Už ani ty špatné desky nejsou to, co bývaly… Docela rád bych byl u toho, když si nějaký zarytý fanoušek kapely MGMT poprvé pustí jejich aktuální album stejného jména. Ta nervozita… to očekávání… to těšení se na hity. A pak bác. Místo šlágrů jako Kids a Time to Pretend přijde neposlouchatelná šumící psychedelická břečka. „Dělají si z nás srandu?“ říkají si a proklínají svoji bezmeznou víru v dvojici z amerického Connecticutu. Anebo si naopak užívají, jak je MGMT krásně vypekli? Koneckonců, není to poprvé. Po komerčně úspěšném a hity našlapaném debutu Oracular Spectacular totiž skupina stihla před třemi lety vydat ještě album Congratulations, na kterém předstírala, že je progrocková kapela na houbičkovém výletě, která se strojem času přestěhovala do studia Connyho Plancka v Západním Berlíně roku 1974.
V jakémsi rozhovoru dvojice prozradila, že s nimi v Columbia Records měli velké plány, které oni ale s radostí sabotují. Můžou si to dovolit, protože s firmou podepsali smlouvu na několik desek. To už tedy dnes není moc běžné, jenže tehdy v roce 2007 se opravdu zdálo, že se z nich stanou žebříčkoví hitmakeři, kteří firmě vylepší „cash flow“. Od určité chvíle se ale MGMT už jen královsky baví na účet nahrávací společnosti i svých fanoušků (a přiznejme si: z hudebních fanoušků se dělá sranda asi tak jednoduše jako z věřících).
Něco, co se nebude nikomu líbit
V internetovém žargonu se tomu říká „trolling“ – jde o záměrné popichování diskutujících na sociálních sítích s cílem co nejvíce vyhrotit debatu. MGMT to možná maskují uměleckým hledáním a odmítáním podřídit se pravidlům hudebního průmyslu. Na mě si ale nepřijdou, tohle je trolling jak vyšitý! A co je lepší, než trollovat fanoušky i nahrávací firmu zároveň? V historii hudebního průmyslu nicméně MGMT nejsou první (a nejspíše ani poslední) kapela, která nenáviděla svoje posluchače tak moc, že jim předhodila záměrně špatné desky.
Těch otravných existencí, kteří si koupí cokoli, co vydáte, měl po krk v jednu chvíli i Bob Dylan. Jedni na něj křičeli, že je Jidáš, když vzal do ruky elektrickou kytaru, druzí si dovolili ho prohlásit za mluvčího generace (taková drzost!) a třetí mu vyčítali, že se málo vyjadřuje k politice. Pro všechny společně natočil Dylan na úplném konci šedesátých let Self Portrait, kolekci coververzí a tradicionálů zpívaných otravnou country manýrou.
Self Portrait je dokonce dvojalbum – to proto, aby ti dementní fanoušci museli zaplatit dvakrát tolik! Je to monumentální vztyčený prostředníček. Dokonce i uhlazený intelektuál Greil Marcus recenzi alba v Rolling Stone začal slovy: „Co je tohle za sračku?“ Album dnes hrdě trůní v kánonu nejhorších alb hudební historie a ačkoli Dylan původně všechnu kritiku odmítal, později přiznal, že deska vznikala hodně nahodile a že chtěl stvořit „něco, co se nebude nikomu líbit a co k nikomu nebude promlouvat. Poslechnou si to a řeknou: No nic, pojďme poslouchat někoho jiného, tenhle už za to nestojí.“
Mučení, nebo vzdělávání?
Hudební dějiny znají pár desek, jejichž autory – vesměs posilněné drogami – přepadlo ve studiu nekonečné sebevědomí, že si mohou dovolit natočit cokoli a vždycky to bude geniální. Většinou jsou z toho dvojalba – to bílé od Beatles, Speakerboxxx/The Love Below od OutKast nebo Journey Through The Secret Life of Plants od Steviea Wondera. Tedy kultovní desky, které jedna polovina lidstva miluje a druhá nenávidí.
Kde je ale hranice mezi mučením a vzděláváním fanoušků? Co třeba Lou Reed a jeho Metal Machine Music, hodinová kytarová distorze, kterou milovníci hitů jako Perfect Day samozřejmě k smrti nesnášeli, zároveň ale podnítila vznik hlukové hudby a její radikální gesto od té doby opakují stovky noiseových hudebníků? Sám Reed má s albem trochu problém. Desku nejprve zavrhl jako vtípek, který měl odehnat ty nejotravnější fanoušky, na druhou stranu s albem před pár lety vyrazil na turné, kde ho celé přehrál.
A co s muzikanty, kteří se v určité etapě své kariéry zbláznili a natočili desky, které jsou tak divné, až jsou krásné? Neil Young musel své fanoušky také pořádně nenávidět, když jim na začátku osmdesátých let nejprve naservíroval new wave album Re-Ac-Tor, potom se s Trans vydal na syntezátorovou odyseu nazpívanou s pomocí vokodéru a další rok natočil rockabilly album Everybody’s Rockin’, které bylo tak krátké, že by se vešlo na jednu stranu vinylové desky. Jsou to záměrně špatné desky nebo jen selhání kontrolních mechanismů (jak se dnes říká) – jako tomu bývá v případě rockových desek rapperů či rapových desek rockerů?
Zasloužený trest
Možná je to nevyhnutelné a každou hvězdu začnou její fanoušci dříve či později pořádně štvát. Je to nevděčná cháska, která buď chce, aby muzikant hrál pořád dokola to stejné, anebo aby se na každé desce měnil, ale zase ne moc. Za to si zaslouží trest! Třeba v podobě jazzového alba Waka Jawaka, které Frank Zappa natočil v době, kdy byl upoután na invalidní vozík poté, co ho jakýsi fanoušek při koncertu shodil z pódia.
Muzikanti samozřejmě dělají naschvály i svým nahrávacím společnostem. Když Rolling Stones potřebovali vyřešit své povinnosti u Decca Records, poslali jim jako poslední nasmlouvanou skladbu Cocksucker Blues s pořádně sprostým textem, kterou v roce 1970 nemohla žádná nahrávací společnost ani při nejlepší vůli vydat. A když Marvin Gaye prohrál hořké rozvodové řízení s Annou Gordyovou, při kterém ze zoufalství kývl i na to, že bývalá manželka dostane kompletní honorář za jeho budoucí desku, natočil temné dvojalbum Here, My Dear koncipované jako komerční sebevražda. Deska skutečně v žebříčcích vyhořela, ale v průběhu let se z ní stala soulová klasika, kterou neminulo několik reedicí.
Když se tak probíráme seznamem hudebních sabotérů, je dobré dodat, že většina těchto podvratných akcí se udála v sedmdesátých letech, kdy nahrávací společnosti dokázaly přetavit rockovou revoluci let šedesátých do dokonale fungujícího průmyslu generujícího pohádkové zisky. Muzikanti dostávali tučné smlouvy, a když zazlobili, nic se nestalo – další album to zase všechno napravilo.
Sabotovat svoji kariéru
V současnosti je samozřejmě hudební průmysl v mnohem horší formě a málokterý neprověřený interpret vůbec dostane nahrávací smlouvu na více desek než na jednu. U dnešního přelétavého publika je přitom věrnost to poslední, co může nabídnout – pro nevděčné hipstery jsou kapely mrtvé už po druhé desce. Tak proč vůbec předstírat nějakou integritu a snažit se někomu zalíbit?
Muzikantů, kteří sabotují svoji kariéru, je snad ještě víc než v sedmdesátých letech. Acron Family jsou schopní vydat dvě různé verze jedné desky jen proto, aby zmátli své posluchače. Klaxons se pod rouškou podvratného konceptu vypůjčeného z kuchařky KLF pouštějí kamsi do krajin psychedelického metarocku. A nevydal snad Avey Tare z Animal Collective desku natočenou pozpátku jen proto, že mohl? A co Ariel Pink – myslí to všechno ještě vážně, anebo si z nás jen střílí? Právě u něj mě napadá, že z bizarních, záměrně špatných desek se stalo regulérní umělecké gesto, které stojí na jedné rovině s akustickou deskou či nahrávkou se symfonickým orchestrem.
„Co uděláme teď? Minulá deska už nikoho nezajímala, jestli to takhle půjde dál, budeme se muset přejmenovat,“ ptá se jednou v podvečer na zkoušce kytarista zpěváka. „Musíme udělat něco opravdu šokujícího!“ „Mám nápad! Natočíme desku tak špatnou, že se o ní bude všude psát a my budeme zase slavní!“ Žádný strach, že to fanoušci nesežerou. Určitě se najde pár takových, kteří budou tvrdit, že deska je originální, nadčasová a futuristická –jen proto, aby vypadali zajímavě a šli proti proudu.
Autor je hudební publicista.