Konference SDRUKu (Sdružení knihovníků a informačních pracovníků) lze chápat jako jisté navigační body našeho knihovnictví. Mezi 10. a 12. zářím v Olomouci probíhala konference Knihovny současnosti 2013. Je už zvykem, že v jejím úvodu vystupují knihovníci ze zahraničí a seznamují účastníky konference se současnými trendy.
V prvním bloku pronesli svou řeč hned tři zahraniční hosté. Z toho, co zde bylo řečeno se zdá, že ze Západu k nám míří silné trendy a že se těmto trendům jen stěží vyhneme. Letošního setkání se účastnila i Maija Berndtson, emeritní ředitelka knihovny v Helsinkách a jedna z nejvýraznějších osobností v oboru. Na přednášce představila knihovnu jako instituci, která musí obstát v podmínkách globální společnosti a v konkurenci s informačními sítěmi. Páteří knihovny v této době už není kniha, nýbrž souhrn informačních kanálů – a jejím návštěvníkem už není čtenář, který se rozhodl číst, ale uživatel, kterého je nutno naučit pracovat s těmito kanály a jemuž je třeba umožnit kontakt s nejmodernějšími komunikačními technologiemi. Papír je tu nahrazen strojem na duplikování informací a čtenáře, či spíše klienta, nutno naučit s tímto strojem zacházet.
Poměrně ostrý háček
Když to vezmeme z opačného konce a začneme závěrem její přednášky: knihovna znamená především veřejný prostor, v jehož rámci se setkávají jednotlivci se svými myšlenkami, nápady, kde se společně sdílejí příběhy a posiluje vědomí občanské společnosti. Pokud bychom měli skončit u takového tvrzení, pak není třeba Maiju Berndtson příliš kritizovat. Neříká se tu nic nového, zesiluje se zde komunitní role knihoven, v našich podmínkách dosud nepříliš akcentovaná. Jenže celá věc má svůj háček, a to poměrně ostrý.
Maija Berndtson totiž přichází s vizí, která se až příliš opírá o typickou představu samospásné technologie. Knihovna, kterou vedla, už nepřipomíná instituci, kterou důkladně známe. V jejích zdech se usadily nejrůznější technologie zpřístupňující globální vědění uložené na internetu a s nimi také chaotický způsob, jakým je toto vědění organizováno. Každý si zde musí najít svou oblíbenou hračku: tenhle si na 3D tiskárně vyřízne hezkou sovičku z plastu, tamten si převede VHS kazetu na CD, jiný se naučí pracovat s laptopem, zkrátka elektronická média zde hrají jednoznačně prim. Nadšení z Berndtson přímo číší – vidí-li obrázek individuální pospolitosti klientů, sedících u obrazovek, naslouchajících iPodu atd., začíná jihnout. Tyto technologie, dle jejích slov, je nutno implementovat všem čtenářským vrstvám, snad vyjma nastupující „digitální generace“ (takto přednášející označuje lidi narozené po roce 1980) – té už není třeba nic zpřístupňovat, ta je technologiemi přímo prorostlá a v zájmu knihovny je si tuto generaci získat. Zde totiž přímo před námi leží budoucnost. Měli bychom si uvědomit, prohlašuje Berndtson, že čtenáři se vyvíjí, na začátku k nám přichází člověk, který si chce půjčit knihu, po měsících či letech – záleží jen na tom, nakolik učenlivý takový čtenář je – z něj vychováme zákazníka, klienta, uživatele technologie. Technologie k poslechu, technologie k vědění, technologie ke katalogizaci tohoto vědění.
Ze čtenáře zákazníkem
V jistou chvíli její přednášky se knihovník, který nebyl připraven na tak ostrý útok z digitálních pozic, možná začíná ošívat. A o něco později už nemůže na židli možná ani usedět, dozví-li se, že moderní knihovna nepotřebuje do technologií investovat – samy firmy, které tyto technologie vyrábí, přichází se svými produkty a knihovnám je nabízejí, neboť si moc dobře umí spočítat, že z někdejších čtenářů knih záhy vyrostou jejich zákazníci. Takto bezelstně byla tato banalita traktována přednášející. A my jsme se mezi řádky jejího poselství dozvěděli, proč knihovna musí rezignovat na knihy a proč musí vyjít vstříc oněm zaručeným „invencím“.
Pokud by snad někdo pochyboval o svém protisměrném „čtení“ jednotlivých slajdů a o poněkud paranoidní interpretaci výkladu, může hledat jistou oporu v tomto podezřelém tvrzení: v Anglii se nedávno diskutovalo o tom, že označení knihovna už není vhodné, že by bylo třeba je poněkud upravit a začít těmto starodávným institucím říkat například ideastore nebo ideamarket, záleží jen na naší fantazii. No pravda, že jsme na to nepřišli sami! Jak jinak přilákat lidi do knihovny, než přejít na slovník, kterému každý hnedle rozumí! (Nebudu ale emeritní ředitelce helsinské knihovny podsouvat něco, s čím nesouhlasí. Možná chtěla jen rozptýlit obavy alespoň malé části pochybujícího publika a prohlásila, že ono obyčejné „knihovna“ vyhovuje daleko více.)
Trh a tržní myšlení proniká i na místa, kde bychom to nečekali. Dobrá zpráva je, že tyto inovace přicházejí ze zemí, které normálně považujeme za ostrůvky demokracie, za pevné pilíře, o které se lze v dobách zlých i dobrých spolehlivě opřít. A ještě lepší zpráva je ta, že se těmto inovacím daří: jak nás pomocí grafů Berndtson ubezpečila, Dánsko a Finsko se může už řadu let pochlubit nejnavštěvovanějšími knihovnami na světě. Technologiemi jest zajištěn směr, technologie táhne lid.
Moderátorem diskuse a určitě i agilním spolupracovníkem Maiji Berndtson, jakož i nadšeným nositelem jejího poselství, je Tomáš Řehák, ředitel naší největší městské knihovny, Městské knihovny v Praze. Mají se tedy návštěvníci této instituce dozajista na co těšit.
Autor je literární kritik a spisovatel.