Hudba v médiích: Kazety, extáze a Lynch


V nové rubrice budeme každý měsíc společně s Karlem Veselým otevírat zahraniční i domácí hudební tisk.

Když můžou mít svůj den milovníci vinylů, proč by ho nemohli mít i fanoušci kazet? Formát, který si zažil nejslavnější období v sedmdesátých a osmdesátých letech a dodnes hojně přežívá v noiseovém či metalovém undergroundu, připomněl 7. září Cassette Store Day. Zúčastnilo se ho skoro dvě stě obchodů hlavně v USA a Velké Británii (u nás se držel v žižkovském Bajkazylu). Akce zároveň oslavila padesát let od první vyrobené kazety a stejně jako v případě Record Store Day přispěchali muzikanti a labely se sběratelskými edicemi prodávanými jen v tento den – exkluzivní materiál na kazetě vypustili Fucked Up, Los Campesinos!, Deerhunter nebo At The Drive-In.

Dni kazet se samozřejmě hojně věnovala hudební média. V Pitchforku kazetám složil poklonu Nick Sylvester článkem It’s Just a Cassette (Je to jenom kazeta): „Neznám žádný lidštější formát než je kazeta. Žádné jiné médium s námi nemá tolik společného. Dosud jsem nenarazil na jinou technologii, která by lépe vyhovovala k vytvoření hlubokého, osobního vztahu, který lidé můžou mít s hudbou a nebo mezi sebou skrze hudbu.“ Kazeta podle Sylvestera dovoluje velmi osobitou verzi filosofie DIY. „Když vyrábíš kazetu úplně od začátku – hudbu, nahrávání, štítky, obal, seznam skladeb, dokonce i krabičku samotnou – všechny malé lidské nedokonalosti se spojují tak, že pomáhají hudbě stát se něčím úplně jiným.“

Z moře oslavných textů o renesanci kazet vystupuje článek Seana Graye I Love Cassettes, and That’s Why I Don’t Love Cassette Store Day (Miluju kazety a proto nemám rád Cassette Store Day) z Washington City Paper, který připomíná, že obdobný vinylový den se z bohulibé propagace těžce zkoušených obchodů nakonec zvrhl v tahání peněz z kapes fanoušků za luxusní rarity. Pokud by se něco takového mělo stát i kazetám, „tomu nejdemokratičtějšímu médium“, byl by to asi jejich definitivní konec. Teď už jen zbývá zavést den MiniDisců. Najde se ještě nějaká volná sobota?

Bublina, která splaskne

Velkou pozornost amerických médií vzbudil předčasný konec newyorského festivalu elektronické taneční hudby The Electric Zoo, který pořadatelé uzavřeli kvůli dvěma úmrtím spojeným s nekvalitní drogou extáze. Látka MDMA k taneční hudbě patří už od éry britského raveu ze začátku devadesátých let, kdy působila jako strašák, díky němuž politici prosadili zákony proti nelegálním tanečním večírkům. Za oceánem aktuálně slaví taneční horečka obří renesanci, která zasáhla i popový mainstream, místo autonomního hnutí je ale současná americká mutace raveu čistým byznysem, v jehož centru stojí obchodník Robert Sillerman. Jeho firma SFX Entertainment vloni oznámila, že hodlá do „EDM kultury“ investovat až miliardu dolarů a letos skoupila menší promotéry či portál Beatport. Informuje o tom článek v Billboardu.

Neslavný konec The Electric Zoo inicioval několik úvah o budoucnosti taneční vlny v USA. Scott Wilson v textu Landfill Futures: Is The EDM Bubble About To Burst? (Budoucí odpadky. Praskne brzy bublina EDM?), psaném pro britský The Quietus, připomíná, že americká taneční hudba existuje jen v jakési mediální i finanční bublině – schází jí životaschopnost i reálný zájem fanoušků, pro které je to více módní životní styl než cokoliv jiného. Tento postoj diktuje žít v nekonečném „teď“, které vylučuje jakýkoliv vývoj. Zatímco britský rave odstartoval překotnou evoluci undergroundových stylů, populární americká electronic dance music reprezentovaná jmény jako Skrillex či Avicii „existuje jen ve stavu hermeticky uzavřené věčnosti, odsouzené k tomu zůstat navěky ve svých úzce definovaných stylových hranicích“. Nic jiného totiž třeštící neoraveři nechtějí.

electric-zoo

Paralelní Brno

A jedna zajímavost z českých luhů a hájů. Pavel Klusák v Lidových novinách vyzpovídal hudebníka Járu Tarnovského (Gurun Gurun, Miou Miou), který ze soundtracků k brněnským televizním inscenacím z let 1967 až 1993 sestavil fascinující hauntologickou mixtape Proč jsme se nepotkali zaživa? „Dnes můžu svou zkušenost s brněnskými filmy přirovnat snad jen k pomyslnému vstupu do paralelní dimenze. Je to podivný svět, kde Josef Karlík je mým Dennisem Hopperem, Vladimír Kratina mou Julee Cruise a režisér Vojtěch Štursa mým Davidem Lynchem,“ říká Tarnovski v rozhovoru Brněnské televizní inscenace jako vstup do paralelní dimenze. A sháněl si ke skladbám copyright, jak káže zákon? „Autorské právo ve stávající podobě je anachronismus. Pro nastupující generaci, která se od dětství pohybuje v kyberprostoru, ve sdíleném prostředí, naprosto nepochopitelný. Hranice mezi tvůrcem a uživatelem je dnes leckdy už nepostřehnutelná.“

A další…

V Česku mají muzikanti často pocit, že hudební kreativitu musí nutně předcházet nástrojová virtuozita. Co ale taková Kim Gordon z nedávno rozpadlých Sonic Youth, která v rozhovoru pro New York Times A Lasting Experiment With Music (Nekončící experiment s hudbou) tvrdí, že na svoji baskytaru nikdy necvičila a že se ani nepovažuje za hudebnici.

Neslavně dopadl crowdsourcingový pokus vydat další díl ročenky Best Music Writings s pomocí fanoušků. Peníze se sice vybraly, ale k realizaci sborníku za rok 2012 nikdy nedošlo. Když se nad tím pozastavil článek na portálu Noisey, byla editorka série a iniciátorka kampaně Daphne Carr (několik let žila v Praze a český rockový underground propaguje za oceánem) nucena přiznat, že projekt nezvládne dotáhnout do konce a že se vybrané peníze budou vracet.

Pitchfork si také posvítil na čtvrtstoletí oficiálních „alternativních“ hitparád, které vyhlašuje časopis Billboard. Kromě přehledu největších hitů je to také pěkné zamyšlení nad tím, co rádioví dramaturgové považují za alternativu (odpověď: Red Hot Chilli Peppers ve všech možných podobách) a jak se do žebříčkových výšin promítají evoluční vlny a skoky (odpověď: nijak).

 

Autor je hudební publicista.

 

A2LARM