Foto Alarm / Nela Wojaczková
Na Alarmu v těchto týdnech vychází série analytických článku s názvem Zničující import, která se zabývá dovozem potravin. Její autor analytik potravinových systémů Tomáš Uhnák se v ní věnuje českému podílu na destrukci ekosystémů a rurálních společností v některých zemích Latinské Ameriky. Často totiž mluvíme o neetickém pěstování plodin, vykořisťování domorodých zemědělců nebo o kácení deštných pralesů, ale jen málokdy dospějeme k tomu, že se na těchto negativních jevech svou spotřebou podílíme víceméně všichni při běžném nákupu v českém supermarketu.
Pesticidy dnes hrají zásadní roli. EU sice zakazuje jejich používání na svém území, ale nemá problém je vyvážet…
V akademické literatuře se tomu říká „kruh jedu“. V posledních desetiletích jsme si v Evropě zakázali různé druhy pesticidů, a to proto, že Evropská organizace pro kontrolu zdravotní nezávadnosti potravin (EVSA) vyhodnotila pesticidy jako nebezpečné jak pro přírodu, tak pro člověka. Ale v rámci svobodného obchodu je můžeme legálně vyvážet, jak to dělají velké evropské společnosti jako Bayer nebo Syngenta, protože je po pesticidech poptávka. A skrze jídlo se nám to vrací. Přitom ohrožení pro evropské spotřebitele není vysoké, hlavní ohrožení se týká pracovníků globálního Jihu. V Evropě je kontrola velmi přísná, limit reziduí pesticidu u potravin je 0,01 miligramu na jeden kilogram, což se ale pravidelně překračuje. Kontroluje se to na evropské i národní úrovni, a pravidelně dochází k záchytu nadlimitního množství v potravinách. A pravidelně se vyřazuje množství potravin. Velký problém jsou zakázané pesticidy. Můžeme mít limity povolených pesticidů, ale podle nedávné studie bylo v potravinách na evropském trhu nalezeno 74 v Evropě zakázaných pesticidů. Nejčastěji se nicméně chronické nemoci objevují u pracovníků na plantážích, kde je minimální ochrana, a přitom se na plantáže pesticidy dodávají pravidelně. Někdy až jednou týdně. Komunity žijící kolem plantáží se sójou nebo banány jsou navíc výrazně postiženy kvůli vysokým koncentracím pesticidů, které se dostávají do půdy i do vody.
Je tento intenzivní typ farmaření na plantážích možný i bez tohoto typu chemikálií?
Jsem přesvědčen, že by to šlo, ale je otázka jak dlouho. Dlouhodobě by to nejspíš nefungovalo. Otázkou je – a je na to hodně studií –, zda ekologické zemědělství může nasytit svět. Řada analytiků a výzkumníků se domnívá, že ano. Už dnes produkujeme dost potravin pro populaci mezi 11 a 14 miliardami lidí. I dnes bychom je nasytili za podmínky, že bychom omezili plýtvání. A to nejen u nás, na straně spotřebitelů, protože spousta potravin je zničena už na polích kvůli nedostatku skladovacích kapacit. Také hypermarkety mají hodně odpadu. Další opatření předpokládá skoncovat s konzumací masa. Na výrobu masa jde velké množství obilovin, sóji, vody a dalších zdrojů. Plochy pro pěstování sojového šrotu pro zvířata tak můžeme využít k diverzifikaci – na zeleninu, obiloviny, luštěniny, tedy cokoliv pro spotřebu lidí.
Když se mluví o plýtvání, co všechno se do něj počítá?
Začal bych u výrobce. Když někdo vypěstuje například velké množství ovoce, nemusí ho všechno prodat. Například Česká republika je na padesáti procentech soběstačnosti v jablkách, čili je tam velký prostor pro to jíst domácí produkci. Přesto se to neděje, protože většina potravin se nakupuje v supermarketech, a ty určují, co a za jakých podmínek se ke spotřebitelům dostane. Malý nebo střední pěstitel, který není schopný dodávat celoročně, to má těžké. Výkupní cena se mu nakonec nevyplácí. Řetězce někdy neodeberou všechno, co nasmlouvaly, a pak zemědělcům zbydou tuny ovoce. Můžou to například prodat na mošty, ale u nás nejsou dostatečné zpracovatelské kapacity.
Čili za to můžou primárně supermarkety?
K plýtvání dochází na všech úrovních, nejde jen o supermarkety.
Podcast je součástí projektu Zničující import – česká stopa na destrukci ekosystémů a rurální společnosti Latinské Ameriky, který vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.
