Potřebujeme neslušnou stranu


Jsou věci, o kterých jako by se neslušelo ani přemýšlet. Svět, v němž už pomalu nic není tabu a vše je dovoleno, podléhá zvláštní autocenzuře. Zakazuje myslet na to nejpodstatnější. Současný filosof a kulturní kritik Boris Buden hovoří ve své knize Konec postkomunismu o politickém „Denkverbot“, zákazu myslet na socio-politické příčiny postkomunistického marasmu. Tento zákaz doplňuje pokyn „Mysli na vše“, tedy: ve svém individuálním životě vyzkoušej vše, od drog přes sexuální perverze až po „duchovní zkušenost“ v indickém klášteře.

lenk1

Denkverbot je nevyslovený zákaz, o němž poprvé psal Sigmund Freud. Měl tím na mysli zákaz, který vede k zakrnění intelektuální schopnosti přemýšlet o autoritě, sexualitě a náboženství. Freud v tom viděl výsledek společenského tlaku, který nás nutí nemyslet na to, co nás zajímá. Z tohoto konfliktu mezi zákazem a naší touhou pak vyrůstá neuróza. Zjednodušeně se pak dá říct, že Denkverbot je neuróza, ne nějaký vnější zákaz přicházející ze strany autorit nebo politické moci. Nikdo nic výslovně nezakazuje – ani myslet na politiku, její stav, změnu nebo revoluci. A přesto člověk pociťuje jistou nepatřičnost, když naplno, důsledně a bezohledně kritizuje zavedené pořádky.

Vše povoleno a vše zakázáno

Heslo takzvané politické slušnosti lze vyložit na pozadí této neurózy. Ve srovnání s dnes běžnými praktikami v individuálním životě je politika doménou slušnosti. V jistém smyslu jsou i ty nejbrutálnější návrhy pravicových vlád (omezení podpory určené handicapovaným, sociální šikana nezaměstnaných a bezdomovců) projevem politické slušnosti, protože neporušují zákaz myslet. Naopak, jsou to kroky, jež jsou výsledkem politické neurózy vyvolané tímto zákazem. Denkverbot ani neznamená, že nikdo nic nevymýšlí ani že po ruce nejsou žádná řešení, ale že se nemyslí na to hlavní. Je opravdu nutné, aby tu byli bezdomovci a nezaměstnaní, aby se téměř každý mohl propadnout na sociální dno? Je nutné, aby politika do nekonečna ustupovala globálnímu kapitalismu, a je nutný globální kapitalismus?

Je to bizarní situace. Ve věcech osobního života žádný Denkverbot neplatí a snad nikdy v historii nebylo vše dovoleno tak jako dnes, zároveň ale v politickém prostoru zřejmě nikdy nevládl tak silný zákaz myslet jako v současnosti. V sexu je vše povoleno, v politice není povoleno nic, co by někoho přitahovalo pro věc samotnou. V sexu se vymýšlejí nové praktiky, ale v politice je to stále stejné a předem uhádneme, jak to všechno dopadne. Dnešní politika je ironickým potvrzením Nietzscheova věčného návratu téhož. Je to politika, která se přes domnělou různost řídí týmiž tabulkami od týchž globálních institucí. V okruhu osobního života přibývají další a další možnosti, názvy, vztahové kombinace, destinace… V politickém životě se možnosti ztrácejí a nakonec platí jen jedno: neurotický realismus toho, co právě je.

Být radikálem v osobním životě většinou vyvolá uznání a obdiv. V osobních aktivitách se neustále posouvají hranice představitelného: hledají se nová rizika, extrémní podmínky, bolest, krajní vyčerpání, ke kterému pomáhají třeba sporty jako bungee jumping nebo skyrunning (při „bězích do oblak“ se překonávají velká převýšení, například Matterhorn, Mount Blanc apod.). Jak píše Kilian Jornet ve svém Manifestu horského běžce: „Kolikrát jsi brečel vzteky a bolestí. Kolikrát jsi přišel o paměť, o hlas, o schopnost úsudku, protože jsi byl totálně zničený? A kolikrát sis v té chvíli řekl: Zkus to znovu! Bolest neexistuje, je jenom v tvé hlavě… Sportovec musí být schopen bojovat a trpět, aby miloval osamělost a peklo. Aby se zastavoval, kašlal, mrznul, necítil nohy, zvedal se mu žaludek, zvracel, bolela ho hlava, byl otřesený, krev mu tekla dolů po těle. Máš něco lepšího, co bys mi nabídl?“

lenk2

V sexu je vše povoleno, v politice není povoleno nic, co by někoho přitahovalo. Plastika Petera Lenka

Až na krev

Extremizace osobního života je, jak bylo řečeno, trend, který stojí v kontrastu s politickým životem. Je to poslední výsledek politického Denkverbot. Faktická jednotvárnost, bezobsažnost a zablokované možnosti politického života vyvolávají potřebu kompenzace a tou je extremizace osobního života. Není to samozřejmě jediná souhra, protože k extremizaci přispívá také flexibilní kapitalismus zvyšující nároky na výkon až ke krajní mezi. Vztah mezi extremizací života a zkamenělou politikou však vypadá jako nepřímá úměra: čím více je politika ustrnulá a uzavřená do sebe, čím více se „normalizovala“, tím více se v osobních životech prosazují krajnosti spojené často s dobrovolnou bolestí a vyčerpáním.

Sami politici někdy vyznávají extrémní ideály – příkladem je Pavel Bém, který se nedávno stal prvním Čechem, jenž vystoupil na dva nejvyšší vrcholy světa, na Mount Everest a na K2. Člověk, který v politice jedná podle neslavných postupů české politiky a nevybočuje z řady. Na tom je vidět, jak je extremizace osobního života odpojená od života v politice. Jsou to dva vzájemně cizí světy, jakkoli v nich vystupuje týž člověk. Kdyby se Bém v politice projevoval tak jako v Himalájích, ODS by měla politika, který ji aspoň hypoteticky bude zneklidňovat tím, jak vysoko ji chce dovést. Ale tak to není a nebude, ani v této straně, ani v jiné, i kdybychom odhlédli od korupčních sítí, stranických kartelů a vládnoucích stereotypů.

Politika běhu do oblak

Extremizace osobního života se totiž dá jen těžko převést na extremizaci politického života ve stranách, které počítají s Denkverbot, a to jsou vlastně všechny strany. Pravicové strany pečují o zachování zákazu myslet; stávající levicové strany tento zákaz maskují tím, že jej zdánlivě porušují, když mluví o „špatném fungování“ toho či onoho, ale samy nejdou na kořen věci – k hlubokým strukturálním příčinám dnešních problémů. Současná pravice i levice je příliš slušná: respektuje zákaz myšlení.

Ano, strana, která by zrušila Denkverbot, neslušná strana, je to, co nám chybí nejvíc. V ní by  extremizace dnešního života mohla přejít v krajně vystupňovanou politickou aktivitu uplatňující v politice zásady „běžce do oblak“ Kiliana Jorneta. Byl by to politický skyrunning nastolující nová měřítka pro politiky všech stran. Proč by tento druh politické aktivity nemohl přitahovat tak jako dnešní extrémní sporty? Máš něco lepšího, co bys mi nabídl?

 

Autor je filosof.

 

A2LARM