Zdramatizovaný fejeton nás přenáší do dystopické reality, v níž je ohrožena praxe české, liberální žurnalistiky. Pozorný čtenář jistě pozná celou řadu známých osobností, ale najdou se mezi nimi i tací, kteří nemají žádnou tvář, ale přesto bývají nedílnou součástí všech redakcí – newsroom v pražském Karlíně nevyjímaje.
„Kolik zbývá vzduchu?“
„Na půl dne, podle tabulek.“
„A bourbonu?“
„Na poslední ránu. Pro každýho.“
– – –
„Však oni přijdou. Přijdou včas!“
– – –
„Kouříme?“
„Ne, děkujeme. A my? Kouříme?“
„Rovněž ne, děkujeme!“
„Nevadí, hlavně že jsme si o tom pěkně popovídali.“
– – –
„Střelba musela být slyšet po celým Karlíně. Určitě nám už jdou na pomoc.“
„Tak kde sakra jsou! Proč nejdou?“
– – –
„Hele, zaostři to? Ty vole, to nejsou vobyčejný vodboráři! To sou havíři! A vidim kladiva!“
„Malatók!“
„Baník, pyčo. Jak se dostali až do Karlína? Někdo zapomněl obrátit cedule, nebo se naučili poslouchat navigaci?“
„Ale ono už dnes přece neplatí takové to ,Já jsem horník, kdo je víc!‘“
„Tak jim to běž vysvětlit.“
„Ale tak pánové, uvědomte si… uvědomme si, že máme jedinečnou novinářskou příležitost… přímo z epicentra. Konflikt kultur. Drama. Pamatujete druhou volbu Klause prezidentem? Kulky v obálce na pánech, zapařený Hradčany! To nebylo nic. Přepište dějiny. Otvíráme zlatou bránu do dějin liberální žurnalistiky. Nevim jak vy, ale já chtěl vždycky být válečný reportér. … – … Vážení čtenáři, asi jste na tomto místě očekávali tradiční představení nového čísla týdeníku. Přinášíme vám místo něj exkluzivní materiál. Je to ve veřejném zájmu. Nevíme, jestli se nám ho vůbec podaří natočit. Buďte s námi, my jsme byli vždycky s vámi. Možná ho nestihneme ani umístit na jůťůb. Až uslyšíte národní hymnu, až uslyšíte jiné hlasy, už to nebudeme my.“
„Toto je… Ano, toto je černý den. Černý den v dějinách demokratické žurnalistiky.“
„Jak typické. Vše to začalo hlubokou morální krizí několika nenasytných bankéřů, které teď už ani já nemám rád a vlastně jsem je nikdy neznal, – a končí to tím, že jsme v bunkru pod ňůsrůmem a za chvilku budem nadobro střízliví. A ostravští vlci před branami…“
„To je typické. Homolkové následují krysaře. Kolikrát se dějiny ještě budou opakovat… Když šli po nacistech, mlčel jsem. Nebyl jsem přece nacista. Ostatně ani černým brýlím moje generace nepřivykla. Když začali regulovat bankéře, mlčel jsem. Nebyl jsem bankéř a to skromné portfolíčko mi stejně spravují kultivovaní Švýcaři. Mlčel jsem i tehdy, když začali likvidovat soukromé bezpečnostní firmy. A když teď přišli až do redakce, už nezbyl nikdo, kdo by se mě zastal.“
„Ale zas je potřeba se na to podívat i z té druhé strany, buďme, pánové, spravedliví i v takto vypjaté chvilce. Podívejme se na situaci objektivníma očima nestranného pozorovatele. Opravdu nemají ta individua tam venku pravdu, opravdu barbarství nic nevyřeší? Jsme my tady v bunkru opravdu moudřejší a vědoucnější, než průměrní Homolkové? Já myslím, že nemají. Já myslím, že jsme.“
„Díky, Sašo. Zvlášť od tebe si toho cením, jako od nadstranického v podstatě kolemjdoucího, od hosta našeho ňůsrůmu.“
„Paputčika?“
„Jasně, paputčika našeho ňůsrůmu. Ale vzácnýho hosta, však víš.“
„Vím, Eriku. Zase na to máme stejný pohled. Díky za tu shodu. Ale stejně jsem trochu smutný.“
„Někdy je prostě potřeba stát za pravdou, i když to nikdo nevyslyší. Nebo neocení. To je odvaha. Se cení.“
„Tak kde jsou sakra s tím vrtulníkem! Jako šéfredaktor mám právo… … Slíbili mi to…“
„Obrok je obrok a hrách je hrách.“
„Velmi si poslední dobou uvědomuji hodnotu demokracie, zvlášť od letošního ledna, a moje cítění je stále konzervativnější. Když vidím, jak na povrch opět vyvřelo to horší z národa, to nízké, to hladové a špinavé, je můj konzervatismus čím dál soucitnější. To si pak říkám: kam jsme to s tou demokracií dopracovali! Kde udělali naši čtenáři chybu? Je mi smutno.“
„Jednu věc si řekněme hned na začátek. Tohle už není, jak když Abramovič koupil Chelsea. Tohle tady, to je jako v Bruselu! Jen pořád nějak nevim, co s tim jako potulný analytik mám vlastně společnýho. Já tedy nevím, jak vy, pánové, ale já jsem tady v podstatě náhodou. Já jsem připravený všem vysvětlit, že nikdo není víc než horník.“
„Toto je… Přece byste neopustil civilizaci, když jí teče do bot, Jindřichu?“
„Jo! Jels v tom s náma od začátku!“
– – –
„Už nám může pomoci jen nějaký bůh.“
„Jenže obrok je obrok a…“
„Ano, ale… Víte, nikdy jsem si neuvědomil, snad až teď v takovém tom existenciálním výklonu za hranu bytí, v takovém tom zásvitu, že jsme dělali chybu, když jsme měřili svět a politiku podle své morálky. Podívejte se na monitor, než tu kameru najdou a rozbijou. Toto jsou většinoví, průměrní Češi. Ano, takhle vypadají naši čtenáři!“
„Hele, dyť oni vypadají jak paroubkové. Eriku, Sašo, nezdá se mi to?“
„Ne. Bohužel ne, Jindřichu. To je na tom to nejsmutnější.“
„Ty vole, si připadám jak v poslední hodince Untergangu.“
„Mně je smutno. Ne z nás. Ale z osudu země! Kam to spěje. Já to vidím úplně jasně. Vy možná taky trochu, ale nikdo to nemůže vidět tak jako já. Začínám tušit, jak bylo Dubčekovi před únosem.“
„Nebo jak repre. Ty poslední zápasy před výměnou trenéra. To bylo k posrání.“
„Nebo jako v té reklamě, pamatujete? Vem si snikrs. Proč? Protože se měníš v pěknou primadonu, když máš hlad. Když se teď dívám na ty havíře, vidím mezi nima hrozně moc primadon.“
„Reklamy jsou někdy magistra života.“
– – –
„Kde se tady vlastně vzali? A kde sebrali zbraně? Co vůbec chtějí?! Copak můj laptop může za to, že nemají práci? Co je mi po tom, že jim zavřeli doly! Proč se dávno nerekvalifikovali na dýlery zdravý výživy?“
„Nebo ať si navzájem prodávaj limonádu.“
„Obávám se, Jindřichu, že tak jednoduché to zase nebude. Limonáda je limonáda a obrok je obrok. Obávám se toho a je mi z toho smutno.“
„Možná už nikdy nezajdeme na tenis. Už nikdy nepojíme plodů druhého pilíře. Už nikdy nebudeme v televizi.“
„Tedy, pokud jde o mě, pánové…“
„Šat ap, Jindřichu! Šat ap ti řikám!“
„Ach, to skvělý laté v Rohlíku. A ty čerstvý rohlíky ve Velíně…“
– – –
„Jako asi každej si pamatuje, co dělal jedenáctýho září, že jo. Ale jsem zvědavej, kolik lidí si bude pamatovat dnešek. Protože po dnešku už tuplem nebude nic jako dřív.“
„To teda nebude.“
„Svět se změnil. Vzpomínáš si, jak nás sestěhovávali? To byla mentální revoluce. Ale jestli to byla revoluce, co je pak tohle?“
„Vzpoura davů.“
„Budeme jim muset někoho předhodit. Někoho z nás. Zatímco ho budou sápat a ožižlávat, my ostatní se zachráníme. Vyšší kultura nesmí padnout s námi. Budem svědčit. Žalovat před soudem historie. Světlonoši a tak.“
– – –
„Ti zvoní telefon, Jindro?“
„Vole, skrytý číslo.“
„Ano. Ano?! Ano… – … To byla paní Michaela … Zítra budu jmenován ředitelem nových médií. Na Kavkách. – – – Jo a ta střelba byla prej fingovaná. Reklama na nový jabko. Důraz na ávé efekty a tak.“
„Jindřichu, nevím, jak bych vám…“
„Kde máš ty cigára? Zapal mi.“
– – –
– – –
Konec odposlechu.
¨
Autor je někde tam venku.