okamžitě nezačneš souhlasit, nezměníš svůj názor, identitu a jazyk, tak jsi rasista či sexista“. Budeme muset přehodnotit své zažité zvyky a předsudky, přemýšlet, jak méně dávat najevo společnosti své pohrdání a více se v ní zakořenit. Jeden příklad za všechny: skutečně je chytrá reakce na úspěch Okamury hned navečer demonstrovat a skandovat u toho hesla v italštině, která jsme se naučili od německých antifašistů (kteří si jejich přijmutím řeší svou poněkud nezvládnutou německou identitu)?
Když chtěl Lenin pochopit v roce 1914 hlasování sociální demokracie pro první světovou válku, odešel do knihovny číst Hegela. My bychom možná měli číst spíše Tao Te-ting a Knihu kazatel. Budeme muset přehodnotit slepý huráaktivismus pro aktivismus a víc přemýšlet, snažit se protivníka porazit využitím jeho síly, ne zuřivým nepřijímáním jeho existence a horečnatým zneuznáním, které se projevovalo po volbě Zemana a které nás teď patrně znovu čeká.
Musíme se připravovat na konkrétní bitvy, které nás čekají. Bude patrně v sázce přinejmenším tolik jako za Kalouska a Nečase. A první na řadě nejspíš bude bitva o Kliniku a o to, jaký (či jestli vůbec nějaký) prostor se v nových poměrech vydobude pro squatting v Praze.
Kateřina Smejkalová (politoložka)
1. Levice si nechala vnutit rozšířený názor, že ideové štěpení na levici a pravici už je překonané a že hlavním štěpením se stává apolitická bezpečnost, otevřenost nebo uzavřenost světu či ve specifickém českém kontextu také jakási slušnost, efektivita v řízení státu a blíže nespecifikované hodnoty demokracie. Například místo toho, aby v době kulminace migrační krize levice jasně řekla, že nutnosti zvládat takové výzvy se prostě nevyhneme, ale jako soudržná společnost se silným veřejným sektorem, který se postará o domácí i nově příchozí potřebné, se s ní vyrovnáme, živily její podstatné části existenční strachy lidí a přistoupily na apolitickou bezpečnostní rétoriku.
Příliš mnoho úsilí zřejmě také věnovala usvědčení Andreje Babiše z neslušnosti a pošlapávání demokratických hodnot, místo aby se ptala po důvodech, proč je to velké části i jejího vlastního bývalého elektorátu srdečně jedno. Snaha akcentovat tematiku nízkých mezd a pracovních podmínek, které celkem jistě přispívají ke znejistění lidí nebo k tomu, že je pro ně nějaká demokratická dělba moci nakonec druhořadá, přišla bohužel až v okamžiku, kdy už byly hlavní konfliktní linie voleb narýsovány a předefinovat je se už nepodařilo.
Celkově levice také spíš spoléhala na to, že voliči ocení, čeho pro ně ve vládě dosáhla, nebo slibovala, co všechno nedopustí, aby udělali její političtí protivníci, než aby narýsovala, respektive zdařile komunikovala nějakou radikálněji jinou a lepší budoucnost, která by měla potenciál přebít strach a znejistění. A neprospěly jí pak samozřejmě ani veřejně inscenované hádky ve vlastních řadách a neschopnost jasně se rozloučit s osobnostmi, které v minulosti jednoznačně ukázaly, že spíš než o program jim jde o vlastní prospěch.
2. Bezpodmínečné je, aby se levice pokusila obnovit interpretaci problémů současnosti jako klasického levo-pravého střetu. Jsem přesvědčená, že ten nezmizel a nezmizí. Musí být znovu zřetelné, že protivníkem prekarizovaných lidí z českým maloměst není syrský uprchlík, ale zaměstnavatel porušující zákoník práce a zároveň odmítající zvýšení pracovní mzdy nebo exekutor bránící kvůli svým ziskům současný systém exekucí. A že na slušnost, svobodu a demokracii je v okamžiku, kdy se téma exekucí týká skoro každého desátého u nás, zbytečné apelovat. Tito lidé na to nebudou z pochopitelných důvodů slyšet.
Bylo by také hezké mít levici jednotnou, sjednocenou za nějakou odvážnou a koherentní vizí budoucnosti, ve které budou lidé méně vystaveni materiálním tlakům, budou mít víc času pro opravdu důležité věci v životě a která zároveň najde hodnotově ukotvené odpovědi na ty největší výzvy současnosti, jako jsou klimatická změna, digitalizace společnosti či stárnutí populace, na něž u těchto voleb paradoxně vůbec nedošlo. Do jaké míry to je možné v situaci několik desetiletí trvající neoliberální hegemonie a globalizovaného digitalizovaného kapitalismu, je zapeklitá otázka, stejně jako to, zda nás současné politické posuny u nás i jinde ve světě něčemu takovému přibližují, či nás od toho vzdalují.
Matěj Metelec (publicista, redaktor A2)
1. Příčin debaklu levice bylo víc a lišily se u jednotlivých stran, byť se „seběhly“ do finálního tragického výsledku. Klíčový byl bezesporu úspěch projektu Andreje Babiše. Jestliže je zcela na místě tvrdit, že se mu paradoxně podařilo úspěšně spojit pozici strůjce všech vládních úspěchů a radikálního oponenta stávajícího zkorumpovaného a prohnilého (stranického) systému, stejně tak platí, že sociální demokracie se nedokázala zbavit zrcadlově propleteného stigmatu. Tedy že s Babišem přese všechno vládne, a protože se nechce zříct vládních „koryt“, z nichž výlučně žije, tak mu pouze závistivě hází klacky pod nohy. Skutečně razantní krok ovšem neudělá, a když už k tomu dojde, tak pozdě, polovičatě a jako očividný předvolební tah. Sociální demokracie si tak svým vládním angažmá s hnutím ANO sama pletla provaz, na kterém se pak oběsila.
Řekl bych, že nástup „nových“ a „jiných“ stran je už od dob Unie svobody přes Věci veřejné až k hnutí ANO standardní součástí české politické scény. Myslím ale, že to byl právě úspěch Babišova hnutí, který umožnil pseudoprotisystémovou rétoriku vnímat jako potenciálně relevantní a úspěšnou politickou sílu. K SPD a ANO přecházeli nejvíc voliči levice a Piráti zase sebrali nějaké voliče Zeleným. Jestli v případě ČSSD byla její levicovost zpochybněna tím, že s Babišem vládla až do hořkého konce, nacionální i sociální konzervatismus KSČM nakonec volič našel u Okamury v explicitnějším a přístupnějším ražení.
Zelení se poslední léta nedokázali rozhodnout, jestli jsou, nebo nejsou levicovou stranou a ani jejich nyní už bývalý předseda nezvládl svou stranu v tomto směru zkonsolidovat a možná na to neměl ani dost času. Jejich kampaň byla tak rozpačitá, že si jejich předvolební hesla nedokázali zapamatovat ani příznivci strany. Spoléhání na přesvědčivost dobrých úmyslů, jež jsou důležitější než utilitární politický marketing, bylo další slabinou. A nesli s sebou několikerou zátěž („žabičkářství“, Bursíka, levicovost Stropnického), která ve své kombinaci vždy eliminovala jejich přitažlivost pro část cílové voličské skupiny.
2. Parlamentní levice by měla přijmout opoziční roli a tvrdě kritizovat vládu, ať bude jakákoli. Cokoli jiného pro ni znamená rezignovat na odrazení ode dna. Tím se nejspíš míra jejich sebereflexe vyčerpá. Nějaké redefinice levicového projektu po česku se od současného vedení parlamentních levicových stran nedočkáme, zároveň obě v této chvíli postrádají dostatečně silná progresivní křídla, která by dokázala přinést vnitřní změnu.
Tím by tento úkol připadl mimoparlamentní levici. Pro tu by překročení vlastního stínu paradoxně znamenalo právě zamyslet se nad tím, jestli konečně nepřišel čas přepsat stranickou politickou mapu v České republice i na levé straně politického spektra. Její část s oblibou hledá inspiraci v Německu, ne vždy ale bohužel tam, kde jsou zkušenosti vzhledem k místním podmínkám přenosné. Třeba inspirace formátem německé Die Linke jako progresivní levicové strany, která spojuje jak liberální agendu práv, tak sociální agendu zájmů, je u nás spíš opomíjená, a to ke škodě věci. Takový pokus by ale musel znamenat cestu kompromisů a hledání regionálních spojenců, protože pražské aktivistické jádro radikální levice na úspěch u volebních uren nestačí. Tomuto procesu „přepisu politické mapy“ by mohl napomoct odchod levicových frakcí ze Zelených a ČSSD. Podstatu zelené i sociálnědemokratické politiky lze realizovat i mimo značky těchto stran a stranická loajalita by měla mít své meze. Samoúčelné a krátkodeché generování nových stran a tříštění stranického spektra je sice nesympatické, na levici se ale nic takového v podstatě od doby krátce po Listopadu nedělo. Možná je načase pokusit se vytvořit pro nové myšlenky i novou značku.
Gaby Khazalová (redaktorka Deníku Referendum)
1. ČSSD i KSČM propadly, neboť neměly co nabídnout nad rámec ostatních kandidujících stran. Mluvila-li ČSSD o navyšování penzí, reagoval Andrej Babiš sliby o navyšování penzí. Fakt, že zvýšení důchodů prosadili sociální demokraté ve vládě navzdory hnutí ANO, nikdo nezaznamenal. Během koaličního vládnoucího období to veřejnosti Bohuslav Sobotka neříkal, aby neohrozil koalici. Těžko pak mohl Lubomír Zaorálek během dvou měsíců někoho přesvědčit o opaku, když Andrej Babiš veřejnost čtyři roky masíroval svými zásluhami. Proč by zkrátka někdo potřeboval sociální stát od ČSSD, když ho měl (a čeká tedy, že bude mít nadále) zajištěn od rozpočtově odpovědného Babiše. A co více, Lubomíru Zaorálkovi – jakkoli působil v Žanonyho kampani sympaticky – nemohli voliči boj za sociální spravedlnost ve srovnání s takovým Josefem Středulou věřit.
Potom je tu část voličů, která přešla k SPD a Pirátům. S přízní městských liberálních voličů ČSSD snad nemohla ani počítat. Kampaň Idealistů nebyla kromě počtu fanoušků facebookového profilu Radima Hejduka výrazněji vidět. Pro neotřelé a moderní Piráty byla část voličů ČSSD snadnou kořistí – moc se totiž neupozorňovalo, že pirátský program je v mnoha ohledech pravicový.
Co se týče odlivu k Okamurovi, samozřejmě platí, že vytloukat xenofobii light verzí xenofobie se spíše nevyplácí. ČSSD se příliš snažila být stranou pro všechny – tam oceňovala dobrovolníky pomáhající uprchlíkům, tu zase nabádala lidi k nošení zbraní. Takřka všechny strany (o médiích nemluvě) přispěly k ustavení xenofobie jakožto něčeho normálního a SPD tento stav vytěžila.
České volby nejsou výjimka, propad do středu se posouvající levice je třeba vnímat v evropském kontextu.
2. ČSSD by se měla ptát, proč nepůsobila důvěryhodně dokonce ani na své tradiční voliče. Tedy proč v závěrečné fázi kampaně nezafungovala témata, jako je minimální mzda, výše penzí, pracovní podmínky atd. Nejhorší výsledek v polistopadové politice si však žádá hlubší analýzu kondice strany – problém je hlavně dlouhodobý úbytek členů a členek. Reakce vedení strany po volbách je pro mě každopádně signálem, že sebereflexi zatím sociální demokraté neřeší.
Vzhledem k výsledku bylo na místě očekávat okamžitou rezignaci předsednictva strany. Tím by dalo veřejnosti najevo, že je strana připravena vyvodit z neúspěchu personální důsledky. Dále mělo jasně odmítnout koaliční spolupráci s hnutím ANO. Poté, co tak učinila ODS, se sociální demokraté dostali do nezáviděníhodné situace: bude na ně vyvíjen nátlak, aby ve veřejném zájmu zabránili spolupráci s SPD nebo komunisty. ČSSD zkrátka měla říct, že volby vyhrála pravice, a nechť tedy vládne, a postavit se do role důsledné a personálně obměněné opozice zleva.
Pokud jde o Zelené, prvotní reflexe proběhla. Matěj Stropnický či Michal Berg sami poměrně přesně vyložili slabé stránky kampaně, které vynikly hlavně ve srovnání s Piráty. Sebereflexe je však podle mého na místě také u těch členů a členek, kteří kampaň ignorovali, ať už z nechuti k vedení nebo s výmluvou, že se soustředí na komunální volby. Kupříkladu v Brně byla neúčast některých místních Zelených – a tedy neviditelná kampaň v ulicích – zjevná i lidem, kteří se o poměry ve straně nestarají. Pokud někteří doufali, že je volby zbaví Matěje Stropnického, povedlo se. Za cenu ohrožení existence celé strany.
I přes hrozivý výsledek Zelených by však podle mého byla chyba vyvozovat, že levicový liberalismus nemá v české společnosti šanci. Čeká nás vláda pravicové strany, nepřátelské k občanské společnosti jako celku. Kdo jiný než liberální levice by jí měl dělat důslednou opozici zdola? Na parlamentní úrovni totiž takovou roli budou zřejmě sehrávat ostatní pravicové strany.