„Cikáni do práce“ je rasistické heslo mířící přímo k podstatě věci. Nejdůležitější roli přitom nehraje předsudek. Nejde totiž jen o stereotyp „cikána“, který nerad pracuje. Ne že by nálepkování tohoto druhu bylo něčím, co můžeme blahosklonně pominout – tvoří podhoubí pseudopolitických návrhů, bez okolků označí nějakou skupinu jako méněcenný živel a nepřítele společnosti v jednom. Zvolme ale pro tuto chvíli opačný postup. Namísto od „cikána“ a všech jeho stigmat začněme od „práce“ a těch, kdo nás do ní nahánějí.
Práce, práce, práce
Placená práce se stala jedním ze základních organizačních principů naší společnosti. Namísto boha či jeho různých vtělení, lemuje cestu ke spáse. Sjednocuje společnost a zároveň z ní vylučuje ty, kdo neuspěli na pracovním trhu. Podle staré víry liberálů měl být každý člověk podnikatelem. Teorie už příliš nerozlišovala, zda obchoduje s prací tisíců dalších hlav a rukou či pouze se svou vlastní. Podle výkonnosti, která prý záleží výhradně na individuálních schopnostech, se pak odměřují naše zásluhy o společnost a stát. Úzké spojení mezi prací, úspěchem na trhu a uznáním znamená jediné: když se dostaví neúspěch a ztráta zaměstnání, přicházíme nejen o obživu, ale i o lidskou důstojnost. Ve hře tedy není jen materiální strádání, ale také sociální smrt.
Přes veškeré pokusy chápat práci jinak a namísto pouhé efektivity a výkonu zdůrazňovat nezávislost, flexibilitu a kreativitu se toho v praxi moc nezměnilo. Ve starém lopotném světě práce vězíme mnohem hloub než jsou mnozí hlasatelé kreativity ochotni připustit. Spolu se sociologem Petrem Marešem můžeme říct, že rozdíl je hlavně v tom, že být kreativní v době kreativity je ještě o něco náročnější než být efektivní v zašlých dobách masové výroby. Trh se dnes navíc nevyznačuje jen všeobecným nedostatkem placené práce, ale také koncentrací nezaměstnanosti v určitých sociálních skupinách, které jsou vylučovány z „dobré“ (rozuměj: pracující) společnosti. A jednou z takových skupin jsou Romové.
Stále nám ale uniká smysl citovaného hesla. Proč bychom někomu měli odpírat práci a zároveň na něj pohlíželi jako parazita, který se práce štítí? Tvrzení, že každá společnost potřebuje nějakou menšinu opředenou předsudky, na níž si většina vybíjí vztek nebo jejím prostřednictvím rituálně ztvrzuje svoji identitu, je zavádějící, ahistorické a zavání skepsí. Nahánění Romů do práce či slova o „parazitech“ a „nepřizpůsobivých“ sice prozrazují něco o staletých předsudcích, ale ještě mnohem více o tom, jaký vztah k práci si máme všichni osvojit, abychom se stali dokonale přizpůsobivými.
Ochrana národa
V posledních letech se opět zvyšuje dohled nad lidmi přicházejícími do země za prací. Tvrdé restrikce podporují i české odbory a dokonce je chápou jako ústupek svým vlastním požadavkům. Zároveň však dochází ke zhoršování pracovních a mzdových podmínek, tedy k prekarizaci práce v průmyslu, službách i státním aparátu. Vztah mezi ochrannými zákony a prekarizací není nahodilý. Ochrana národního trhu a nedostatek dobře placené a důstojné práce jde ruku v ruce s hlásáním „minimálního státu“ a „volné ruky trhu“. Práce imigrantů, kteří nepřicházejí ze zemí Evropské unie, je regulovaná, ale standardy mezd a pracovních podmínek jsou ponechány tak nízko, aby nepřinášely „zvyšování nákladů“. Mezi lety 2007 až 2013 se například vůbec nezvýšila minimální mzda. Nízké náklady jsou přitom vládou a podnikatelskými lobby prosazovány pod heslem udržení konkurenceschopnosti národního hospodářství. V době, kdy téměř všichni národohospodáři i média mluví o ekonomické krizi, se národní zájmy vrátily na scénu s velkou pompou a je jen zdánlivě paradoxní, že je doprovází důraz na soběstačnost každého z nás. Nacionalismus zafungoval jako velmi životaschopný a přizpůsobivý politický jazyk spojující se podle okolností jak s neoliberálním individualismem, tak se státním plánováním.
Rozšiřování nízkých standardů a naopak udržování exkluzivity vybraných zaměstnání vyžaduje odpovídající dělbu práce. Nejnižší pozice jsou obsazovány imigranty s pracovním povolením vázaným na konkrétní pracovní místo, nekvalifikovanými dělníky a dále je vyvíjen stále silnější tlak na využití nezaměstnaných. Postupně se prosazují různé nástroje, jak je donutit přijímat jakoukoli dostupnou práci: snižování dávek v nezaměstnanosti, různé způsoby šikany či zavádění veřejných prací. Připomeňme si systém Donez – právě ten možná poodhaluje vyhlídky do budoucna. Před nedávnem vyzval Pavol Lukša, jeden z lídrů TOP 09, ministra práce a sociálních věcí k opětovnému zavedení nucených prací neboli „veřejné služby“. Lidé jsou prý oprávněně naštvaní na nepracující spoluobčany a svou zlost pak neméně oprávněně vybíjejí v proticikánských pochodech.
Stačí jen trocha fantazie, abychom si doplnili, kdo je viníkem, kdo nechce pracovat a žije na náš účet. Spravedlnosti má být učiněno zadost tak, že si každý sám, bez zásahů státu, poradí a získá náležitou kvalifikaci. Nic na tom, že kvalifikace je v praxi dokonale pružný – „flexibilní“ – pojem. Výsledkem je rostoucí tlak na vykonávání prací s nižší prestiží a ohodnocením, které nejsou jištěny kolektivními smlouvami a o něž odbory jeví pramalý zájem.
Špatný původ
Pád na trhu práce samozřejmě znamená existenční starosti, ale také strach ze sestupu až na symbolické dno, mezi lidi se „špatným původem“. Tajemné slovo „původ“ zde signalizuje, že máme co do činění s rasismem. Rasismus představuje neuralgický bod – zranitelné místo dnešního systému. Je více než logické, že se mu česká levice, aspoň ta neparlamentní, začíná věnovat a je také zcela namístě posuzovat důslednost levicového programu podle toho, jakým způsobem se k rasismu vyjadřuje.
Spojení „špatný původ“ ostatně ukazuje, že samotný pojem „rasa“ ani není nutně potřeba, bohatě stačí využít představy o nepracovité a necivilizované kultuře. Tím se zvyšuje přijatelnost vykořisťování dané skupiny a navíc se získá šikovný nástroj k prosazení přizpůsobivé morálky: musím tvrdě pracovat, abych se přizpůsobil nárokům kapitálu, abych nebyl menšinou s jejím asociálním chováním a méněcennou kulturou. Musím tvrdě pracovat, abych nebyl „jako cikán“ a nemusel dělat „cikánské práce“.
Nekvalifikovaní dělníci, občané státu se „špatným“ sociálním etnickým původem, stojí na pomyslné hranici. Jsou spojnicí mezi otrockou prací imigrantů a mezi „naší“ prací, kterou ohrožuje nezaměstnanost, potažmo pohyby nestabilního trhu zaviněné neustálým přeléváním kapitálu do míst s menšími a menšími náklady. Pracující se „špatným původem“ mohou být bez ostychu vykořisťovaní – od podřadné práce přece nemůžeme nic valného očekávat. Požadavek flexibility dohromady s nezaměstnaností k ní přitom mohou lehce přinutit i toho, kdo se ještě včera cítil být kvalifikovaný.
My všichni, každý sám
Volání „cikáni do práce“ se tedy rozněcuje už samotným zhoršováním podmínek práce. Naslouchají mu někteří z těch, kteří před sebou vidí hrozbu sociální smrti. Spokojeně ovšem přitakávají i ti, kdo z titulu moci prosazují stále větší nerovnost. Heslo představuje také apel ke sjednocení národa: my, mezi sebou rovní, se očistíme od cizího, neloajálního a nepracovitého živlu žijícího z naší krve, na náš účet. Heslo tedy vyvěrá z individualismu i nacionalismu a obě tyto složky se přitom vzájemně posilují.
Paradox, umožněný jen obrovskou ideologickou masáží, tkví v tom, že voláním „cikáni do práce“ pouze prosazujeme odstranění dalších sociálních práv a cestu k mizerně placené práci. Ještě přesnější je říct, že ten, kdo zpochybňuje práva „nepracujících cikánů“ na požitky odumírajícího sociálního státu, zpochybňuje buď práva všech, kdo se ocitnou ve špatné sociální situaci, anebo horuje pro zavedení apartheidu. V podmínkách liberální demokracie, která, jak se nám tvrdí, měří všem stejně, se při odstraňování „zneužívaných“ práv, například dávek či podpor, bude muset vždy jednat o paušální řešení týkající se všech občanů státu a opět paušální restrikci nedisciplinované pracovní síly. Možnost zvláštního zacházení s nedisciplinovanými a s „podřadnými“ etniky by umožnila až nějaká nová forma fašistického režimu.
Zdánlivě protichůdný vývoj, v němž dochází jak k rozpadu, tak k novým výzvám ke sjednocení, by nás neměl překvapit. Rasismus patří k průvodním jevům třídně rozdělené společnosti a zároveň ke stavebním kamenům národního státu, přičemž si v zásadě – s nutným zjednodušením – lze vybrat mezi jeho dvěma základními typy: národním státem, který pro svá „nepřizpůsobivá etnika“ staví oficiální ghetta s ostnatými dráty, a tím, který nepřizpůsobivé vylučuje do neoficiálních ghett pro chudé. Mezi zmíněnými póly se vine stejně nejistá a proměnlivá hranice jako mezi kvalifikovanými a nekvalifikovanými, pracujícími a nepracujícími, přizpůsobivými a nepřizpůsobivými.
Pokud levice myslí vážně boj s rasismem, je jasné, že se nedá vyhrát na vymezeném poli národního státu a systému, který z části lidí dělá podřadné a nepřizpůsobivé živly se špatným původem. Je však důležité klást si i malé cíle a sledovat nastupující údajně levicovou nomenklaturu, jestli se sama nevydává cestou „ochrany národa“, flexibilizace a dalšího zbídačování společnosti.
Autor je historik.