Jak Lady Di zemřela podruhé

Jak moc bude divákům nový film o lady Dianě vadit se zřejmě bude lišit podle toho, nakolik jim záleží na skutečné princezně z Walesu, případně jak moc mají rádi červenou knihovnu. Nejvíc ale určitě na tom, jak jsou schopni zkousnout nefalšovanou červenou knihovnu s Dianou v hlavní roli. Zahraniční tisk tomuhle spojení rozhodně nepřál. Ve vyloženě pohoršených recenzích […]

Jak moc bude divákům nový film o lady Dianě vadit se zřejmě bude lišit podle toho, nakolik jim záleží na skutečné princezně z Walesu, případně jak moc mají rádi červenou knihovnu. Nejvíc ale určitě na tom, jak jsou schopni zkousnout nefalšovanou červenou knihovnu s Dianou v hlavní roli.
Zahraniční tisk tomuhle spojení rozhodně nepřál. Ve vyloženě pohoršených recenzích se dočteme, že Diana díky filmu umřela podruhé neméně hroznou smrtí, nebo že film vypadá, jako by si ho objednala britská bezpečnostní služba, aby princeznu zesměšnila. Kritici schopní většího odstupu pak píší, že na filmu není nejhorší to, že je nevkusný, ale že je prostě hloupý.
Snímek, který natočil německý režisér Oliver Hirschbiegel známý především filmem Pád třetí říše, je celý založený na bulvárem ostře sledovaném vztahu princezny a pakistánského chirurga Hasnata Khana. Sám Khan přitom o filmu veřejně řekl, že neodpovídá skutečnosti a je založený hlavně na drbech, které tisk získal od Dianiných přátel a jeho rodiny. Popravdě se s tímto prohlášením ani nemusel obtěžovat, protože filmovou Dianu bude těžko někdo považovat za realistickou interpretaci skutečných událostí.

Obyčejná, zranitelná, jednoduchá
Film totiž především vrství jedno romantické klišé přes druhé. Navíc je patrné, že si chce získat hlavně ženské publikum, takže postava Khana tu vystupuje jako ztělesnění charismatického vysněného muže, na kterém jsou okouzlující i jeho nedostatky. Khan je chirurg, který je naprosto oddaný své práci, zároveň si ale uvolněně dopřává potěšení jako cigarety nebo hamburgery, svou dívku nadevše miluje, ale jejich lásce brání jeho úcta k muslimské tradici a povinnost vůči poslání zachraňovat lidké životy.

Diana naproti tomu vyhlíží spíš jako postava, do které se mohou divačky pohodlně stylizovat, než jako vyhraněná osobnost, jejíž povahu bychom měli šanci do hloubky studovat. Princ Charles ve filmu přímo nevystupuje vůbec a Diana o něm mluví jen velmi málo, její děti zahlédneme pouze zdálky v jedné scéně a hrdinka je také zmiňuje jen párkrát a jakoby mimochodem. Filmová Diana je jednoduše „obyčejná“, jednoduchá, zranitelná žena (takže obyčejná žena, jak si je představují romantické příběhy), která je shodou okolností princezna, a tak má spoustu povinností a všude ji pronásledují fotografové. To vše je ve filmu použito v podstatě jen jako vnější překážky, které brání milencům v uskutečnění lásky, která jim (jak víme dopředu) nebyla souzená. Diana a Khan se navíc spolu baví také zásadně ohranými frázemi a rádoby chytrými, ale nicneříkajícími floskulemi. Například když Diana řeší jeden ze svých bulvárních skandálů a Khan jí zcela vážně říká, že by měla improvizovat, je to opravdu rada k nezaplacení.

Diana potkává svou lásku pákistánského chirurga Hasnata Khana

Diana 2: Khanův hněv
Lady Dianu tu zkrátka měla hrát spíš Meg Ryanová než Naomi Wattsová. Z hlediska fyzické podobnosti by to nakonec bylo víceméně jedno. Diana totiž těžko zopakuje úspěch dva roky starého životopisného filmu o Margareth Thatcherové Železná lady, který poprávu získal Oscara za masky a herecký výkon pro Meryl Streepovou. Zatímco v Železné lady se Streepové a maskérům skutečně povedlo do detailů napodobit vzhled i vystupování Thatcherové, Wattsová vypadá trochu jako Diana jen v několika scénách a vždycky jen do té doby, než začne mluvit. Není to ani tak kvůli samotné herečce, protože tvůrci se ji příliš nesnažili namaskovat a spokojili se s tím, že ji oblékli do podobných šatů a vytvořili jí podobný účes – proto nám také v mnoha záběrech ze začátku filmu princeznu ukazují hlavně zezadu, abychom iluzi měli šanci podlehnout alespoň na chvíli.
Nicméně, jak už bylo řečeno, hlavní postava filmu se podobá skutečné Dianě asi stejně jako se jí fyzicky podobá Naomi Wattsová. Je také jasné, že o celebritách uštvaných bulvárními novináři už vznikly mnohem lepší filmy. Přesto je s podivem, do jaké míry se filmová Diana uzavírá do čistě virtuální reality, která se známými fakty o britské šlechtičně inspirovala jen velmi volně. Hirschbiegelův snímek by klidně mohl být adaptací románu Rosamunde Pilcherové a hlavní postavou by mohla být smyšlená princezna jakékoli země a na příběhu by to mnoho nezměnilo. Nijak překvapivé by nebylo ani to, kdybychom se dočkali akčnějšího pokračování s názvem Diana 2: Khanův hněv.

 

Autor je filmový publicista a redaktor A2.

 

Čtěte dále